Kdo k nim nepatří, toho vyklovou ven, říká psycholog Jiří Zíka o našem politickém akváriu

  10:47aktualizováno  10:47
Politici představují zvláštní druh lidí. Nemají sice často žádné zvláštní schopnosti, ale dokážou si přesto naklonit publikum. Před každými volbami a stále častěji i mezi nimi sledujeme jejich vystoupení a divíme se, proč i jinak racionální lidé a také tolikrát oklamaní voliči jim stále znova otevírají svá srdce a vypínají rozum. Je to tím, že narazili na profesionály. Rozhovor s terapeutem Jiřím Zíkou o politickém akváriu: kdo k nim nepatří, toho vyklovou ven

Jiří Zíka, psycholog, téměř třicet let se zabývá hypnózou. Působí v Praze jako hypnoterapeut, lektor a trenér klinické hypnózy. | foto: Lukáš Bíba, MF DNES

Při pohledu na politickou scénu si přihlížející řekne, že slovo „scéna“ je skutečně na místě. Vypadá to všechno totiž jako bizarní divadlo. A my jsme diváci, kteří mohou přihlížet, ale do scénáře nemáme co mluvit. Nebo by bylo spíše na místě mluvit rovnou o záležitosti vhodné spíše pro psychologa než politologa? O tom mluvíme s pražským terapeutem Jiřím Zíkou.

Žijí politici skutečně v akváriu, jak se to o nich často říká, nebo je to jen takové mediální klišé? To se přece dá říci o každé profesi, že její příslušníci jsou odtrženi od skutečnosti.
Shodou okolností jsem se nedávno setkal s jedním klientem, který měl velice těsné napojení na politiky i členy vlády. On sám nebyl politik, pohyboval se v byznysu, ale našel tam nějaké podobnosti. Říkal mi, že když vypadl ze své profese – podnikal předtím ve velkém někde v postsovětských republikách – tak měl najednou problémy jít třeba na poštu a vyplnit složenku. Podle jeho zkušenosti jsou na tom politici podobně. Politik se rychle adaptuje na situaci. Zvykne si třeba na to, že má asistentky a dělá jen takzvaně „koncepční věci“. Všude ho zavezou, řeknou mu, kdy a kde má být. K odtržení od reality tam může snadno dojít. Když jsem pracoval na klinice pracovního lékařství, tak tam se říkalo, že práce si každého najde. Člověk vydrží u práce, která mu vyhovuje. Jinak by ji nemohl dělat. To se týká i politiků. Práce si je „našla“, protože mají takové vlastnosti, že jim vyhovuje a jsou schopni u ní zůstat.

Jiří Zíka

Narozen v roce 1953. Je psycholog, téměř třicet let se zabývá hypnózou. Působí v Praze jako hypnoterapeut, lektor a trenér klinické hypnózy. Často vystupoval v médiích. Je autorem knihy Hypnóza není spánek.

U nás je oproti třeba západním zemím zatím situace jiná asi v tom, že v politice je dost lidí, kteří předtím dělali něco jiného. Není tu tolik kariérních politiků od mládí.
To je pravda. Lidé přicházejí z různých profesí. V politice bylo také několik psychologů, které jsem znal již od dob studií. Když je pak zpovzdáli sleduji, mám někdy pocit, že by se už ani nemohli profesně vrátit zpátky. Dělali kdysi třeba poradenství, tedy činnost, která je založena na interakci mezi čtyřma očima. Jistý kolega byl po devadesátém roce v parlamentu a já se ho pak ptal, proč nepokračuje, proč z politiky odešel. On mi na to řekl, že není až takový extrovert, aby se tam „s nimi“ potřeboval předvádět. Pravděpodobně došlo k tomu, že se v tomto prostředí časem vyselektovala určitá skupina lidí, kteří mají exhibicionistické sklony. Nalezli svůj prostor, který jim dává možnost publicity.

Existuje tedy typ osobnosti, který bude mezi politiky převládat?
Najdeme u nich zřejmě často průnik určitých vlastností. Budou to velmi často extroverti, exhibicionisté, nikoli v sexuálním slova smyslu, ale ve smyslu touhy předvádět se. Najdeme tam narcistické osobnosti zahleděné do sebe. Často jsou to i lidé, kteří nemají moc morálních skrupulí. V psychopatologii se těmto lidem říká hraniční osobnosti. Dnes už nemluvíme o psychopatech, prostě o hraniční osobnosti. Není to nějaká duševní nemoc, která by se dala léčit, ale jsou to osoby, které jednak geneticky, jednak kvůli osobnímu vývoji, který prodělaly, mají své osobnosti nějak specificky strukturovány a ta struktura prostě neodpovídá dokonalému duševnímu zdraví.

Může to být zajímavá sbírka případů, ale nakonec někdo tu práci dělat musí.
Ano, to je to, co oni říkají. Na to já odpovídám, že známý americký autor počátku 20. století Dale Carnegie (napsal třeba známý bestseller Jak získávat přátele a působit na lidi) tvrdil, že každý lidský skutek má dva důvody, ušlechtilý a skutečný. Politici využívají to, že ukazují „to ušlechtilé“ a „to skutečné“ popírají. Ale dělají to kvůli tomu skutečnému.

Jsou jistě takoví, kteří jdou do politiky s ideály.
Ano, možná tak pět promile. Ale nechci to přehánět, dnes to již pozoruji pouze zvenku. Po roce 1992 jsem byl v týmu, který školil politiky ODS v prezentaci, takže tam byli lidé jako Klaus, Ruml, Zieleniec, Lom, Rubáš. Šlo o to, jak mají na veřejnosti vystupovat, třeba na předvolebních mítincích. Tehdy žádní profesionální politici neexistovali. Kromě těch, co byli proškoleni na někdejší vysoké škole politické, tam si snad komunisté vychovávali jedince pro svou „top úroveň“, ale jinak většina lidí nemohla k takovým dovednostem přijít. Pokud jde o ty ideály, osobně se divím, že třeba lékař jde do politiky. Nejdřív tvrdí, že jeho práce je poslání, a potom usiluje nevybíravými formami, aby se dostal na nějaké místo.

Ty motivy mohou být různé.
Znám jednoho psychologa, nebudu jmenovat, jehož osobnost byla tak dominantní a autoritářská, že se vůbec nedivím, že se v politice objevil a že tam ještě dodnes setrvává. Pro mnoho z nich je to záležitost seberealizace. Pokud nemají tito lidé umělecké sklony, neumí zpívat nebo tancovat a chtějí se přitom předvést, tak je pro ně politika ideální pole působnosti. Mám hodně klientů, kteří mají sociální fobii. Tedy něco, co u politiků nehrozí. Jejich potřeba se ukázat je silnější než jejich tréma. Navíc je pro ně výhodné i to, že do politiky může jít i někdo, kdo nic neumí. Musí jen mít ty osobnostní rysy, které mu umožní tam fungovat.

Myslíte, že politici skutečně mezi sebou soupeří, nebo je to semknutá komunita, kde ve skutečnosti hrají spolu?
Politika je také divadlo. V televizi ty aktéry vidíte, jak jsou na sebe v nějaké debatě agresivní, a potom spolu najednou pijí kafe. A nemuseli by.

lékař v politice?

Divím se, že třeba lékař jde do politiky. Nejdřív tvrdí, že jeho práce je poslání, a potom usiluje nevybíravými formami, aby se dostal na nějaké místo.

Kdyby chtěl někdo z politiků čelit vnitřnímu rozkladu, jakou má volit strategii?
V politice je člověk ve straně pod tlakem, aby byl konformní. Pokud tu stranu přímo sám nevytváří jako třeba Václav Klaus. Podprůměrný nebo průměrný jedinec nemá v tom „klovacím řádu“ šanci. Alfa samci a experti ho vyštípou. Dotyčný pak dělá spíše to, co se po něm žádá, než aby vzdoroval. Stále znovu narážíme na onen protiklad ušlechtilého a skutečného. Je tam hodně, jak se v psychologii říká, „inkongruence“. Jde o nesoulad mezi tím, co člověk říká a jak se u toho chová. Když je jedinec „kongruentní“, autentický, tak to, co říká, je podpořeno i neverbální komunikací. Ale kdybychom udělali podrobnější rozbor chování politika při tom, když něco říká, jak se při tom také chová, tak by tam psycholog našel jistě mnoho rozporů. Možná i v případě, když lidé z jedné politické strany tvrdí totéž, tak bychom mezi nimi našli rozpory. Navenek však musí všichni prezentovat nějaký názor a není to často názor jejich.

Je to jinde lepší, třeba vlivem politické kultury?
O trochu lepší to možná bude, ale podstata je pořád stejná. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, tak je tomu již od dob starého Říma až do současnosti. Možná jsou někde mechanismy, které politikům tolik nedovolí, ale třeba to, co jsme viděli ve Velké Británii, když šlo o chování tamních poslanců, to bylo překvapivé. Lepší v těchto zemích zřejmě je, že se potom k problému dotyční postaví více čelem. U nás to může jít všechno kolem dokola rok za rokem a nic se nemění. V takzvaně vyspělých státech je politická kultura lepší, ačkoliv nebude diametrálně odlišná. Všude je politik jen člověk. Má stejnou psychiku jako ostatní, jenom je více na očích.

Jaký manuál máme dát normálnímu voliči, aby věděl, jak volit? Ty figury před ním jsou na první i na druhý pohled dost podobné, ale nejsou úplně stejné. Jak se má vůbec rozhodovat?
Každý člověk, i když tvrdí, že se rozhoduje racionálně, tak se do značné míry rozhoduje iracionálně. Vidí třeba nějakou hezkou ženu, která se mu zalíbí, a tak dále. Takové postupy mají mnoho společného s reklamní kampaní. Pouze se v tomto případě neprezentuje hmotný produkt, zboží, ale lidé. Hodně se hraje na neuvědomované složky. Jak říkal filozof Blaise Pascal: „Srdce má své důvody.“ Někdo něco racionálně tvrdí, ale pak se stejně rozhodne iracionálně. To platí i pro rozhodování v politických záležitostech.

Autor:

Většina lidí z tenisového prostředí se diví, že končím, řekla Šafářová

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Otec lže, chci vypovídat, říká Babiš mladší. Premiér dál mluví o kampani

Andrej Babiš zveřejnil na svém facebookovém profilu fotky syna Andreje, mají ho...

Babišův syn Andrej napsal v e-mailu pro Seznam Zprávy, že si přeje být telefonicky v kontaktu s českou policií...

Nevěděl jsem vůbec, co podepisuji, řekl Babišův syn ke kauze Čapí hnízdo

Farma Čapí Hnízdo u Olbramovic na Benešovsku

Syn premiéra Andreje Babiše tvrdí, že ho spolupracovníci jeho otce kvůli kauze Čapí hnízdo drželi na Krymu. V reportáži...

Demisi, demisi, znělo Václavským náměstím. Lidé volali po konci Babiše

Demonstrace za demisi premiéra Andreje Babiše na Václavském náměstí v Praze....

Na Václavském náměstí v Praze se konala demonstrace požadující odstoupení premiéra Andreje Babiše z funkce. Na místě se...

Tisíce lidí demonstrovaly v Praze, žádaly Babišovu demisi

Demonstrace při oslavách výročí 17. listopadu za odstoupení premiéra Babiše

Výročí 17. listopadu provázely demonstrace po celém Česku. Tisíce lidí se sešly v Praze na Staroměstském a Václavském...

Nikdy neodstoupím, ať si to všichni zapamatují, prohlásil Babiš

Premiér Andrej Babiš hovoří na tiskové konferenci o kauze údajného únosu svého...

Premiér Andrej Babiš během briefingu na letišti v Kbelích před odletem do Bruselu prohlásil, že navzdory výzvám...

Další z rubriky

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...

ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V...

ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Edvard Beneš před svou vilou

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval...

Najdete na iDNES.cz