"Za několik dní bychom zde chtěli otevřít zdravotní středisko pro místní obyvatele," říká poručík John Frasure a vláčí balík léků z obrněného vozidla s velkým červeným křížem.
U vchodu do jedné z budov rozlehlého palácového komplexu stojí voják, nahlas zpívá jakousi odrhovačku a silným proudem vody z hadice čistí dlaždice. "Chceme, aby tyhle šílené budovy začaly sloužit lidem, kteří se sem dřív nemohli odvážit," poznamenává Frasure a se smíchem varuje: Pozor na tygry! Ze soukromé zoo Saddáma Husajna totiž údajně prchla část zvířat.
Mezi vojáky o nich panují různé hrůzostrašně zábavné historky. Například: tři tygři utekli neznámo kam, případně: nebyli to tygři, ale lvi, nebo: byla to lvíčata, a nikam neutekla. A také: utekl medvěd a sežral koně. A nakonec: námořní pěchota v sebeobraně zastřelila medvěda.
Paláce, jež sloužily prezidentovi, jeho věrným, armádě, straně a rodině, vypadají jako kulisy z laciného vědecko-fantastického filmu. Budovy nejrůznějších tvarů se táhnou od obzoru k obzoru, mezi nimi do dálky vybíhají pečlivě udržované parky s trsy vonících květin. I hlasitý zpěv ptáků působí v opuštěných zahradách ponuře.
Nikdo se zatím příliš nezabývá tím, k čemu budou v budoucnu všechny ty budovy sloužit, Bagdád má dnes úplně jiné starosti. Část z nich bude patrně užívat nová vláda, z některých si Američané udělali dočasné základny. "Musejí být dost naštvaní, že jsme je vyhnali. Měli to tady opravdu pěkné," říká Bryan Ray, tankista sedící u věže svého stroje mezi brašnami s nářadím.
Luxusní vila Saddámova spolupracovníka nyní slouží jako základna tankistů, kteří po dlouhém válečném průjezdu Irákem opravují techniku. Nad spletí antén se skví obrovská malba Saddáma, na níž je vypodobněn v zasněžené krajině, na hlavě má beranici, opírá se o hůl a dobromyslně se usmívá.
Malba by měla nejspíš šanci zvítězit v soutěži o nejbizarnější portrét padlého diktátora v celém městě. V přízemí vily hrají vojáci na drahém anglickém stole kulečník, jde jim to prachbídně, ale zlepšují se. Mají nyní hodně času na trénink.
První dny byly pro Američany krušné, v obrovském palácovém komplexu se odehrály jedny z nejtěžších bitev v metropoli. "Iráčané se dokonce pokusili o protiútok. Všechny jsme je zabili," konstatuje poručík Mark Tomlinson. U pobořených bunkrů se i dnes povalují černé vojenské boty a hromady nábojnic. Je to divné, strašidelné místo, i když květiny omamně voní.
Paláce jsou liduprázdné, ve své opuštěnosti vypadají stísněně, z těch zasažených trčí ohořelé kusy betonu, červená polstrovaná křesla vykukují z hromad suti, nad zaprášenou kongresovou halou se houpe u díry ve stropě obrovský lustr rozříznutý americkou bombou. A Saddámové, samozřejmě, hladí na rozsáhlých nástěnných malbách děti, velí tankovým divizím a vítězí.
Nebude snadné zbavit se všech těch soch a maleb, nebude snadné začlenit tyto budovy, symboly Saddámovy zvůle, do nového Iráku. "Zde bude třeba použít trhavinu," říká seržant Charles Sanders hlídkující před hlavním palácem, oficiální prezidentovou rezidencí.
Ze střechy budovy na park hledí čtyři mohutné hlavy Saddáma Husajna v podivné přilbě, něco na způsob soch z Velikonočních ostrovů. Teď už vyvolávají hlavy smích, dříve však budily hrůzu. Seržant Sanders sedí ve stínu obrněného transportéru, čistí zbraň a říká, že český Budvar je lepší než americký, že už chce domů a že ze zoo se ztratil medvěd, ne tygr.
Vnitřek působí ponuře, nesmyslně. Ve vstupní hale podává Saddám cihlu dělníkovi na stavbě. I dnes mají lidé v Bagdádu z těch budov hrůzu, zvyk je zvyk. Rabovat se do nich odváží jen někteří, ti nejsrdnatější. Ostatně: vojáci říkají, že paláce byly z velké části prázdné již v okamžiku, kdy je dobyli. Iráčtí vůdcové měli dost času připravit se k variantě ústupu.
V dalších částech města, kde leží méně významné paláce a vládní objekty, jsou lidé i dnes hrdí, že mohli žít blízko "velkého vůdce". Zeptejte se jich v žertu, zda někde kolem Saddáma neviděli. "I kdybych ho viděl, neřekl bych to," odsekne asi čtyřicetiletý vousáč poblíž sídla irácké tajné služby.
A mladík v Saddámově rezidenci v jeho rodném městě Tikrít zlověstně varuje: "Saddám nezahynul a vrátí se!" Na rozdíl od ostatních neodešel a z malého zahradního domku nevraživě sleduje vetřelce, kteří okukují rozbombardované lvy u schodiště nad idylickým palmovým hájem. Nemůže uvěřit, zdá se, že brána do zapovězených míst je opravdu otevřená, krouží kolem ní lupiči v džípech a vše je naruby. "Saddám žije," říká a mizí mezi záhony.
