Právem vytýkáme vládě skutečné nedostatky a můžeme ji podezírat z různých hříchů, sotva však z úmyslné, ideologicky podjaté činnosti proti zájmům státu.
Někteří kritici se nyní domnívají, že důkaz o škůdcovství přece jen našli, a to v zahraničně-politické činnosti vlády, přesněji řečeno ministra Kavana, který údajně narušuje naše spojenecké svazky s USA. Zmiňují v této souvislosti Kavanovy postoje k vstupu do NATO, k balkánskému dobrodružství NATO a nyní hlavně kvůli našemu chování při přípravě proticastrovské rezoluce OSN.
Pokud by měli pravdu, soustavnost pomýlených kroků by svědčila v nejlepším případě o pomatenosti ministra zahraničí, v horším případě o úmyslném záškodnictví, v nejhorším o kombinaci obého.Demise ministra by v takovém případě byla nanejvýš žádoucí. Jsou však výtky oprávněné?
Spojenectví a přátelství s USA patří rozhodně k těm bodům naší zahraničněpolitické koncepce, které jsou pro bezpečnost a všestranný rozvoj státu zcela nepostradatelné. K čemu by za těchto okolností sociálním demokratům sloužila politika podřezávání větve pod vlastní zádí? Že by byli ve službách nějakého tajemného Nepřítele? Tuší snad někdo, kdo by to mohl být? Nebo škodí jen z hloupé potřeby vybočovat z řady, aby na sebe upozornili a je jim jedno,kolik za jejich předvádivost stát zaplatí ?
Při plném respektu k významu spojeneckých svazků s USA si musíme ale uvědomit, že na něm mají z vážných důvodů obě strany. Bylo by nerealistické tvrdit, že jsme rovnocenným partnerem mocného spojence.Ten nás však přesto pro své zahraničněpolitické cíle potřebuje a spojenectví je tak i jeho zájmem. Upevňování dobrých vztahů s USA je nesmírně důležitým cílem naší zahraniční politiky, ta však má i jiné, autonomní zájmy, které se nemusejí vždy bezpodmínečně a ve všech podrobnostech překrývat s potřebami USA.
USA našťestí nejsou okupační mocností. Naše spojenectví není vztahem bezvýhradné podřízenosti slabšího silnějšímu, ale dobrovolným manželstvím z rozumu, v němž přes nerovnost sil a postavení si slabší partner zachovává právo na vlastní názor.I v nejlepším manželství dochází k rozmíškám, které však nevedou k rozvodu. Ani naše spojeneství s USA nezanikne kvůli dílčím rozdílnostem v přístupu k podružným věcem. Ostatně náš drzý nesouhlas slabšího partnera může občas Velkého bratra upozornit, že se možná právě chystá šlápnout do lejna. Neposlušnost je někdy dobrou službou.
Platnost těchto úvah potvrzují peripetie balkánského dobrodružství NATO a našeho vztahu k němu. Je přirozené, že reakce občanů včetně politiků na rozhodnutí bombardovat Jugoslávii nemohlo být jednoznačné. Vždyť naše přátelství k národům Jugoslávie má hlubokou tradici a není věcí jen rozumu, ale také srdce. Stejně, jako by bolelo spravedlivé odsouzení rodného bratra k smrti a plivali bychom po soudci míníce, že doživotí by bylo dostačujícím trestem, někteří z nás netleskali bombám padajícím na hlavy bratrského národa. Dnes ostatně víme, že výsledky zásahu v Jugoslávii jsou poněkud jiné, než si jeho autoři představovali.
Skutečně naše zahraniční politika tolik zhřešila rozpačitým postojem k tomuto zákroku? A ovlivnil tehdejší rozdíl pohledů dlouhodobě vztahy mezi USA a námi? Podobně to platí i o našich ojedinělých vybočeních z americké linie postojů k arabskému světu. Úvaha o vystěhování Svobodné Evropy do objektu, který by jako cíl případného atentátu neohrožoval životy nezúčastněných občanů, byla zcela racionální. Není přece nutné, abychom v době hlubokého míru osvědčovali oddanost spojenci tím, že nabídneme nic netušící obyvatele jako případné živé terče. Stejně tak nevidím kacířství v tom, že se občas pokoušíme mírným zlepšením politických vztahů s arabskými zeměmi zvýšit dobytnost pohledávek. Ostatně-způsobily skutečně tyto lapálie trvalý rozkol mezi námi a USA?
Nejvíce kritiky sklízí ministr zahraničí za kubánskou politiku. V tomto případě je však špatné především to, že jsme se vůbec nechali vtáhnout do sporu mezi USA a Kubou, což ovšem nebyla zásluha Jana Kavana. Stejně tak jako v arabské politice nejde o lidská práva, ale o kontrolu nad cenou nafty, tak v tomto případě nejde tolik o svobodu Kubánců, jako o revanš za poškození majetkových nároků amerických občanů.USA nelze zazlívat, že hájí zájmy svých občanů. Nejde však o globální problém, který by se neobešel bez naší účasti. USA jej jistě dokáží vyřešit vlastními silami.
Kuba by neměla hrát v naší politice větší úlohu, než jí přísluší přiměřeně rozsahu a charakteru našich styků. Nemáme jistě důvod oslavovat Fidela Castra, ale na druhé straně nám tato malá vzdálená země nijak neubližuje. Mopsličí zapanáčkování při přijetí úkolu prosadit proticastrovskou rezoluci bylo zcela zbytečné a dnešní snaha zmírnit je vsunutím Američanům nepříjemného dodatku je vzhledem k podezření na souvislost s případem pánů Pilipa a Bubeníka trapná. Ostatně známe přísloví, že kde se dva perou, bývá bit ten třetí. V tomto případě nám nejsou vděčni ani Američané, ani Kubánci.
Mimochodem,hospodářské sankce proti Kubě nepadají na hlavy Fidela Castra a jeho družiny a míra jejich účinnosti na sílu jeho režimu se zdá být dobře měřitelná. Proč tedy ten křik?
Pavel Jonák, Praha 4
mailto:pauljonak@hotmail.com
