Jste jedním ze 42 biologů a veterinářů, kteří otevřeným dopisem vyzvali poslance, aby podpořili novelu zakazující kožešinové farmy chovající lišky a norky. Státní veterinární správa ovšem při jejich kontrolách většinou neobjevuje výrazné nedostatky. Proč si myslíte, že by měly skončit?
Podle mne Státní veterinární správa nemůže posuzovat nevhodnost něčeho, co je mimo rámec zákona. I kdyby veterináři nesouhlasili se způsobem chovu, musí posuzovat jenom to, zda jsou podmínky v souladu s platným zákonem. A problém je, že minimální podmínky, které dle zákona farmy zvířatům musí zajistit, jsou naprosto nedostatečné. Zákon stanovuje například konkrétní rozměry klecí: pro norka je to něco kolem čtvrt čtverečního metru a pro lišku asi metr čtvereční. Když je to dodrženo, tak veterinární správa nemůže nic namítat. Přitom tyto rozměry jsou z hlediska potřeb norků a lišek úplně absurdní - naprosto nedostatečné.
Karel JankoMgr. Karel Janko, Ph.D. působí jako vědecký pracovník Laboratoře genetiky ryb Ústavu živočišné fyziologie a genetiky Akademie věd v Liběchově. Je uznávaným odborníkem na asexuální rozmnožování živočichů, zejména ryb. |
Nevyřešilo by problém výrazné zpřísnění podmínek pro kožešinové farmy včetně mnohem větších klecí?
Takové klece si neumím představit. Norci a lišky jsou divoká zvířata, která v kleci zažívají velké utrpení Teoreticky by asi bylo možné jít namísto klecí cestou nějaké obory pro zvířata. Ale klec je naprosto neakceptovatelný způsob držení. Norek je vodní zvíře - hodně času tráví ve vodě nebo pobíháním podél toku. Jeho teritorium se rozkládá podél řek a je velké v řádech stovek metrů čtverečních, možná až kilometrů čtverečních. Denně norek naběhá nemalé vzdálenosti. Stejně tak liška obecná nebo polární, která se také chová na kožešinu, má přirozené teritorium velké až desítky kilometrů čtverečních. Ráda hrabe, nebo spíše potřebuje hrabat - je to její přirozené chování. Moc si neumím představit klec, která by toto umožnila.
Další velký problém vidím v sociálních interakcích držených zvířat. Norkové i lišky jsou inteligentní zvířata, která mají své etologické potřeby. Norek je samotářský a přirozeně se sdružuje jen v době páření. V klecích je přitom vystaven sociálnímu kontaktu neustále, byť v sousedních klecích. Představte si, co by udělalo s vámi být nepřetržitě týdny a měsíce v jedné malé místnosti s dalšími lidmi. Přitom lidé jsou na rozdíl od norka velmi sociální, žijí ve skupinách. Také lišky si přirozeně utvářejí sociální vazby úplně jinak, než jak jsou k tomu nuceny na farmách. Myslím, že vedle katastrofálního prostorového omezení je toto druhý velký zdroj stresu držených zvířat.
Nakonec, šelmy jsou velice zvídavá a akční zvířata, která nezbytně potřebují řadu podnětů a heterogenní prostředí v prostoru i čase. Nuda je pro ně další stresující faktor, ostatně, kdyby nás někdo zavřel do podobně monotónního prostředí, taky bychom to psychicky jen těžko snášeli.
Jaké konkrétní dopady klecový chov na lišky a norky má?
O tom, že klecový chov představuje pro zvířata značný stres projevující se jednoznačnými fyzickými a psychickými změnami, existuje řada studií. Nejčastější typ dopadu je to, že u zvířat dlouhodobě vystaveným stresu a frustraci dochází k poruchám oblastí mozku zodpovědných za behaviorální funkce, což vede k patologickým jevům. Ty se projevují silně stereotypním chováním. Zvíře třeba neustále přechází z rohu do rohu, skáče proti stěně a podobně. Je to psychopatologický jev a výraz velkého stresu. V horších případech u něj dochází k sebepoškozování, při němž si ohryzává části těla.
Napadá mne, že v tomto ohledu sousloví „ukousal se nudou“ je dost vhodná paralela i z našeho lidského světa a asi to o něčem vypovídá. Šelmy bytostně potřebují realizovat vrozené úkony jako například lov. A pokud jim toto není umožněno, je to pro ně silný stresový faktor.
Norci a do jisté míry i lišky jsou tedy samotářská zvířata a denně naběhají i desítky kilometrů. Není možné je domestikovat a jejich chování „přizpůsobit“ pro soužití s člověkem?
Jistě by to šlo. Příkladem toho, jak je možné domestikovat divoké zvířat, jsou psi, prasata nebo skot. Problém je, že u šelem neprobíhá cílená domestikace jako třeba u psů. Evoluce člověka a psa je dlouhodobá, skoro bych řekl, že je těžké říct, kdo si koho ochočil - jestli my psy nebo psi nás.
U lišek a norků jsou klecové chovy relativně mladá záležitost, asi posledních sto, sto padesáti let. Je třeba si uvědomit, že domestikace je formou selekce. U norků a lišek se ale chovatelé nezaměřují na znaky, které by jejich domestikaci usnadnily - například že by chovatelé upřednostňovali méně agresivní a více sociální jedince. Soustředí se pouze na kvalitu srsti.
Měli by poslanci zakázat kožešinové farmy v Česku?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 23. září 2016. Anketa je uzavřena.
Domestikace šelem není nemožná, což dokazuje i pokus ze sedmdesátých let, který se zaměřoval na domestikaci lišky. Během relativně krátké doby se podařilo vyšlechtit lišky, které byly mnohem přítulnější k lidem a mnohem méně agresivní, než ty divoké. Šlechtění se u nich cíleně vysloveně zaměřilo na znaky podstatné pro domestikaci. Ty ale ve farmách nejsou, tam selekce probíhá na znaky komerčně užitečné a ne na tyto. Zvířata, která jsou dnes na kožešinových farmách, jsou v podstatě divoká. Je to doložitelné třeba tím, že když norek, narozený a vychovaný v kleci, unikne ven, je bez problémů schopen přežít v divoké přírodě. Svým nastavením je totiž stále divokým zvířetem. Toto u jiných skutečně dlouhodobě domestikovaných zvířat příliš nepozorujeme.
Problémem je podle kritiků i v tom, že mláďata jsou na kožešinových farmách příliš brzy oddělována od matek. Jak to zvířata snáší?
To je zrovna věc, která musí být pochopitelná snad každému člověku, na to asi není potřeba se ptát vědců. Byl by skutečně nesmysl myslet si, že zvířata jsou neuvažující a necitelné stroje. Každá matka má potřebu být s mládětem minimálně po určitou dobu po jeho narození. Je možné, že například ryby, které vypustí vajíčka a dál se o ně nestarají, tuto potřebu nemají. Ale naprostá většina zvířat má k mláďatům vztah. Když se matce odebírá mládě, je to utrpení pro oba.
Konec stahování lišek? Část poslanců navrhuje zákaz kožešinových farem |
Zvířata mají různě dlouhé cykly péče o mláďata. Liščata jsou prvních čtrnáct dní naprosto závislá na matce, jsou slepá a pijí mléko. Několik týdnů žijí výhradně v noře, bojí se vylézt ven. Postupně vylézají, ale i tak se o ně rodiče ještě dlouhé týdny starají. Rozvolňování vazeb mláděte a matky je dlouhodobý proces. Když se to uspěchá, vede to k velkému stresu u rodiče i u mláďat.
Podobá se zvířecí trápení tomu lidskému? Může mít zvíře třeba depresi?
Existuje mnoho prací, které ukazují, že stres u savců má fyziologicky hodně podobné projevy jako u lidí, kteří jsou koneckonců také savci. Takže minimálně po fyziologické stránce je jasné, že v tom jsme si s němými tvářemi hodně podobní. Poněkud jinou otázkou pak je, do jaké míry si to zvířata uvědomují. Častý argument skeptiků je, že prožitek psychicky nemocného člověka a podobně vypadajícího zvířete je rozdílný, protože zvíře si neuvědomuje sebe samo. To už je sice filosofická otázka, protože pokud vím, tak v biologii se tzv. „self-cognition“, čili sebeuvědomění, dost obtížně definuje. Ale myslím, že intuitivně odpověď zná každý, kdo se zvířaty přišel do styku: každý, kdo má například psa, ví, že to není hloupý, nevědomý stroj, ale naopak je to tvor, který si uvědomuje bolest, radost i utrpení podobně jako my. Otázka je pouze v jaké míře, ale rozhodně dost na to, aby věděl, kdy je mu zle.
A ohledně depresí - to mohu jednoznačně potvrdit, shodou okolností jsme měli psa, kterému byly ve stáří deprese diagnostikovány a byl to dost smutný pohled na jinak fyzicky zdravé, ale psychicky hodně trpící stvoření.
V zoologických zahradách jsou také chována divoká zvířata včetně šelem. Jsou tamní podmínky lepší?
Způsob, jakým jsou v zoologických zahradách chovány šelmy a dravci, mi nepřipadá šťastný. Ale je pravda, že v poslední době je trend podmínky výrazně vylepšovat. Nedávno jsem se byl třeba podívat v zoologické zahradě v Táboře, kde žije hodně vlků a medvědů. Prostředí tam už mi přišlo dost dobré. Zvířata měla velký a heterogenní výběh. Různorodost, jak jsem již říkal, je totiž také velmi důležitá. Šelmy potřebují neustálý přísun podnětů. Nejde jen o rozlohu, ale i o heterogenitu jejich prostředí. Jsou to totiž lovci, jsou nastaveni na to, aby neustále vyhledávali podněty, nesnáší „nudu“.
Mláďata norka evropského ve volné přírodě.
Podle ochránců zvířat jsou nepřípustné i metody usmrcování norků a lišek - buď jsou zadušeni plynem nebo zemřou následkem elektrického šoku. Jak tyto metody z hlediska utrpení zvířat hodnotíte?
Zvířata nelze jednoduše zastřelit nebo podříznout, aby se nepoškodila kožešina. Usmrcování se proto provádí pomocí CO² nebo CO. To, co nás nutí se nadechnout, není nedostatek kyslíku, ale právě vysoká koncentrace CO² - ta způsobuje, že máme nutkavou potřebu lapat po dechu, když zadržujeme dech nebo jsme pod vodou. Všichni víme, jak je to nepříjemné. A zvířata při tomto typu usmrcování určitě cítí něco podobného.
Zastánci kožešinových farem říkají, že člověk se už v pravěku odíval do kožichů, že je to přirozené.
Přirozené kdysi bylo i například rozbíjet při konfliktu oponentovi hlavu pěstním klínem. A to dnes není zrovna vítaný způsob mezilidské komunikace. Argumentovat nějakou přirozeností mi proto v tomto kontextu připadá úplně nesmyslné. Domnívám se, že dříve byla role kožešin v lidské společnosti nezastupitelná. Nedalo se vyrobit nic ani vzdáleně tak kvalitního, jako je kožešina.
V současné době se liščí kožešina stále používá na lemy kapucí u bund polárníků. Ti na ni nedají dopustit, protože umělé kožešiny v jejich případě pravý kožich nenahradí a na pravém kožichu se nesráží a nenamrzá vlhkost. Ale kdo z nás v Evropě jezdí za polární kruh v zimě, aby toto potřeboval? Kromě těchto marginalit jsou dnes kožešiny vyloženě luxusní záležitostí. Myslím si, že přínos, jaký mají pro společnost v České republice, je naprosto neporovnatelný s mírou utrpení zvířat v klecových chovech.
