Protičínské protesty v Tokiu. Japonci chtějí, aby jim zůstaly ostrovy Senkaku.

Protičínské protesty v Tokiu. Japonci chtějí, aby jim zůstaly ostrovy Senkaku. | foto: AP

Kde koření a z čeho se živí rivalita mezi Čínou a Japonskem

  • 13
Protijaponské protesty, jimiž nadále víří Čína, jsou jen další známkou vzestupu mocného čínského nacionalismu. Národní cítění se po stovce let pomalého rozdmýchávání mezi čínskými intelektuály v posledních dvou desítkách let ekonomického boomu Číny zmocnilo vědomí tamního lidu a přetvořilo jej.

Ono masové národní povědomí vymrštilo čínský kolos do celosvětové konkurenční soutěže, aby získal mezinárodní postavení souměřitelné s obrovskými kapacitami země a s představou čínského lidu o oprávněném místě jejich země ve světě. Překotně, viditelně a nevyhnutelně došlo k vzestupu Číny. Naše éra se skutečně nejspíš zapíše do dějin jako období zrodu nového globálního řádu s Čínou za kormidlem.

Šlapání obyvatel Šen-čenu po japonské vlajce je pak jen smutnou výpovědí o současném vztahu Japonska a Číny.

Urážka od trpaslíka

Soupeřivé národní povědomí – představa, že vlastní důstojnost jedince je nedílně spjata s prestiží jeho „národa“ – proniklo do myšlení čínské duchovní smetánky v letech 1895 až 1905. V roce 1895 podlehla Čína Japonsku, maličkému agresorovi, jemuž Číňané přezíravě říkali wa (trpaslík). Čína už byla uvyklá na hašteření chamtivých západních mocností o její bohatství, avšak zůstávala sebejistá v přesvědčení o bezvýznamnosti těchto velmocí. Útok Japonska, zrnka prachu z jejího záhumenku, touto sebedůvěrou ovšem otřásl. Byl pociťován jako šokující a nepřijatelné pokoření.

Újmu způsobenou čínskému pocitu důstojnosti napravil triumf Japonska nad „velkou bílou mocností“, Ruskem, v roce 1905. Z čínského pohledu bylo Rusko hrozivou evropskou velmocí, jíž se ostatní západní mocnosti obávaly. Na jeho porážku se tudíž pohlíželo jako na úspěšnou asijskou výzvu Západu, v níž Čínu podle cítění tamních intelektuálů zastupovalo Japonsko.

Protičínské protesty v Tokiu. Japonci chtějí, aby jim zůstaly ostrovy Senkaku.

Z trpaslíka malý obr

Ohniskem čínského zájmu se proto stalo Japonsko. Urození učenci, kteří později v prvních desetiletích dvacátého století reformovali a personálně obsadili čínskou armádu a státní správu, odjeli na studia do Japonska. Revoluce roku 1911 se tudíž inspirovala příkladem japonské restaurace Meidži, a protože Japonsko počátku dvacátého století bylo výrazně nacionalistické, nová Čína, která z jeho obrazu vzešla, byla rovněž vystavěna na principech nacionalismu.

Japonsko se tak pro Čínu stalo oním významným „druhým“, napodobovaným vzorem i nenáviděným obrazem, vůči němuž se země vymezovala. Čínský nacionalismus si z Japonska vypůjčil jeho pojem národa, včetně samotného slova, jímž jej vyjadřuje (kuo-min, z japonského kokumin). Čínské národní hnutí, Kuomintang, se výslovně inspirovalo Japonskem a k činnosti jej podněcovala opakovaná japonská agrese.

Souostroví Tiao-jü (japonsky Senkaku) je zdrojem sporů mezi asijskými velmocemi již několik desetiletí.

Komunismus je nacionalismu

Paradoxně, leč nikoli nečekaně, se protijaponským nacionalismem inspiroval i Mao Ce-tungův boj proti Kuomintangu. Komunismus v Číně, jako prakticky všude jinde, byl vtělením nacionalismu. Maův projev při založení lidové republiky zřetelně vyjádřil nacionalistickou agendu, která se za ním skrývala. Označení národního státu za „komunistický“ zajistilo nové Čínské lidové republice podporu Sovětského svazu, již Mao považoval za spolehlivější než podporu Spojených států. Ani ruští, ani čínští komunisté však nikdy neskrývali nacionalistickou podstatu svých podniků.

Horní vrstvy byrokracie a inteligence v Rusku a Číně byly nesměle nacionalistické a prostřednictvím komunistické vlády mazaně naplňovaly nejvyšší nacionalistický cíl: prestiž – moc, ať otevřenou či skrytou, vnutit vůli národa ostatním. Národní uvědomění, zejména v Číně, se však omezovalo na úzkou elitu a mas se téměř nedotklo.

My všichni jsme My - a jejich věc

To se dramaticky změnilo, když čínská vláda znovu zavedla kapitalistické hospodářství. Podobně jako v Německu čtyřicátých let 19. století, kdy vábení soukromého podnikání přivedlo celou střední třídu k nacionalismu, výslovné určení ekonomické moci za ústřední pilíř čínské velikosti probudilo v obyčejných Číňanech vnímavost k přitažlivosti nacionalismu. Stamiliony teď samy sebe vidí jako podílníky na důstojnosti národa a touží k ní přispívat a bránit ji před urážkou.

Centrem protestů je město Šen-čen, kde lidé vyšli do ulic i s nápisy "Chraňme neoddělitelné čínské území".

Národní hrdost prostoupila celým davem. Nad hlavou nesl početný zástup lidí obrovskou čínskou vlajku.

Po několika hodinách v ulicích začalo docházet i na násilnosti.

Soupeření o prestiž, i když jde o hospodářskou soutěž, není ryze racionálním podnikem. Nemělo by tedy překvapovat, že se znovu ozývají staré rány. Někteří Číňané, zejména ti, kterým se ekonomicky nedaří, zahořkle rozmazávají někdejší japonské plenění. Vzdor příklonu Číny ke kapitalismu a japonským investicím zůstává Japonsko pro Čínu tím zlořečeným „druhým“. Ostatně jistý pekingský profesor mi před časem řekl: „Dva z deseti Číňanů nemají rádi USA, ale devět z deseti nenávidí Japonsko.“

Z pohledu Západu má toto nacionalistické soupeření jeden klad: ani Čína, ani Japonsko není zlovolný stát, a tak pokud jejich hádky nepovedou k nasazení nekonvenčních zbraní, můžeme k těmto třenicím přistupovat jako k vnitřnímu asijskému sváru. Japonsko navíc pravděpodobně nechá vychladnout dnešní vášně nad spornými ostrovy ve Východočínském moři, navzdory protijaponským výbuchům v čínských městech.

Západ – a zejména USA – je ale ve hře na důstojnost po čínsku nováčkem. Nechá-li se Západ unést a opováží se znevažovat 5000 let starou kulturu mudrců, mohl by se stát příštím předmětem čínské nacionalistické zášti.

Čínská hlídková loď Chaj-ťien 46, kterou Peking vyslal ke spornému soustroví Tiao-jü-tchaj čili Senkaku.

Liah Greenfeldová, profesorka sociologie, politologie a antropologie na Bostonské univerzitě, je hostující profesorkou na Univerzitě Ling-nam v Hongkongu. Je autorkou knih Nationalism (Nacionalismus, s podtitulem Pět cest k modernitě), The Spirit of Capitalism (Duch kapitalismu: Nacionalismus a hospodářský růst) a chystané knihy Mind, Modernity, Madness (Mysl, modernita, šílenství: Vliv kultury na lidskou zkušenost).

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video