Kdyby však nešlo o charakter zahraniční politiky. Klaus se na ní chce výrazně podílet a Svoboda ho tam nechce pustit. Chce zůstat pro zahraničí jediným "panem Česko". A zatímco ve věcné rovině má pravdu Klaus, v této politické má naprostou pravdu Svoboda.
Proč má ve věcné rovině pravdu prezident? Zastává dlouho, jasně a promyšleně euroskeptické stanovisko. Euroskeptici vidí Brusel jako nebezpečnou strukturu, která krade demokracii, rozhoduje shora a bez hlasování. Domnívají se, že demokratická debata může být vedena jen v rámci národních států.
Volný trh, to ano, ale jakákoli politická integrace, to je podle nich sociální inženýrství. Tvrdit, že tyto myšlenky jsou povrchní a že Klaus nezná unii, bylo od Svobody nejen nediplomatické, ale i nepravdivé.
Na druhou stranu je pravda, že stát nemůže být zároveň eurooptimistický (jako Svoboda) a euroskeptický (jako Klaus). Naše zahraniční politika nemůže znít: "Je úžasné, že vstupujeme do Evropské unie, protože je to nutné zlo." Nebo v opačném gardu: "Nedá se nic dělat, musíme tam. Ale je to tak krásné!"
Prezident jistě může a má být ústy zahraniční politiky. Nikoli však hlavou - k tomu mu způsob volby ani tradice nedávají žádný mandát. Bude jen dobře, když bude doma mírnit laciný huráevropismus. Nemůže však své zásadní, ale naprosto zásadní výhrady k Bruselu roztrušovat po světě. Nebo může - ale škodí tím zemi, které slíbil sloužit. Z tohoto hlediska tedy schůzka na Hradě skončila špatně.
