Na chodníku ve Václavské ulici v Praze leží několik těl. Jsou to českoslovenští parašutisté, kteří zahynuli při boji o přilehlý kostel sv. Cyrila a Metoděje. Sedm vojáků tu hodiny čelilo stonásobné přesile útočných oddílů SS a gestapa. Nevzdali se.
Je 18. června 1942, den, kdy v chrámu padl i Jan Kubiš a Jozef Gabčík – vojáci, kteří tři týdny před tím sprovodili ze světa kata Čechů, zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Přitom Jan Kubiš tu nemusel vůbec být. V Anglii byl totiž k atentátu nejprve vybrán jeho kolega Karel Svoboda. Jenže ten se při výcviku zranil. A tak k akci povolali Kubiše. O Kubišově životě i hrdinské smrti bylo sepsáno mnoho. Nicméně osud rotného Svobody je dosud obestřen tajemstvím.
MF DNES prozkoumala stovky stran dokumentů uložených v archivech a přináší vůbec poprvé ucelený pohled na život tohoto vojáka. Na něm lze ilustrovat, jak je chod dějin složitý a role jednotlivých aktérů v nich komplikované. Jak má vlastně k sobě blízko statečnost a zbabělost.
Svoboda nejenže se účastnil bojů v uniformě francouzské cizinecké legie a posléze jako československý parašutista byl ochoten položit za svou okupovanou vlast život, ale také čelil obvinění ze spolupráce s gestapem a později i s totalitní Státní bezpečností.
Dokonce se podílel na akci StB, při níž zahynul jeho spolubojovník z Anglie Václav Knotek – předobraz agenta Bláhy, osudového protivníka hlavní postavy známého normalizačního seriálu 30 případů majora Zemana.
Svoboda po okupaci uprchl do zahraničí. Po rychlém pádu Francie se přesunul do Anglie, kde prošel tvrdým výcvikem. A chystal se na velký úkol. Jenže v osudovou chvíli se zranil a z výsadku Anthropoid – jehož úkolem bylo zlikvidovat Heydricha – byl stažen. Přesto se na území protektorátu později na padáku snesl. Od té chvíle se začíná odvíjet příběh, který lze zdokumentovat ze spisů uchovaných v Archivu bezpečnostních složek a Vojenském historickém archivu.
Bezměsíčná noc 14. září 1944. Spojenecký čtyřmotorový letoun Halifax se nad Beskydy ocitá v palbě protileteckých kanonů. Pilot uniká a přidává rychlost, zároveň ale ztrácí orientaci. Přesto tři parašutisté z letadla kvapně vyskakují. Nepřehlednou situaci navíc komplikuje vítr.
V lesnatém a hornatém území se skupině ztratí telegrafista Svoboda – voják, který se do akce přihlásil poté, co zjistil, že okupanti za odbojovou činnost popravili jeho manželku i otce. A brzy ve spárech německé policie sám končí.
„Bili mne gumovým obuškem, kopali. Pak mně svázali ruce za židli, do úst dali hadici od vodovodu a pustili vodu. Když jsem omdléval, kopanci mne přivedli k vědomí,“ popisoval krátce po válce první výslech u ostravského gestapa Svoboda.
Z vězení do rukou gestapa jako informátor
Následně byl převezen ze severní Moravy do brněnské věznice. A tady se objevují indicie, které po válce vedou k Svobodově obvinění, že se stal informátorem gestapa. A to zejména pro nadstandardní zacházení ze strany vyšetřovatelů. Například mohl v doprovodu gestapáka Rigoberta Eiselta opouštět vězení.
„Než jsme přišli na návštěvu, vyzval jsem Svobodu, aby mnoho nemluvil a aby se řádně nabaštil. Svoboda tak také učinil a byl mu pak před odchodnou ještě dán balíček s jídlem,“ uvedl do protokolu Eiselt, když ho po válce vyšetřovaly československé úřady.
AnthropoidParašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík zahynuli při boji s nacisty 18. června 1942. Než aby se vzdali, raději spáchali sebevraždu. Byli součástí výsadku známého jako Anthropoid. V kostele svatých Cyrila a Metoděje kromě nich zemřeli také: Josef Valčík (Silver A) |
„Vzal mne asi pětkrát na oběd do restaurace, jednou do svého bytu a zašel se mnou do bytu stavitele Přichystala v Brně. I při výsleších zacházel se mnou velmi slušně. Nebil mne a také nenutil k výpovědím,“ připustil pak obviněný Svoboda.
Československým vyšetřovatelům se rovněž nezdálo, že výsadkář ochotně a aktivně spolupracoval při hledání vysílačky, kterou po seskoku v Beskydech ukryl. Dokonce dle několika svědectví Svobodu v terénu gestapo ozbrojilo, protože se obávalo střetu s partyzány. Takovou k němu mělo důvěru.
Čeští vyšetřovatelé měli rovněž za to, že bez nátlaku prozradil víc, než musel. A přímo za informátora ho pak označil komisař brněnského gestapa František Schauschütz. Nicméně na tento typ svědectví je nutné pohlížet s vědomím, že je vypověděli příslušníci gestapa.
„Při výsleších na gestapu prozradil také všechny úkoly, které obdržel jeho parašutistický roj, tedy napojení na zdejší partyzánské skupiny, jejich organizování a zpravodajství pro Londýn o zdejší vojenské a politické situaci. Za svého věznění požíval různé výhody, takže lze míti důvodně za to, že mu tyto byly povoleny právě kvůli tomu, že gestapu dobrovolně vše vypověděl,“ píše se mimo jiné ve Svobodově obvinění.
„Že s gestapem nespolupracoval a nic neprozradil, je zřejmo z toho, že znal jména i bydliště všech příslušníků skupiny. V případě nějakého prozrazení by jistě došlo k represáliím vůči rodinným příslušníkům skupiny. K tomu ještě podotýkám, že všichni moji bratři byli internováni, a tak gestapo jistě jich mělo v patrnosti. Toto uvádím jako důkaz toho, že rt. Svoboda žádnou spolupráci s gestapem neprováděl a nic nezradil,“ vypověděl v dubnu 1946 velitel „beskydského“ výsadku major Josef Otisk.
Trestní řízení pro podezření ze zločinu vojenské zrady nakonec zastavil polní prokurátor, protože nebylo prokázáno, že by Svoboda gestapu prozradil informace, které by neznalo, a ohrozil by tak životy svých spolubojovníků.
Po válce Karel Svoboda působil jako telegrafista na ministerstvu zahraničí. Zde ho v únoru 1948 zastihl komunistický puč. A právě v kanceláři ministerstva se protnuly životní osudy dvou spolubojovníků ze zahraniční armády. Toto setkání skončilo tragédií.
Osudová akce Coles se rozjíždí
Štábní kapitán Václav Knotek během války vedl šifrovací oddělení u exilového ministerstva národní obrany v Londýně. Podílel se na výsadkových operacích, určoval šifrové klíče i konspirativní plány výsadků. Zde se poznal s Karlem Svobodou. Po válce pracoval na ministerstvu vnitra. Po únoru 1948 uprchl do zahraničí.
Nicméně již v polovině června se Knotek do Československa vrací. S největší pravděpodobností jako agent britské tajné služby, který měl připravit zázemí pro protikomunistický odboj. Do vlasti vstupuje s falešným britským pasem vystaveným na jméno John Robert Coles.
Parašutisty připomínají nové pamětní destičky V den 76. výročí smrti československých parašutistů bylo na rohu Resslovy a Václavské ulice slavnostně odhaleno sedm zlatých pamětních destiček. A to přesně v místech, kam po boji v kryptě kostela Němci kvůli identifikaci jejich vynesli těla Na chodníku má vedle nich své jméno také Jan Milíč-Zelenka, který s příslušníky československých výsadků z Velké Británie spolupracoval jakožto člen sokolské odbojové skupiny Říjen. Osmnáctiletý mladík spáchal sebevraždu den před zabitím parašutistů po zásahu gestapa proti jeho rodině. Součástí nového památníku je také QR kód na zdi ZŠ Resslova, který odkazuje na další informace o událostech starých 76 let. Zdroj: ČTK |
A je k nepoznání.
Nosí paruku a brýle, pod nosem knír a ve tvářích kaučukové vložky, které mu mění tvar obličeje. Právě i změnou vizáže se třicet let nato stal předlohou záporné postavy agenta Pavla Bláhy (ztvárněného Radoslavem Brzobohatým) ve známém seriálu 30 případů majora Zemana. Filmový Bláha byl pro Zemana úhlavním nepřítelem, který mu zastřelil ženu a sám pak zemřel po zásahu Zemanovy kulky.
Knotek se v Československu ihned snaží navázat kontakt se svými přáteli, jimž důvěřuje. A zavolá i na ministerstvo zahraničí. Telefon zvedne Karel Svoboda a po hlase pozná starého známého. Domluví se na schůzce ještě téhož dne. Svoboda ale vše okamžitě ohlásí Státní bezpečnosti. Jeho motivace k udání není dodnes úplně jasná. Snad obavy z toho, že jde o provokaci, snad strach, že ho totalitní režim zničí. Nebo úplně jiné pohnutky.
Muži se vpodvečer sejdou u Prašné brány v centru Prahy a volnou chůzí procházejí Starým Městem až k vltavskému nábřeží. Tam usednou na lavičku. Celou dobu jim je v patách StB. Na nábřeží je Knotek kolem 17. hodiny zatčen. Zbývají mu chvilky života.
Příslušníci StB ho převezou na policejní stanici ve Washingtonově ulici a vyslechnou. Brzy je jasné, že z této situace se již Knotek jen tak nedostane.
„Stále jsem pečlivě sledoval jeho obličej a jasně jsem viděl v jeho obličeji úšklebek a pohyb jazykem. Uvědomil jsem si, že má něco v ústech. Levou rukou si podepřel dolejší čelist, což mi připadalo, jako když se snaží rozlousknout nějaký tvrdý předmět,“ vylíčil do protokolu dramatické chvíle jeden z estébáků.
Knotek se v ten moment hroutí na zem a během několika vteřin umírá. Zůstanou po něm čtyři malé děti. „Pitvou bylo zjištěno, že smrt nastala otravou cyankaliem. V ústech vpravo dole mezi 6. a 7. zubem byly nalezeny zbytky hmoty podobné celuloidu,“ píše se v dochovaném svazku. Ampulka z tvrzené želatiny obsahovala prudce jedovatý kyanid sodný.
Agent, nebo totalitní oběť?
Nedlouho poté byl Karel Svoboda propuštěn ze služeb ministerstva. Práci našel v meteorologické stanici v Ruzyni. „Od propuštění začal kolotoč nesnází, problémů, strachů a psychického nátlaku. Manžel byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti odvážen k výslechům. Nevěděl dne ani hodiny, kdy se již nevrátí ke své rodině. Byl hlídán a s ním celá naše rodina,“ stojí v dopise Marie Svobodové uchovaném ve Vojenském historickém archivu.
Nicméně svazky ministerstva vnitra nabízí i jiný pohled. Dokumenty StB popisují Svobodu pod krycím jménem Kapr jako spolupracovníka i v jiných akcích, než byl případ Knotek alias Coles. Například zmiňují, že díky jeho přičinění byl při ilegálním přechodu hranic zadržen „agent chodec“. I zde je nutné číst dokumenty s vědomím, že nemusí zcela popisovat realitu.
Zkraje roku 1953 se pokusila StB přimět Svobodu ke spolupráci znovu. Hodil se jim mimo jiné i kvůli tomu, že osobně znal spoustu bývalých vojáků československé zahraniční armády, kteří režimu leželi v žaludku.
„Svoboda nám osvětlil, proč se domnívá, že již mohl ztratit důvěru v zahraničí. Říkal, že jestliže byl Knotek sledován při jeho zatčení svým člověkem, jest Svoboda úplně odhalen. Knotka zatkli, aniž by si ho všimli, a nechali ho klidně sedět na lavičce,“ zapsal podporučík StB po kontaktní schůzce. „Svoboda říkal, že to byl špatný způsob, že je měli vzíti oba dva a nechat jej několik dní ve vazbě pro alibi,“ doplnil.
Poté mu příslušníci předložili k podpisu takzvaný vázací slib neboli přísahu Státní bezpečnostní služby. A Karel Svoboda – dle zachovalých dokumentů – podepsal. Ovšem to neznamená, že by se nějak aktivně do spolupráce se Státní bezpečností zapojil. Naopak z pozdějších spisů vyplývá, že StB hodnotila součinnost se Svobodou jako slabou. A v roce 1957 ji ukončila „pro malé možnosti využití tajného spolupracovníka (agenta) i pramalý zájem ze strany jmenovaného“.
Tím další stopy v archivních materiálech, které MF DNES prozkoumala, končí. Dokumenty byly pravděpodobně skartovány. Radiotelegrafista Karel Svoboda zemřel v 80. letech.
