Jinak jsme byli svědky prognostické bídy.
Komu dnes něco říkají jména Rampolla, Benelli, Siri?
A každý z nich přitom mohl být papežem, chybělo jen málo.
Při poslední volbě v 1978 měli "vatikánologové" seznamy dvaceti až třiceti jmen a doufali, tak pokryli všechny možnosti. Karol Wojtyla na jejich výčtech většinou nebyl.
Problém je v tom, že systém papežské volby bývá pro jasné kandidáty nevýhodný. Získat dvoutřetinovou většinu hlasů je totiž příliš mnoho. Německý kuriální kardinál Ratzinger může mít podle odhadu italských médií na své straně přibližně 50 ze 77 potřebných hlasů.
Těch 27 hlasů však může být laťka k nepřeskočení. Výrazné osobnosti mívají i velký počet negativních hlasů, a není proto problém volbu zmařit. Kompromisní kandidáti mají pak větší šanci. (Kompromisní samozřejmě nemusí znamenat špatný.)
Podpora pro Ratzingera však přinejmenším znamená, že bez něj a jeho stoupenců se ani žádný jiný kardinál papežem nestane.
Jaký má však papežská volba, ať už dopadne jakkoli, význam pro normálního člověka? Na světě je miliarda katolíků. Už toho důvodu, co je zajímavé ně, je zajímavé pro zbytek planety.
Většina členů církve žije pod rovníkem, v zemích jejichž ambice na světové scéně porostou. Globálních lídrů nemáme celkem mnoho, celkem asi dva. Prezidenta USA a papeže.
Papež sice nemá na Tibeře zakotvenou žádnou ponorku, ale zato ho alespoň vlastní lidé berou vážně. Navíc i v zemích, kde je katolíků málo, existují občas výrazné katolické elity. Ať už se církev novým papežem vydá kamkoliv, svět to pocítí.
Přinejmenším v horizontu desetiletí.
