Ondřej Macura již vydal dvě básnické sbírky: Indicie (2007) a Žaltář (2008); první z nich se dostala do nominace na Cenu Jiřího Ortena, udělovanou českým spisovatelům do třiceti let. Macurova energická poezie ihned došla příznivých ohlasů. "Kdyby sbírku slyšel recitovat cizinec češtiny neznalý, určitě by si podupával. Ondřej Macura napsal nadmíru zdařilou prvotinu. Jakýsi akademický punk," vyslovil se nad Indiciemi Petr Štengl v literárním časopise Psí víno.
"Promyšleně rozevláté verše sbírky spolehlivě prostředkují vnitřní svět mladého intelektuála, jenž je schopen sám sebe břitce pozorovat a se zájmem to provozuje, citlivě vnímá všechny šťouchy a karamboly každodenního partnerského, přátelského či intelektuálského biliáru," poznamenal nad druhou sbírkou kritik a spisovatel Jan Štolba v literárním obtýdeníku Tvar. Tato slova o námětové rovině Žaltáře velkou měrou sedí i na Macurův první román.
Lidé z kavárny Montmartre
Robin, Petr, Martin, Pavla, Jana, Iva, Natálka a další "netopýří" figury se pohybují po souřadnicích českého hlavního města, jehož středobodem v knize je kavárna Montmartre v Řetězové ulici. Pavla píše básně a na pražské filozofické fakultě vede semináře na katedře české literatury. Robin rovněž tvoří poezii a živí se jako středoškolský profesor - tím je v civilním životě i sám Ondřej Macura... Míru autobiografičnosti ovšem nemá valný význam zkoumat; postačí konstatovat, že Macurovy figury jsou v zásadě z jednoho těsta a jejich těla i mysli se pohybují jen mezi sebou a případně knihami; věkově běží o lidi, jimž bude kolem třiceti. Z vnějšího světa toho k nim doléhá mininum, vlastně jedinou intervencí do "netopýřího" mikrokosmu je vážná choroba, jíž podlehne Natálka, přičemž v rámci románu ta smrt bohužel trochu vyznívá jako autorem využité a zneužité fatum, aby se v díle něco opravdového stalo.
Všichni se znají a pozorují
Redakční slovo na obálce Netopýrů přehání ve všech ohledech. "Netopýři se pohybují mezi milostnou prózou a bizarní groteskou. Autor střídá empatický ponor do nitra postav s ironickým odstupem a jeho vyděšená humanistická skepse je místy okořeněna cynickým černým humorem," praví záložka. "Je přesnou výpovědí jedné generace, románem, který s ironickou subtilností odhaluje životy a nitra mladých lidí žijících českou současnost," dodává zadní strana paperbacku.
o knizeOndřej Macura: Netopýři. Vydala Kniha Zlín, Zlín 2009, 192 stran, doporučená cena 199 korun.
|
Konfrontujme tyto formulace se "skutečností" Macurova románu. Ten začíná jako pásmo střídajících se zpovědí tří postav - Pavly, Robina, Petra - psaných v ich-formě. Ale od třetiny románu (konkrétně od dvacáté z dvaašedesáti kapitol Netopýrů) se vyprávění přesmykne do er-formy, do třetí osoby, respektive postava vypravěče se transformuje do všemocného hybatele, který si s příběhem pohrává a čtenáře o tom informuje: "Na tomto místě jen pár slov k dětství a mládí našich dvou sester... a pak se vydáme vstříc dalším dobrodružstvím," praví rozšafně. A jinde: "Pozoroval studentku Sofii, střídavě mizející ve tmě a vynořující se z ní. Gabriela teď pozoruje Robin, který naslouchá jeho vypravování v kavárně Montmartre a sleduje ženu s rukavičkou, a docela slušný přehled mám i já (pozoruji Robina pozorujícího Gabriela, jak pozoruje st. Sofii). Nicméně nejširší panorama se skýtá tobě, čtenáři, neboť ty pozoruješ i mě." Tyto proměny a hrátky s vypravěčskou optikou však nejsou prostředkem promyšlené koncepce, nýbrž výrazem autorské nerozhodnosti až bezradnosti, jak s načatým "netopýřím" světem vůbec naložit. Jako kdyby Ondřej Macura ani sám příliš nevěřil v nosnost svého románu, oněch citových průvanů a vztahových posunů hrstky lidí z kavárny Montmartre a přilehlého okolí. A tudíž se uchýlí ke kunderovské distanci a "gestikulaci", která je někdy až komicky doslovná - zejména tato partie odkazující na motiv z románu Milana Kundera Nesmrtelnost: "Dala mi znamení gestem, které si nedokáži zcela vybavit, neboť nevěřím v nesmrtelnost gest, zda si nechci zatančit."
Jinak řečeno: Macurovi Netopýři nejsou ani v nejmenším "bizarní groteskou". Snad jen nadlidsky mocnou vstřícností se v tomhle románu dá dobrat jakési "vyděšené humanistické skepse". Ale ani takové titánské nasazení nesvede dohledat "cynicky černý humor". A generační aspekt? Ještě jednou zacitujme Jana Štolbu, který nad Macurovým loňským Žaltářem uvažoval: "Při zmínce o věkové vrstvě, k níž básník patří, jsem se záměrně vyhnul pojmu 'generace'. Macura oklikami snad, přesto celkem přiléhavě evokuje citový a intelektuální stav mysli určité společenské skupiny. Nemám však pocit, že zachycuje generační postoj. Na to jsou jeho básně málo zobecňující a šířeji platné. Prosákne-li sem přece jen nějaká zpráva o generační situaci, pak spíš po straně, spolu s nepřímo, útržkovitě postihovaným přívlastkem doby, jenž generaci nijak specificky netvaruje, ale pouze plošně, lhostejně determinuje vše kolem. I to je nakonec příznačné." A totéž ovšem platí i pro románové Netopýry. Vydávat tuhle do sebe uzavřenou zprávu o intimně-literárních patáliích několika návštěvníků literárních kaváren hlavního města za generační záležitost nejde - pokud tedy hned nepovažujeme kdejakou pražskou partičku za generaci.
Neznamená to, pochopitelně, že by několik málo postav, či dokonce jedna jediná literární postava nemohla nést generační rysy a vypovídat cosi velmi podstatného o své "žité současnosti", ale to by musel Macurův text vyhlížet zásadně jinak. Román Netopýři se mi primárně jeví být diskusním materiálem určeným jakési literární komunitě, jejíž příslušníci se různou měrou v Macurově textu poznávají, zasléchají "netopýří" frekvence, pro něž každý mimo tuto komunitu, mimo jejich jeskyni, už postrádá patřičná čidla.
