„Slavné národní shromáždění! Z příkazu Národního výboru zahajuji Národní shromáždění. Nám všem dmou se prsa radostí, hrdostí a pýchou nade vším, co v hrozné válce dokázal náš národ,“ zahájil svůj dlouhý projev k poslancům.
Ti nebyli zvoleni, země na první volby teprve čeká. Revoluční národní shromáždění vzniklo z Národního výboru československého, který byl rozšířen na základě výsledků posledních předválečných voleb v roce 1911. „Bylo zároveň nutné poradit si se Slováky, když vznikl Slovenský klub, do kterého byli poslanci přímo kooptováni – je zajímavé, že právě v tomto klubu byli i Češi, kteří neměli jasnou stranickou příslušnost,“ popisuje situaci historik Michal Stehlík.
Konec Habsburků
Kramář během svého projevu shrnul aktuální politickou situaci a poděkoval všem, kteří se o vznik nového státu zasloužili. Pak přišel čas na zúčtování s monarchií. „Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsbursko-lotrinské, jsou přervána. Konec jest smlouvám z roku 1526. Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český. A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou Československou republikou,“ hřímal od řečnického pultu. Jeho projev několikrát přerušilo souhlasné volání i potlesk.
Poté Kramář požádal přítomné, aby prvním prezidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. O jeho návrhu se nehlasovalo, hlava státu byla zvolena prostou aklamací, tedy bouřlivým souhlasem všech přítomných. „Prohlašuji tedy profesora Tomáše Masaryka jednohlasně zvoleným prezidentem Československé republiky,“ uzavřel Kramář. Netrvalo to déle ne ž dvacet minut.
Pak Kramář vyhlásil přestávku a poslanci začali volit předsednictvo shromáždění. Každý dostal bílý lístek. „Prosím, abyste jméno kolegy Tomáška napsali laskavě na lístky sami,“ instruoval poslance Karel Kramář.
Sociální demokrat František Tomášek obdržel 220 hlasů, jeden lístek byl odevzdán prázdný. I on odměnil poslance dlouhým projevem, ti pak do jeho rukou složili poslanecký slib.
Kariéra prvního premiéra
Zvolena byla také první československá vláda v čele s Karlem Kramářem. V tom je její určitá zvláštnost – nebyla jmenována hlavou státu, ale zvolena parlamentem. A opět aklamací. „Kdo s navrženým předsedou vlády a šestnácti členy vlády souhlasí, prosím, aby povstáním dal souhlas najevo,“ vyzval poslance Tomášek. Ti se opět zvedli jako jeden muž. „Konstatuji, že bylo to více než dvě třetiny,“ uzavřel další bod jednání Tomášek.
„Nikdo nepochyboval o vůdčí roli Karla Kramáře v čele vlády. To kopírovalo jeho pozici před válkou a bezprostředně po válce. Další volby ale Kramáře v čele kabinetu nepotvrdily. Jeho velká politická kariéra za první republiky tak byla poměrně krátká,“ uvádí Stehlík. Už v červenci 1919 ho nahradil na pozici premiéra Vlastimil Tusar.
V první vládě zasedají politické osobnosti dnes známé z učebnic dějepisu. Prvním ministrem zahraničí je Edvard Beneš, financí Alois Rašín, vnitra Antonín Švehla. Ministrem vojenství se stal Slovák Milan Rastislav Štefánik. Do jeho gesce spadaly zahraniční jednotky, především legie.
Hotovo bylo za tři hodiny
Dnes to zní skoro neskutečně; ještě před koncem zasedání stihl parlament ustavit komise a sdělit poslancům, že se připravují návrhy zákonů o zrušení šlechtictví, řádů a titulů, o zavedení osmihodinové pracovní doby nebo nový občanský zákoník. Po dalším bouřlivém potlesku se poslanci dozvěděli už jen technikálie, například kde budou stranické kluby. Celá schůze trvala necelé tři hodiny.
Z dnešního pohledu však měl tento zákonodárný sbor řadu nedostatků. Nevzešel z voleb, chyběli v něm zástupci menšin. „Bylo to shromáždění ve skutečně revoluční, převratové době. Na počátku republiky se bouřilo německé pohraničí, na Slovensku byla reálná válečná situace, ještě počátkem roku 1920 se bojovalo o Těšínsko, i proto bylo složité definovat nějak skutečně demokraticky parlament,“ popisuje tehdejší okolnosti Stehlík. Mezi českým obyvatelstvem ale měl první parlament jednoznačnou podporu. „Pro většinu byl nový stát zázrak a podobně brali i jeho instituce,“ dodává historik.
