Česká republika má několik týdnů po neklidné volbě prezidenta. Zasahoval jste do ní nějak? A myslíte si, že některý z kandidátů by byl z hlediska církve vhodnější hlavou státu?
Pokud jde o kampaň k prezidentské volbě, do ní jsem nezasahoval. Když mi profesor Švejnar řekl, že navštěvuje některé osobnosti veřejného života a že by se chtěl setkat i se mnou, neodmítl jsem ho. Na svých internetových stránkách www.kardinal.cz jsem popsal tuto návštěvu, aby nedocházelo ke spekulacím. K jednotlivým kandidátům jsem se nevyslovoval.
V biskupské konferenci jsem předsedou komise pro veřejné záležitosti. Ta se ani před volbou, ani během volby k jednotlivým kandidátům nevyslovovala. Pokud to někteří biskupové udělali, tak to byla jejich soukromá iniciativa, nikoliv názor biskupské konference. Poněvadž jsem se dověděl, že někteří politici šíří nepravdivý názor a vydávají mínění oněch pár biskupů za názor celé biskupské konference, musel jsem v zájmu pravdy některým politikům zavolat, že to není pravda, a udělat jasno. To bylo mé „vměšování“ do voleb.
. O politiceSpojovat se s některou ze stran? Vždyť křesťané jsou skoro ve všech stranách. |
Stejně jako před volbou, tak ani nyní se nebudu vyslovovat k tomu, kterého prezidentského kandidáta jsem považoval za vhodnějšího z hlediska církve. Na své webové stránce jsem se také vyjádřil ke vztahu církve a politiky a zvláště stranické politiky. Církev není apolitická, protože jí jde o dobro pro celou společnost. Ve věci hodnot, jako je důstojnost člověka či jeho základní lidská práva, se církev chce vyjadřovat a pro ně nasazovat. Ale do stranické politiky se církev nechce míchat. A spojovat se s některou ze stran? Vždyť křesťané jsou skoro ve všech stranách. Tento postoj je logickým důsledkem toho, co jsem tu řekl o vztahu církve k volbě. Nemohu nyní sám jednat jinak.
Vy sám jste volitelem, z titulu kardinála máte jako hlavní úkol volit papeže. K tomu dochází většinou jednou za mnoho let. Vy jste dostal příležitost se papežské volby účastnit. Jste vázán tajemstvím, takže o mnoha věcech nemůžete mluvit. Můžete přece jen něco prozradit? Třeba zda do konkláve - volby - vstupujete s představou svého kandidáta a pak se to změní?
Volba papeže má psaná pravidla, podle kterých všechno běží. Patří k nim i to, že se nedělá předvolební agitace, nevytvářejí se kluby, skupiny pro toho, či onoho. Každý z kardinálů jde do konkláve se svou představou. Volbě předchází období, kdy po smrti předchozího papeže až do volby jeho nástupce jsme jako kardinálové stále pohromadě; to trvá týdny. Kardinálské kolegium řídí v tomto mezidobí církev. Kolegiu předsedá děkan kardinálského sboru, tentokrát to byl kardinál Ratzinger. Takže kardinálové mají před sebou jednu osobu. Dále tu samozřejmě, z různých důvodů, někteří vyčnívají. I to může, aniž se o tom diskutuje, představy formovat. Když pak v konkláve začne volba, tak i její průběh každého kardinála ovlivňuje, protože třeba vidí, že jeho představu sdílí málo kardinálů nebo téměř nikdo. Pak se přidává k nějaké skupině.
Podle některých historických knih musí kardinálové v konkláve mluvit pouze nahlas, aby ostatní slyšeli, co si říkají. To je už historická záležitost?
To je opravdu spíš historická záležitost, protože to nikdo nekontroluje a bylo by i těžké kontrolovat to. Kdyby třeba čtyřicet skupin po dvou lidech mluvilo nahlas, tak by stejně nikdo nerozuměl, protože by to bylo jako „v židovské škole“, jak se říká.
Jak volba probíhala?
Všichni kardinálové mají před sebou seznam všech účastníků. Když dojde po každém kole na sčítání hlasů, děje se to nahlas. Sčítací komise čte jména na volebních lístcích. Všichni mají možnost si dělat ve svém seznamu čárky. Je velmi zajímavé sledovat, jak to vypadá, když se začne soustřeďovat většina hlasů na jednoho kandidáta, zvláště když se součet blíží k potřebnému počtu hlasů ke zvolení. Tentokrát to bylo 78, dvě třetiny. Když padl ten 78. hlas, zašumělo to, neboť všichni teď věděli, že Ratzinger byl zvolen. Sčítání pak ještě pokračovalo. Nejstarší kardinál se potom zeptal zvoleného, zda volbu přijímá. Po odpovědi ano byl tázán na jméno, které si zvolil. Vzadu v zákristii jsou připraveny papežské kleriky na různé míry a nový papež se vrací oblečený jako papež. Následoval velký potlesk a papež pronesl první řeč. Nastala gratulace od každého z nás, kardinálů. Mezitím kardinál jáhen oznámí lidu na náměstí svatého Petra výsledek volby a papež k lidem promluví. Následovala společná večeře a druhý den společná děkovná bohoslužba.
. Kardinál a kondiceSnažím se občas relaxovat v přírodě, v zimě na běžkách, v létě v horách, případně plaváním... |
Biskupové podle církevního práva nabízejí v 75 letech odchod z úřadu. Vy jste dostal ještě další dva roky. Znamená to něco jako ocenění - „bylo to dobré, nebudeme přerušovat pracovní poměr“?
O termínu odchodu kardinálů do důchodu se diskutovalo na poslední řádné biskupské synodě. Byly tam dvě skupiny: „venkovští“ kardinálové byli spíše pro těch 75 let, zatímco ti sídlící v Římě spíše pro posunutí do 80. roku věku. Papež zde neudělal žádné rozhodnutí. Myslím si, že to nyní praktikují tak, že pokud je to možné, posouvají ten termín blíže k 80. roku. Nejspíše i v mém případě, zdraví mi slouží. Navíc Vatikán tak má čas na hledání nástupce. Také nikde není stanoveno, že dva roky jsou konečné.
Jakým způsobem se udržujete v kondici? Sportujete, nebo máte nějaký osobní způsob relaxace?
Především jsem zdědil po rodičích dobrý „kořen“... A pak se snažím občas relaxovat v přírodě, v zimě na běžkách, v létě v horách, případně plaváním a podobně. Bohužel trochu zanedbávám rotoped, který stojí u mne v knihovně poblíž televize. Vím, že by to chtělo ještě více a pravidelněji, ale snad v důchodu...
Pokud byste šel do důchodu, máte z minulosti nějaký „necírkevní“ úkol, který byste si chtěl splnit?
Když jsem odcházel na studia teologie, byl jsem ředitelem okresního archivu v Českých Budějovicích. Archivařina mě velmi bavila. Dělal jsem jako dizertační práci text o husitském Jenském kodexu z 15. století. Řada věcí tam zůstala nedokončená a neměl jsem na to už pak nikdy čas. K tomu by tedy bylo možné se vrátit. Kodex je obrazový a u těch obrazů je řada biblických citátů. Otázka je, podle jakého biblického překladu se v kodexu cituje. Bylo by zajímavé popsat cesty těchto biblických překladů. Kromě toho bych samozřejmě rád cestoval.
Kde byste pak chtěl žít?
Člověk potřebuje mít pevné místo a střechu nad hlavou, jinak by byl jako bezdomovec. Myslíme si, že by nebylo dobré, abych byl tady v domě (to znamená v sídle pražského arcibiskupství, kde rozhovor probíhal - pozn. red.). Mohl bych mít byt hned vedle, v kanovnických domech na Hradčanském náměstí.
Na konci loňského prosince padly hranice, Unie se bude jistě časem rozšiřovat i na Balkán, přijdou cizinci, změní se sociální situace. Je na to církev připravena?
S tím už trochu počítáme. Pokud jde například o migranty, tak Charita se snaží těmto lidem pomoci. Je tu řada imigrantů, třeba Korejců nebo Vietnamců, kteří zde pracují, a my se snažíme pro ně vytvářet farnosti a sháníme pro ně kněze. Třeba právě pro Vietnamce. Zatím jsme pozvali dva korejské kněze, redemptoristy, kteří bydleli ve Svaté Hoře. Ale inkulturace je pro ně těžká, takže tu zůstává už jen jeden. Z Německa sem přijíždí kněz, který umí korejsky a z Polska další, jenž umí vietnamsky. Jako biskup mám povinnost péče o tyto lidi. Není to jednoduché, oni jsou rozeseti po celé republice. V nějaké farnosti třeba pokřtí dítě a za dvacet let už nebudou vědět, kde byli pokřtěni, a až se budou chtít vdávat nebo ženit, nastane problém. Zatím je vyzýváme, ať si to sami evidují, ale tu farnost budou potřebovat. Navíc každý člověk chce v kostele slyšet svůj rodný jazyk.
Pokud jde o sociální oblast, vydali jsme knihu Pokoj a dobro. Byla diskutována i na politické rovině a v odborech. Kromě Charity, která se věnuje třeba handicapovaným nebo už zmíněným přistěhovalcům, jsme v této oblasti zatím další kroky neučinili.
K novým jevům posledních měsíců či let u nás patří politický extremismus, třeba plánovaní pochodů kolem židovských staveb. Vy jste se vloni účastnil modlitebního setkání před pražskou synagogou na židovském městě. Je to zvláštní situace, když se sem kardinál přijde modlit...
To byla extrémní situace. V extrémní situaci je třeba dělat „extrémní“ kroky. Bylo to tak nebezpečné, že jsem neváhal tam jít a manifestovat svoji solidaritu se Židy. Aby se o výročí křišťálové noci neonacisté producírovali, to je příliš. Na to nemůže demokracie koukat jen tak. Na tom se ukazuje, že demokracie má své slabé stránky, protože ve jménu svobody shromažďování povolit pod nějakou záminkou protižidovské manifestace, to je nezvládnutí ze strany demokracie.
Máte někdy příležitost se setkat s komunisty, mluvíte spolu?
Nemáme speciální kontakty s politickými stranami. Potkáváme se třeba při různých příležitostech, jako jsou recepce. Pokud jde o komunisty, svůj vztah ke komunistické straně a její minulosti, s níž mám své zkušenosti, projevuji zřetelně. Pokud šlo o vztah státu a církve, třeba kolem kauzy katedrála, kolem rozhodnutí Ústavního soudu, tak v českých soudech nadále fungují komunističtí soudci - a já o tom nemlčím.
Myslíte, že je šance ještě společnost očišťovat nějak personálně, že by se třeba rozšířil lustrační zákon?
. o minulostiCibulkův seznam byl věcí, která se estébákům podařila. Společnost se vrhla na jejich oběti, ale skuteční aktéři zůstali schovaní. Psychologicky vzato, měli bychom k těm seznamům přistupovat citlivěji. |
Tento proces nejde kupředu podle jednoho zásadního zákona, nicméně v praxi se objevují kroky, které k jakémusi očištění vedou. Kupříkladu založení Ústavu pro studium totalitních režimů. S touto institucí mám blízký kontakt. S archiváři na ministerstvu vnitra mám také dobré kontakty - jsem nakonec sám archivář. Dnes jsou také odhalováni různí komunisté, na které se zapomnělo, třeba prokurátorka Polednová-Brožová. Demokracie má však tolik jiných problémů, že se tomu nějak zvlášť nevěnuje. Pokud jde o spolupracovníky s StB, ta věc se nijak soustavně neřeší. Jen občas někde vyskočí, že nějaký zpěvák nebo herečka spolupracovali, a chvíli se o tom mluví, pak se to vysvětlí nebo nevysvětlí a jede se dál. V církvi jsme v této věci napřed: už roku 1990 se církev za svá selhání omluvila. Napsal jsem v roce 1992 dopis kněžím, kteří v té síti byli, aby za mnou přišli. Převážná většina z nich skutečně přišla, takže jsem si o tom udělal určitý obraz. Napsal jsem tehdy pastýřský list, který se četl ve všech diecézích a článek do MF DNES. Pak se nic zvláštního nedělo, protože nebyl ani přístup k materiálům Státní bezpečnosti. V posledních letech se ta hladina několikrát rozčeřila. Například kolem spolupráce bývalého generálního sekretáře České biskupské konference pátera Simandla.
Většina materiálů vedených na kněze byla skartována, to jsem si ověřil. A u řady kněží bylo napsáno, že byli sledovanými osobami. Cibulkův seznam byl věcí, která se estébákům podařila. Společnost se vrhla na jejich oběti, ale skuteční aktéři zůstali schovaní. Psychologicky vzato, měli bychom k těm seznamům přistupovat citlivěji. Církev se zde pokouší o jednu velkou věc, takzvané martyrologium, kde chce popsat velké pozitivní postavy, které v minulosti něco vytrpěly a dokázaly, aby se nemluvilo jen o tom, že někdo v církvi spolupracoval s StB. Připravuje se i výstava o pronásledované církvi v minulých dobách. Bez této práce nejsme schopni spolupráci některých kněží s režimem správně pochopit.
Vy jste byl také sledovaná osoba...
Ano, byl jsem se podívat v Pardubicích do archivu, ale skoro nic jsem tam nenašel, protože ty věci byly zničené. V poslední době se našly i nějaké nové materiály. Měl bych zájem spatřit materiály týkající se sledování. V době, když jsem byl bez státního souhlasu k výkonu činnosti a věděl jsem, že mi již nemohou nic udělat - už se nezavíralo a nepopravovalo - tak jsem si s nimi trochu hrál. Byly to takové „hrátky s čertem“. Chtěl jsem dokonce napsat knihu Hrátky s čertem. Potřeboval jsem k tomu však materiály ze sledování, co oni hlásili, jenže jsem to zatím nesehnal. Naději však neztrácím. Něco přesto vím. Třeba když jsem byl v Budějovicích ředitelem archivu, nainstalovali mi tam odposlouchávací zařízení; rovněž jsem viděl popis, jak to probíhalo, když jsem byl jednou na návštěvě v Německu.
Napadlo vás někdy, že byste z Československa odešel?
Kolem roku 1960. Tehdy odcházel páter Kučera, který poté pracoval v Německu a tehdy mě „lákal“ s sebou. Radil jsem se o tom s mnoha lidmi a nakonec jsem se rozhodl, že je nutné zůstat doma.
Po listopadu 1989 jsme poznali život na Západě, a pokud jde o církev, mnozí lidé měli dojem, že my jsme prošli utrpením, a proto máme jakousi morální převahu, zatímco lidé venku zase možná o nás soudili, že jsme tu ztratili desítky let vývoje. Bylo to z vašeho hlediska hodně znát?
Zakoušel jsem to jako předseda Rady evropských biskupských konferencí - CCEE. V roce 1992 jsme ve Varšavě zorganizovali setkání, kde byli zástupci postkomunistických zemí a zazněly tam referáty o tom, jak zde pronásledování probíhalo. Bohužel ty materiály pak už nikdo nezpracoval. Na úrovni CCEE bylo nejdříve cítit jakési jiskření. Někteří biskupové z Východu měli tento postoj: My jsme mučedníci a Západu to musíme ukázat. Objevovaly se i tendence poučovat. Něco podobného se objevovalo i z druhé strany - vy jste nemohli nic dělat, zatímco u nás probíhal vývoj dál. Později se to vyrovnalo.
Naše společnost je hodně ateistická, přinejmenším ne církevně náboženská. Dalo by se s tím podle vás něco dělat?
Na začátku jsme si v jakési euforii mysleli, že teď se otevřela svoboda a všichni přijdou do kostela. V posledních letech komunismu lidé z církve třeba spolupracovali i s disidenty, konaly se podpisové akce. Pak přišlo vystřízlivění a ukázalo se, že disidenti nejsou celá společnost. Disidenti, kteří byli za komunismu jakousi „bojovou skupinou“, byli zakrátko odsunuti z mocenských pozic, nebo se jich nechopili. Chopili se jich jiní a disidenti se dostávali na okraj. Stejně jako církev. Nastalo zde období velmi pragmatické, byla to až, řekl bych, zcela vědomě materialistická orientace, někdy až s marxistickými rysy. Byl jsem až překvapen, jak marxismus u nás zapustil kořeny. Třeba když se říkalo „napřed ekonomická transformace a to ostatní přijde“. To je přece marxismus, základna a nadstavba. Duchovní hodnoty šly stranou. Myslím, že to poškodilo i ekonomickou transformaci, protože jí chyběly základy, ať už právní, či ideové.
Církvi se vytýká, že jsme prohospodařili nástup 90. let, ale je třeba vidět i tento vývoj. Nechci si dělat alibi, protože jako církev jsme nebyli dobře připraveni na tak širokou svobodu. Ani personálně ne: jádro církve, vyšlé z komunismu, nebylo zformováno životem vycházejícím z evangelia. V době komunismu existovaly skupiny, které žily z evangelia - a my si mysleli, že je nás mnoho. Takový strach měli i komunisté. Pak se ukázalo, že to tak nebylo. Když přišla svoboda, ti aktivní se rozprchli na různá místa a ukázalo se, že je nás málo. Po osmnácti letech už nevidíme svou situaci euforicky, ale učíme se využít velký prostor svobody, který máme.
A pokud jde o ten český ateismus?
Vzpomínám si, že v roce 1991 bylo u nás deklarovaných 12 procent ateistů. V roce 2001 podle sčítání lidu se ten obraz podstatně změnil (podle průzkumu se v roce 2001 hlásilo jako lidé bez vyznání 59 procent populace, jako věřící 32 procent a ke katolické církvi pak 26,8 procenta obyvatel - pozn. red.). To je však do diskuse, protože otázky položené ve sčítání byly zavádějící. Údaj z roku 2001 nemá takovou výpovědní hodnotu, poněvadž se zpochybňovalo, zda se má údaj o náboženství vůbec uvádět, neboť je to soukromá věc, a otázky byly položeny spíše na příslušnost k církvi než na vztah k Bohu. Závěr však můžeme učinit: mnoho lidí, kteří se nepřihlásili k žádné církvi, ještě nejsou ateisté. Když jsme si dělali vlastní průzkum, tak i lidé, kteří se nehlásili k žádné církvi, se bránili, když měli být označeni za ateisty. Naše společnost je spíše „deistická“ - proti Bohu nic nemáme, ten je ve svém ráji a nám dává pokoj, tady máme prostor my.
. Miloslav VlkNarodil se 17. května 1932 v Líšnici v Jižních Čechách. Roku 1952 maturoval na českobudějovickém gymnáziu, a poté rok pracoval jako dělník v továrně Motor. Po vojně studoval historii a archivnictví na FF UK. Do roku 1964 pracoval jako archivář v Třeboni a v Českých Budějovicích. Studoval na Bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, v červnu roku 1968 byl vysvěcen na kněze římskokatolické církve, poté působil coby administrátor několika jihočeských a středočeských farností. V říjnu 1978 mu byl odebrán státní souhlas. Do roku 1986 byl dělníkem úklidové čety. V lednu 1989 mu byl navrácen státní souhlas. Roku 1990 byl jmenován sídelním biskupem v Českých Budějovicích, v březnu 1991 arcibiskupem pražským a primasem českým. V listopadu 1994 byl slavnostně jmenován kardinálem a stal se papežovým osobním poradcem pro sociální komunikaci. V roce 1999 obdržel vyznamenání Spolkové republiky Německo Velký kříž za zásluhy, roku 2002 mu byl propůjčen Řád Tomáše G. Masaryka za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Nositel řady čestných doktorátů, mimo jiné mu jej propůjčila Papežská teologická akademie v polském Krakově. |
