Deklarované téma, tedy proměna společnosti po roce 1989, je na výstavě rozvíjeno prostřednictvím děl vybraných především na základě jejich schopnosti pomocí záznamu doložit či prostřednictvím schématu, diagramu, tabulky a mapy ukázat, že proběhl určitý proces, který změnil výchozí situaci. Převládají videa, projekce, filmy, fotografie, kresby, instalace či prostorové koncepty. Vystavená díla pocházejí z různých teritorií, neboť transformace se netýkala výlučně české společnosti či Polska, ale také třeba Indonésie. Kniha Atlas transformace je coby ozvěna oné vášně pro pořádání pojata jako encyklopedie či slovník nastiňující 225 pojmů.
Silné téma, jeho zřetelná artikulace a možnost vidět na jednom místě důležitá díla pozoruhodných umělců (namátkou a abecedně The Atlas Group, Eric Beltrán, Pavel Braila, Mircea Cantor, Harun Farocki, Günter Forg, Sanja Ivekovic, Dan Perjovschi, Anri Sala, Wilhelm Sasnal, Kateřina Šedá či Artur Zmijewski) spolu s projekty méně vystavovaných, či dokonce v evropském kontextu zcela neznámých autorů stojí nejen za pozornou návštěvu, ale také za reflexi. Nejvíc mě na Monumentu transformace zajímá jeho formát, struktura a podmínky realizace i specifické vazby k prostředí, v němž byl uskutečněn. A také: co nám ta akce říká o zdejším uměleckém a institucionálním diskurzu.
Projekt lze do značné míry vnímat jako generační manifest, což kurátoři Zbyněk Baladrán s Vítem Havránkem formulují nejprve jako potřebu dozvědět se, "co se stalo v České republice v průběhu dvaceti let po pádu komunistického režimu", a definitivně jako to, "co se s námi stalo". Autoři, které pád berlínské zdi zastihl na prahu dospělosti, se tedy chtěli vyrovnat s proměnou české společnosti po roce 1989, zasadit ji do přediva analogických přeměn v různých částech světa a zbavit se tak nejen syndromu "východní Evropy", ale (snad) také pocitu jedinečnosti zdejších zkušeností. Zásadní konceptuální problém projektu však tkví v tom, že jeho zastřešující termíny či metafory a smysl toho, co jejich prostřednictvím vzniklo, se vylučují.
Potíže s pojmy
Jak výstava, tak kniha kladou důraz na pojem transformace coby procesu, který vede od výchozího stavu k nějaké následné konstelaci, přičemž některé původní prvky jsou uchovány a jiné změněny. Transformace tedy v pojetí autorů není radikálním řezem či skokem od stavu ke stavu, nýbrž probíhá pouze v rámci uchování identity systému. Takové pojetí transformace a důraz na mytopoetické či literární souvislosti (Ovidius, Kniha proměn, Kafka) vylučuje pochopení změny jako revoluce a vzdává se možnosti definitivního rozchodu s minulostí, který jako utopický horizont udržuje při životě étos každé transformace. Symptomem vyjadřujícím onu rezignaci na otevřenost změny směrem k budoucnosti se pak jak na výstavě, tak v knize stává formálně sympatická a působivá zaujatost kvazivědeckými diagramy, mapami a schématy.
Termíny jako monument a atlas by sice mohly vytvářet ve spojení s pojmem transformace paradoxní dvojice generující napětí a podněcující imaginaci, jenže v daném pojetí tvoří pouze jeho komplementární doplněk. Jestliže monument je pojem vlastní sebevědomému eurocentrickému historismu a nacionalismu 19. století, pak s termínem atlas spojujeme definitivní poznání a ovládnutí prostoru, které je výdobytkem i emblémem stejné doby. Pro moderní umění rehabilitoval monument avantgardní Rus Tatlin svým Pomníkem III. Internacionály z roku 1920, zatímco o osmdesát let později už musel při zdůvodnění kvalit memoriálu padlým ve Vietnamu nadělat i jinak brilantní A. C. Danto spoustu piruet. V Atlasu transformace se proto k pojmu monument vztahuje text brazilské kurátorky a spisovatelky A. P. Cohenové zdůrazňující efemérnost a aktivismus, které byly v 60. letech minulého století příznačné pro revizi monumentu. Výběrem textu Cohenové jako by si Baladrán s Havránkem vytvářeli alibi, avšak zároveň - řečeno s německým profesorem literatury Andreasem Huyssenem - nechali v podobě výstavy a tlustého svazku volný průchod monumentalitě coby skrytému rozměru modernismu a trochu "humpolácky" tak zrušili napětí udržované tím, že něco zůstává negativním předmětem touhy.
Obdobné potíže lze vysledovat u termínu atlas. V paměti aktérů současné (světové) umělecké scény evokuje nejen stejnojmenné dílo Gerharda Richtera, které hrálo dominantní úlohu na desátých kasselských dokumentech v roce 1997, ale odkazuje také k oblíbeným termínům dnešního internacionálního kritického žargonu, z nichž uveďme alespoň "re-mapping". Samostatné heslo věnované pojmu atlas ovšem v knize chybí, pouze v úvodu jej autoři označují za "rhizomatickou asambláž".
Podle Baladrána a Havránka je výsledkem dvouletých příprav projektu směs, která "se nesnaží být analýzou, ale nástrojem k dalšímu zkoumání, manuálem k produkci konfliktních a protichůdných interpretací". Ovšem naznačili jsme tu, proč kurátory použité pojmové rámce se vzpírají být nástrojem zkoumání. Výstava v Městské knihovně i Atlas transformace, využívající aleatoričnosti (tedy počítající s náhodností a s nesoustavností), jsou vědomě vystavěny coby alternativa k běžně používané lineární re-konstrukci "příběhu proměny". Sice díky tomu Baladránova a Havránkova výstava i kniha vytvářejí určitý obraz transformace a vedou k mnohočetným výkladům, avšak s jistým - a podstatným - omezením. Nezkoumají totiž pravidla uplatnění této aleatoričnosti; pravidla, která jsou - podle českého filozofa Zdeňka Vašíčka - nositeli právě těch nejdůležitějších zpráv. Schéma fungování takových pravidel by například ukázalo, že Baladrán s Havránkem se vůči svému projektu nenacházejí v pozici autorů, nýbrž sami jsou jeho hlavním námětem a uživatelem.
Náčrt jednoho diagramu
Publikace Atlas transformace svou obsáhlostí, zaměřením a kompilační povahou vyvolává vzpomínky na čítanku vydanou u příležitosti už zmíněných angažovaných desátých kasselských dokumentů francouzské kurátorky Cathrin Davidové. Diskurzivnímu mapování problémů světa věnoval velké úsilí i její následník Okwui Enwezor v rámci jedenáctých dokumentů z roku 2002, aby vydal dokonce čtyřsvazkové kompendium. Analogicky si počínal také Marius Babias jako editor publikace k radikálnímu projektu pro Rumunský pavilon z roku 2003. A velmi blízko leží kniha East Art Map, připravená slovinskou skupinou IRWIN a vydaná v roce 2006, s níž se Atlas transformace zlehka protíná i autorsky.
Tento náčrt není v žádném případě obviněním z odvozenosti, nýbrž zasazením Monumentu (a Atlasu) transformace do sítě vztahů, v níž jsme my všichni, kdo nějak participujeme na současném světě umění, zapleteni. Podobně můžeme rozvést také pozice nejvýznamnějších vystavovaných umělců, kteří byli (logicky) zastoupeni v posledních patnácti letech na celé řadě normotvorných přehlídek. Namátkou: na dokumentech jsme se mohli setkat s The Atlas Group či s Harunem Farockim, na Manifestě s Danem Perjovschi, Anibalem Lopezem, Zbyňkem Baladránem a Kateřinou Šedou, na Bienále v Benátkách s autory, jako jsou Anri Sala, Yael Bartana či Artur Zmijewski, na Berlínském bienále a dokumentech s Thomasem Hirschhornem, na Skulptur Projekte v Münsteru s Damianisem Narkievičusem a dalšími.
Vezmeme-li si umělecká díla prezentovaná na Monumentu transformace, celá řada méně známých tvůrců je sice zapůjčila ze svého majetku, avšak ti slavnější jsou zastupováni kvalitními a obchodně silnými galeriemi v Německu, Francii či Británii (Yvone Lambert, Jocelyn Wolff, Chantal Crousel, gb agency, Bärbel Grässlin a Giorgio Persano) anebo klíčovými hráči na lokální scéně (polský Foksal a Raster, ruský POP/OFF/ART). Z veřejných sbírek je v Městské knihovně zastoupeno Národní muzeum v Praze s kolekcí transparentů a francouzský FRAC.
Přidejme ještě pozice autorů výstavy Zbyňka Baladrána a Víta Havránka, kteří reprezentují pražskou nonprofitní galerii transitdisplay, vzniklou spojením nezávislého výstavního prostoru a instituce podporované Erste Group (u nás Česká spořitelna), jejíž sběratelské a sponzorské aktivity se v souvislosti s expanzí do zemí bývalého východního bloku zaměřují na konceptuální a současné umění z příslušné oblasti. Úlohu klíčového moderátora institucionalizace uměleckého diskurzu převzala iniciativa Tranzit po Sorosově centru současného umění, přičemž například na Slovensku i s některými protagonisty.
A jestliže byl Vít Havránek, člen sdružení PAS, na jehož doporučení realizoval Dan Perjovschi výzdobu novostavby Národní technické knihovny v Praze, spolu s Borisem Ondreičkou, který působí v bratislavském Tranzitu, vybrán jako kurátor příští Manifesty, můžeme začít vyrábět svůj vlastní diagram.
Nutná orientace v zázemí
V rychlém shrnutí to vypadá poněkud naivně, avšak pro pochopení podobných paradigmatických projektů bychom se měli orientovat i v jejich institucionálním a instrumentálním zázemí, bez něhož by se koneckonců nikdy neuskutečnily. Žádná z vlastností obrazu není nevinná, tvrdí Zdeněk Vašíček a autor díla, tedy i kurátor, se s tím musí při jeho utváření otevřeně vyrovnat.
Monument transformace i Atlas transformace přinášejí nevšední zážitek a spoustu námětů k přemýšlení, ale trochu pozapomněly, že vedle knihy Nicolase Bourriauda vydané Tranzitem je tu ještě Pierre Bourdieu s diagramy sociální a kulturní reprodukce, jejichž základním pojmem je kapitál; nejen ten ekonomický, ale také kulturní, institucionální a sociální.
Jestliže transformace skončila a chybí-li dnes - už z principu - monumentu patos a atlasu vášeň, stávají se bez přesné (sebe)reflexe, (sebe)ironického odstupu či subverzivní doslovnosti monument a atlas pouhým formátem, rámcem, pozoruhodnou rétorickou figurou. Předmětem, který lze obdivovat v muzeu, ale těžko ho použít v praxi.
O výstavě a o knizeO výstavě Monument transformace. O knize Atlas transformace |
