Ve které zemi je asi vůbec nejtransparentnější ekonomické prostředí? Kde příjmy státu převyšují jeho výdaje až o desítky procent? Kdo je schopen na necelých sedmi stovkách kilometrů čtverečních absorbovat záplavu uprchlíků i imigrantů a zároveň motivovat snižování růstu vlastní populace tak, že se v zemi narodí jen třetina jejích nových občanů? Řeč je o Singapuru, státu, jenž má dnes 4,6 milióny obyvatel.
Tony Blair vysílá své experty, aby se přiučili od bývalé kolonie, která nechala Británii daleko za sebou ve většině parametrů. Určitá infrastruktura a základy právního systému vznikly již za britské nadvlády, ovšem samostatnost a nesmazatelnou pečeť své osobnosti Singapuru vtiskl jeho zakladatel a premiér v letech 1959-1990, Li Kuang-jao (v britské transkripci Lee Kuan Yew; čínsky ???, L? Gu?ngy?o), dnes ministr senior. V letech 1998 a 2000 vydal dva svazky svých pamětí, které se dnes těší vážnosti hlavně na Dálném východě.
Různé metry na komunisty
Nejstarší syn středostavovské rodiny odjede po osvobození vlasti z japonské okupace studovat do Británie. V Cambridgi se vypracuje na premianta ročníku práv. Po návratu s přáteli zakládá Stranu lidové akce – PAP. Ta se nejdříve hlásí k takzvanému demokratickému socialismu, později ke středu a postupně ostatním politickým skupinám citelně omezuje arénu.
Obálka jedné z publikací o Singapuru
Zprvu však Li Kuang-jao zoufale brání ostrov, svou rodinu i vlastní kůži proti komunistům, kteří by ostatní ve zcela demokratických volbách nejspíš rozdrtili. Mají již pod palcem velkou část odborů, škol a spolků, obdivují nastupující režim Mao Ce-tunga v Číně, stojí za nimi velká část místních Číňanů, další se jich bojí, komunisté provokují krvavé pouliční srážky a jejich vedení již vykonává rozsudky smrti nad kýmkoli, kdo se mu znelíbí. Přitom to jsou na rozdíl od vládnoucí elity lidé svým způsobem asketičtí, nesobečtí a plni odhodlání svému prefabrikovanému přesvědčení zasvětit a obětovat život.
Na rozdíl od komunistů, kteří jen opakují nebo improvizují pokyny shora, běží Li Kuang-jao zpočátku o kus cesty za nimi, ale všímá si nových věcí, staví je před problémy, k nimž nedostali z ústředí směrnice, a sám na ně s předstihem odpovídá. Artikuluje nastupující problémy a čelí jim pohotověji. Aktivisté této strany zakládají kolem stovky komunitních center se zájmovými kroužky, která se starají o vzdělávání a zábavu nejchudších. V době zavádění televize v Londýně zavítá do BBC, aby jej mediální odborníci připravili na vystupování před kamerou. Jeho uhlazené a vyrovnané projevy i starost o konkrétní potřeby prostých lidí pak kontrastují se zuřivou agitací komunistů, která na ulicích před rozvášněným davem sice účinkuje, ale na obrazovce působí směšně. Snaží se dohodnout s každým, násilným konfrontacím a bitkám se vyhýbá, komunisty na ulicích na rozdíl od svých předchůdců nerozhání, ale pouze před jejich útoky důsledně chrání občany a občanská sdružení. Využívá ještě britského výjimečného stavu a přitom s komunistickými vůdci se snaží být zadobře, dokonce je pravidelně navštěvuje ve vězení. Do vlády se ale Li Kuang-jao příliš brzy nehrne, jen aby je nemusel předčasně propustit. Na svobodu se tak dostanou až po výrazném vítězství PAP, aby od něj obdrželi několik honosných, leč nikoli silových postů.
Li Kuang-jao na veřejnosti
Politikové PAP v čele s Li Kuang-jao se tehdy demonstrativně převlékli do téměř maoistických pracovních oděvů a šli zametat chodníky a čistit město. Téměř výlučnou autoritu získává Li Kuang-jao také tím, že se postupně naučí všechny hlavní jazyky ostrova, nechává do nich překládat dokumenty a legislativu, hájí materiální zájmy obyvatel, respektuje náboženské zvyky a aspirace jednotlivých národnostních komunit a jejich přirozené autority nepotlačuje, leč zapojuje do práce. Organizuje výsadby zeleně ve městě, čištění vod, výstavbu sídlišť, jejichž byty si obyvatelé později mohou koupit. Téměř stoprocentního mandátu PAP ve volbách v roce 1968 (i později) využije k omezení pravomocí odborů, k zavedení striktního systému financování, k částečné kontrole médií, k budování institucí. Velmi mu jde o zahraniční investory – a v zájmu toho naplňuje vizi poskytovat v regionu třetího světa služby v kvalitě světa prvního.
Loď singapurského námořnictva vyplouvá nedaleko ostrova Batam na pomoc potopenému trajektu (22. 11. 2009)
Koncem šedesátých let podpoří intervenci USA ve Vietnamu. Dobytí Saigonu komunisty v roce 1975 připisuje aféře Watergate a zastavení bombardování, což prý komunistům umožnilo závěrečnou ofenzivu. Intervence USA podle něj však přesto měla svůj smysl: zabránila větší expanzi komunismu a umožnila konsolidaci a posílení tržních ekonomik alespoň několika států jihovýchodní Asie které se pak staly příkladem a základnou dalšího rozvoje a stability regionu. Neopomene poděkovat čínskému předákovi Teng Siao-pchingovi za válku s Vietnamem v roce 1979, která podle singapurského vůdce ztrestala ony "Prušáky jihovýchodní Asie", i za prosazení reforem i stabilizaci v čínské společnosti.
I nyní se však Li Kuang-jao nástupu příliš silné Číny obává a snaží se spojit ostatní asijské národy s USA – právě jako její protiváhu. Po zmasakrování čínských studentů v roce 1989 vyjádří i on rozhořčení, ale varuje před zavržením čínského vedení, aby v reakci na to nezastavilo reformy a nepřestalo posílat studenty do zahraničí.
Trh a disciplína
Cesta rozvojových zemí k fungujícímu hospodářství a kulturnímu rozkvětu je nesmírně obtížná. Předpokládá výkonnou a nezkorumpovanou politickou administrativu. Liberální demokracii dále nelze vybudovat bez ekonomického pokroku a prosperity, bez gramotnosti, vzestupu středních vrstev a stabilních politických institucí, bez lidí s různými zájmy, kteří jsou přesto ochotni spolupracovat, dodržovat slovo a pravidla hry. Těchto předpokladů se však většině rozvojových zemí dramaticky nedostává. Pokusy naroubovat demokracii zvenčí zhusta neuspěly a navíc leckdy i podlomily legitimitu a elementární fungování jejich dosavadních řádů.
Letecká výstava Singapur Airshow 2010. (3. února 2010)
Sám mohl na svých nesčetných cestách nahlédnout, že nově "osvobozené" rozvojové země často nezvládly udržet ani ten standard, kterým je obdařili jejich "utiskovatelé", kolonizátoři. Li Kuang-jao v memoárech přiznává, že v mládí vzhlížel k ideálům britských labouristů a sdílel dobové iluze, že prosperita závisí na daném přírodním bohatství země. Úspěchy Singapuru mu později umožnily říkat otevřeněji to, co mnoho dalších politiků připustilo jen mezi čtyřma očima, totiž že pracovní píle a disciplína spolu s tržním systémem je pro blaho země důležitější než demokracie. Proto Li Kuang-jao demokracii neholduje, i když mu většinový hlasovací systém zděděný po Britech pomáhal hladce vyhrávat volby a přesto, že uznává propracované britské zákonodárství.
Li Kuang-jao vyzdvihuje země s konfuciánskou tradicí, zejména Hongkong, Tchajwan, Japonsko a Korejskou republiku; dále pak kvůli čínské minoritě též Malajsii a v poslední době rovněž Čínu i Vietnam. Demokracie v nich sice v povědomí zakořeněna není, obyvatelstvo tam, jak Li Kuang-jao dobře věděl už před rokem 1989, nedokáže - na rozdíl od evropských zemí - svrhnout své diktatury. Jenže tyto společnosti častěji plodí kvalitnější vládní činitele, úředníky i podnikatele, než to předvádějí takzvaní demokraté v mnoha na pohled liberálnějších zemích, v nichž se však rozlezl ekonomický a sociální chaos.
Li Kuang-jao a americký ministr obrany William S. Cohen
Mnohotvářná bytost
Tak jako Li Kuang-jao má duchovně dar synkretismu na čínský způsob (následuje dávnou čínskou tradici tří duchovních cest: konfuciánství, buddhismu a taoismu včetně každodenních meditací), tak v politice je zase sloučeninou ideálů socialismu, ekonomického liberalismu, konzervatismu i komunitarianismu. Pravda, k levicovému liberalismu, státu blahobytu (welfare state) či bezbřehé svobodě projevu a tisku má po čertech daleko. Pokud singapurské listy napíšou něco "nepravdivého", musejí pak ze zákona poskytnout prostor vládním orgánům k "opravě".
Mezinárodní letiště v Singapuru
Li Kuang-jao zejména na počátku neváhal navazovat kontakty s místními klany a ilegálními skupinami. Přitom se posléze s tradičním čínským klientelismem, korupcí a neprůhlednými vazbami úspěšně rozešel. Vzorný představitel nejpatriarchálnějšího východního duchovního směru - konfucianismu - zanesl již v počátcích své kariéry Chartu ženských práv do singapurského zákonodárství, a když nenašel ve své domovině vhodné aktivistky pro ženské hnutí, přemluvil jako první vlastní manželku.
Lze jej označit za předního reprezentanta globalizace i za lokálního patriota svého městského státu, který se důsledků globalizace obává. Lze mu přiřknout nálepku jednoho z posledních veteránů "národně osvobozeneckého boje", ale i "posledního viktoriánského gentlemana", který nostalgicky vzpomíná na zdvořilost a řád staré dobré Anglie konce čtyřicátých let.
Lidská práva násilníků
Výrazný pokles kriminality v Singapuru (při současném procesu sekularizace společnosti!), odstraňování bariér mezi národnostními a náboženskými komunitami a postupný přechod na angličtinu může být pro "západního" pozorovatele úkazem hodným pozoru. Pořádek v zemi není ani tak důsledkem údajně drakonického zákonodárství (tresty několika tamních ministrů za korupci v minulosti nebyly zrovna řádově vyšší než u nás), nýbrž spíše pohotovějších a nestrannějších trestů. Ti, kteří považují víru v jednoho Boha za předpoklad mravního řádu, se mohou v Singapuru konfrontovat s čínským světem tisíciletých autonomních morálních systémů, kde ani bez Boha není všechno dovoleno.
Li Kuang-jao ostatně nechápe, proč tolik aktivistů, intelektuálů a politiků na Západě dělá rozruch kolem singapurského trestu smrti za vraždy a povinného léčení narkomanů a nevšímají si přitom vysoké míry kriminality ve svých vlastních zemích. Lidská práva pro násilníky, sprejery, obchodníky s drogami, politické extremisty, notorické bezdomovce a recidivisty podle něho nevyváží hodnotu bezpečí a dostatek příležitostí pro realizaci bezúhonných lidí. Li Kuang-jao zrušil i soudní poroty – prý by se neodvážily účinně zasahovat proti moderním teroristům.
V Singapuru zapomeňte na žvýkání, to je zákonem zakázáno
Všudypřítomné graffiti je mu nejviditelnějším symptomem neschopnosti Západu zajistit si pořádek alespoň u sebe sama. V roce 1993 ničil v Singapuru nezletilý americký narkoman Michael Fay se svými přáteli dopravní zařízení a posprejoval přes 20 aut. Byl dopaden a přes protesty ochránců lidských práv i Billa Clintona odsouzen k šesti, posléze čtyřem ranám ratanovou holí a čtyřem měsícům vězení. Shodou okolností byl nedlouho poté v Praze, na stanici metra Vysočanská, také přistižen sprejer při činu. Dotyčného pracovníka metra sprejer navíc ihned zbil a způsobil mu zranění, vyžadující několikadenní hospitalizaci, nicméně ani toto následné jednání sprejera jako trestný čin kvalifikováno nebylo. Ochránci lidských práv a intelektuálové mlčeli.
A jen detail: O svém setkání s Václavem Havlem v roce 1995 neztratil Li Kuang-jao ve své autobiografii, čítající na 1500 stran, ani slovo.
Li Kuang-jao si kráčí zaplavat
Původně vyšlo v MF DNES v (dnes již neexistující) příloze Civilizace (tam mírně zkráceno) 13. září 2003
