Setmělou světnici tlumeně osvětluje jen plamen svíčky. Lidé kolem stolu se ve slavnostní náladě drží za ruce a snaží se vyvolat ducha některého nebožtíka. Zhruba takto probíhaly - nejčastěji právě na konci týdne - spiritistické seance, někdy doplňované i o zpěv, modlitbu či četbu.
Cílem bylo, aby zemřelý odpovídal prostřednictvím jednoho z účastníků sezení, který zastával roli takzvaného média. Nejčastěji se spiritisté pokoušeli kontaktovat z onoho světa někoho z rodiny.
Co je spiritismusLidé se snažili komunikovat se záhrobím odjakživa, za vznik novodobého spiritismu se považuje rok 1848 v USA. Odtud se hnutí rozšířilo do západní Evropy. Na českém území pořádal první doložené seance v únoru 1880 v Trutnově továrník Ignác Etrich. Kromě severovýchodních Čech patřily k hlavním spiritistickým centrům například Radvanice (dnes jsou součástí Ostravy). Spiritismus měl (a má) ve světě více podob - od lidové zábavy až po oficiální náboženství. České duchověrce ovlivnily zejména spisy Francouze Allana Kardeca. V současnosti má spiritismus nejvíce vyznavačů v Jižní Americe. |
„Hledali odpovědi na běžné otázky týkající se finanční situace, zdraví jejich blízkých, jestli mají realizovat důležité rozhodnutí, například sňatek nebo investici. Také zjišťovali, jak se mají jejich blízcí po smrti,“ popisuje etnolog Libor Dušek z Krkonošského muzea Správy KRNAP ve Vrchlabí. Za první světové války chtěli matky a otcové nejčastěji vědět, zda jsou jejich synové na frontě naživu.
První záznamy o tuzemském spiritismu pocházejí z 80. letech 19. století z Krkonoš a jejich podhůří, kde našel příhodné podhoubí. V místních podmínkách se přetvořil v jakýsi duchovní koktejl ochucený o prvky křesťanství, víru v reinkarnaci i zvyky nabyté úzkým sepětím s přírodou.
„Často ho lidé praktikovali pro svobodný výklad víry a možnost přetvářet si často nenáviděné církevní rituály k obrazu svému,“ vysvětluje Dušek. Pro někoho to byla i forma osobní revolty, na samotách vysoko v horách také ryze praktická věc: bylo pohodlnější si uspořádat seanci, než se trmácet do kostela v údolí.
„To sektářství mělo až prvky lidového náboženství, duchařilo se téměř v každé druhé chalupě,“ říká Ivo Chocholáč, který se v novopackém muzeu podílel na expozici o spiritismu. „Zaplavilo to Podkrkonoší jako lavina.“ Postupně se valila i do dalších částí země a strhla také jednoho zvídavého samouka.
Podivín, ale lidé ho uznávali
Sezemský se narodil 27. října 1860 českým rodičům v rakouském Mariazellu, kde se vyučil rukavičkářem-pouzdrařem. Do Čech se rodina vrátila po otcově smrti. Se spiritismem se mladý Karel seznámil v Praze v polovině 80. let, na přelomu století sám začal vydávat duchověrecké knihy i měsíčník Posel záhrobní a přestěhoval se do centra dění.
Nejprve v roce 1901 do Hrabačova u Jilemnice a v listopadu 1904 do nedaleké Nové Paky, kam jej pravděpodobně pozval místní sochař Antonín Sucharda mladší. „Sezemský byl velký podivín a snílek, ale lidé ho tu uznávali,“ podotýká Miloslav Bařina, který téměř čtyřicet let vedl novopacké muzeum.
V městečku na Jičínsku se Sezemský naplno pohroužil do spiritistické „misie“. Kromě práce ve svém nakladatelství Spirit neúnavně jezdil přednášet po českých zemích i za hranice, podílel se také na vzniku Bratrského sdružení československých spiritistů. Až do pokročilého věku šlapal i v mrazu či plískanicích po podkrkonošských kopcích se štosem Poslů ve své kabele.
Dům v novopacké Čelakovského ulici, kde Karel Sezemský bydlel. Sídlilo zde i jeho nakladatelství.
S vydáváním časopisu a knih mu pomáhala jen rodina: o šest let mladší manželka Marie, autorka jedné z prvních českých kuchařek pro vegetariány, která při seancích působila jako médium a údajně měla jasnovidné schopnosti, dále vyženěná dcera Jindřiška a později i vnučka Vlasta.
„Spiritismus v jeho pojetí nebyly jen seance, ale hlavně osvěta. Nebyl to žádný blouznivec, nýbrž velice praktický člověk i schopný řemeslník. Byl humánně zaměřen a věnoval se i dobročinnosti,“ říká Jaromír Kozák, autor obsáhlé publikace Spiritismus - zapomenutá významná kapitola českých dějin. Sezemský se také podle něj podílel na odporu vůči Rakousku-Uhersku. Kvůli odmítání vojenské služby skončil ve vězení.
Za vyvolávání duchů hrozily pokuty i vězení
Živelnou spiritistickou vlnu se pokoušely za monarchie zastavit státní úřady a zejména katolická církev. „Její představitelé to vnímali tak, že spiritisté przní, uráží a zpochybňují víru, na jejíž výklad má monopol církev,“ uvádí Dušek. Duchověrci proto čelili represím, které je hnaly do ilegality a pokoutného spiklenectví.
Surrealisté z roubenekMožná nejpozoruhodnějším pozůstatkem téměř zmizelého světa českých spiritistů jsou takzvané medijní kresby. Tvořili je většinou obyčejní lidé - nejznámějším autorem byl průvodčí ze Staré Paky Jan Tonn (někdy uváděn jako Tóna) - , kteří obvykle neuměli kreslit. Ve stavu transu však jejich ruce údajně vedli duchové. Jejich díla, za která by se často nemuseli stydět ani surrealističtí mistři, skutečně působí jako z jiné planety. Výrazné barvy, zvláštní rostliny, prapodivní živočichové, snová atmosféra. Karel Sezemský tyto kresby shromažďoval a vystavoval, dnes jsou některé v novopackém muzeu součástí stálé expozice o spiritismu. Ivo Chocholáč, jenž se o její vznik v roce 1997 výrazně zasloužil, kresby přirovnává k achátům a dalším polodrahokamům, které se v tomto koutě východních Čech hojně vyskytují. S výtvory spiritistů jej v dětství seznámil dědeček, brusič kamenů. „Vždycky když rozřízl pecku, tak říkal: ‚Podívej se, takové kresby tady kreslili i ti prostí lidé, kteří tady po samotách tvořili zcela skrytě‘," uvádí. Chocholáč začal po roce 1989 po podkrkonošských vsích vzácné kresby hledat. Když se to rozkřiklo, lidé se mu sami ozývali a nabízeli rodinné poklady desítky let ukryté na půdách. „Říkali: ‚Chtěli bychom to uložit právě tady, protože Karel Sezemský byl z Nové Paky a my jsme ho znali'," popisuje vznik muzejní sbírky. |
Například jilemnický okresní hejtman v roce 1902 zakázal konání všech seancí a jiných spiritistických veřejných i soukromých sešlostí. A to „pro nebezpečnost mylného spiritistického učení vůbec a jmenovitě pro jeho účinky zdraví lidskému nebezpečné“. Kdo nařízení porušil, zaplatil 200 korun nebo pobyl až dva týdny za mřížemi. Podobný zákaz vydalo v roce 1905 - tedy rok po příchodu Sezemského do Nové Paky - také novopacké hejtmanství.
Pronásledování nebylo všude stejně intenzivní. Záleželo na lokálních poměrech, třeba horlivosti konkrétního kněze. V Semilech podle Kozáka dokonce vznikla Antispiritistická liga, která vydávala protispiritistické tiskoviny. S popotahováním se pochopitelně potýkal i Sezemský - několikrát například dostal pokutu za nedovolené shromažďování. „Celý život byl pod kontrolou. Dostal jsem se k záznamům policie, podle kterých byl sledován i za první republiky,“ upozorňuje Chocholáč.
Sezemský, který spiritismus považoval za syntézu vědy a náboženství, sice duchověrce nabádal k vystoupení z církve (sám tak učinil v roce 1898), odhodlali se však k tomu většinou jen ti skalní. Opustit církev v té době v podstatě znamenalo vyobcování na okraj společnosti - odpadlíci nemohli uzavírat sňatky, podle časopisu Dingir ani pohřbívat své blízké na obecních hřbitovech. Sílící fenomén se však zastavit nepodařilo.
Po spiritistech se dochovaly stovky fantaskních medijních kreseb.
Nekuřák, abstinent a vegetarián
„Spiritism měl týž účinek, jakým v dějinách působívají veliká hnutí náboženská. Mravní lidé stali se ještě mravnější; lidé pokažení lepšími. Pijáci zanechali kořalky; tuláci chopili se práce; neznabozi obraceli se na víru; na duchu slepí počali vidět; na duchu kulhaví počali chodit.“
Klasik z Pojizeří Antal Stašek sice ve svých Blouznivcích našich hor použil vzletná slova, mnozí spiritisté se ale skutečně snažili vystříhat alkoholu, kuřiva i karbanu. Sezemský navíc nejedl maso. Spiritismus považoval za klíč k reformě lidstva a zvýšení mravnosti. „Cílem je šíření vzdělanosti, protože jen tak se může společnost stát osvícenější,“ cituje Kozák jednu z jeho tezí.
K tématům mezi nebem a zemí měl Sezemský obecně velmi blízko. Ve svém nakladatelství vydával kromě spiritismu i spisy a články o astrologii, kabale (židovské mystice) či alchymii. Zabýval se také hypnózou, telepatií nebo duchovními proudy z Indie.
Dům Na Duchárně u Štikova
V roce 1907 s jistým Josefem Čivrným koupili rozlehlou mýtinu v lese u Štikova (obec je dnes součástí Nové Paky), na které chtěli zbudovat magnetické lázně a komunu po vzoru Lva Nikolajeviče Tolstého. „Postavil tam dům, kde psal knížky. Měl tam klid,“ přibližuje Chocholáč.
Ambiciózní projekt však nevyšel. Sezemský na samotě příliš dlouho nevydržel a vrátil se do města. Místní později začali domu říkat Na Duchárně. Za komunismu kolem něj vyrostla chatová osada, dnes už stavení s pečlivě udržovanou zahradou žádnou pozornost nebudí.
„Nám všechno poví duchové“
Blahodárný vliv na spiritistické hnutí mělo svobodomyslné klima první republiky. K duchověrectví se hlásily stovky tisíc lidí, četné spolky pořádaly přednášky, seance v přírodě, výlety či divadelní představení. Masové rozšíření spiritismu však vedlo k jeho rozmělnění, obzvlášť lidé ve městech jej často vnímali jen jako módní povyražení.
Počty spiritistů se obtížně odhadují i proto, že zdaleka ne všichni měli potřebu se s ostatními družit. Výstižně to ilustruje například sjezd v novopackém Dělnickém domě v březnu 1913, kam dorazili i původní krkonošští spiritisté. Sezemského však jejich vystoupení zklamalo, protože se ukázalo, že neuznávají spolkovou práci a nečetli žádnou spiritistickou literaturu, popisuje ve své knize Kozák.
„Nám úplně stačí projevy duchů, jejich krásná napomenutí a přesvědčení. My nepotřebujeme žádné knihy, žádný časopis. Nám všechno poví duchové,“ argumentovali horalé z Krkonoš.
Spiritisté se vrátili do undergroundu
Hřebeny nejvyšších českých hor jsou vidět i z návrší, na kterém stojí novopacký hřbitov. Hrob Karla Sezemského zdařile vystihuje jeho neokázalou osobnost - strohý náhrobek nekrášlí žádný zdobný prvek ani květina. Roztříštěnou tabulku se jménem kdosi složil dohromady a položil na chladnou kamennou desku.
Ve městě a okolí už sice nikdo ze Sezemského příbuzných nežije, nájem za hrob je ale podle vyjádření Technických služeb města Nové Paky pro iDNES.cz zaplacený do roku 2020.
Ostatky Karla Sezemského spočívají v rodinné hrobce v Nové Pace.
„Zemřel klidně v pondělí 30. listopadu 1936 o 7. hodině večerní ve stáří 76 let,“ prozrazuje Sezemského parte umístěné v novopackém muzeu. Čtyři dny po skonu skončilo v Nymburce jeho tělo, jak bývalo u spiritistů zvykem, v plamenech krematoria.
Neúnavný pracant sice po sobě zanechal zhruba dvě stě vydaných knih (některé i sám napsal), ale také - jak zjistila v šest let staré diplomové práci Jana Mejsnarová z Technické univerzity v Liberci - nemalé dluhy. Přesto věrná souputnice Marie v činnosti ztrátového nakladatelství pokračovala až do nacistické okupace, která duchověrce opět vypudila do podzemí.
V roce 1941 do domu v Čelakovského ulici v Nové Pace, kde Sezemský dlouhá léta žil a pracoval, vtrhlo gestapo a zabavilo všechny publikace a další materiály o spiritismu. „Nic tam nezůstalo, všechno odvezli do Říše. Nacisty tyto věci velmi zajímaly,“ líčí Chocholáč. Od Vlasty Sezemské, kterou chodil v 90. letech navštěvovat do jičínského domova důchodců, dostal potvrzení o konfiskaci, jež rodina obdržela po válce od úřadů.
Sezemského sny definitivně zašlapali komunisté, za jejichž éry někdejší masivní hnutí takřka zaniklo. „Z vlastních výzkumů ale bezpečně vím, že se duchařilo ještě počátkem 50. let ve Štěpanicích, v 60. letech ve Vrchlabí, nepřetržitě až do poloviny 70. let v Kořenově,“ popisuje Dušek.
Existenci malých ostrůvků dokládají i spiritistické samizdaty z Novopacka, které získal Chocholáč. „Pokračovalo to hlavně po tradici rodu, dnes je to podobné. Už s tím nechtějí vylézat,“ vysvětluje. Spiritismus se tak v současnosti praktikuje tam, kde to podobným obtížně uchopitelným úkazům svědčí možná nejvíce: diskrétně v ústraní, bezpečně daleko od nepovolaných očí a uší.
