Už od roku 1946 žiji v cizině. Proto by se snad někdo mohl zeptat: "Jsem ještě Čech?“
Vždycky jsem se cítil jako pravý Čech, ale jsem vděčen také jiným, kteří mi pomohli k tomu, abych mohl rozvinout činnost, ve které mi dvě totality za sebou doma bránily. Itálii jsem si zamiloval a našel jsem tu mnoho opravdových přátel. Ale před dvaceti lety se stalo to, v co už jsem ani nedoufal, totiž že totalita padla a já jsem se mohl příležitostně vracet do starého domova. Jak to na mne zapůsobilo?
Utkvěla mi první vzpomínka. Přespal jsem ve svém rodišti a ráno v jasném nedělním dnu jsem šel do kostela, jak jsem to dělával v mládí. Tam si hned všimli mé přítomnosti. Proto jsem po bohoslužbě vyšel přede dveře a podával jsem vycházejícím ruku. Každý z nich mi uctivě řekl „dobrý den“, ale nikdo se nezastavil. Ani se mnou, ani s kýmkoli jiným. Každý šel svou cestou.
Něco takového jsem v mládí neznal. V neděli na náměstí se hned vytvořily hloučky lidí, kteří si přátelsky povídali. Chlapci se točili kolem děvčat, náměstí ožilo. Když jsem pak o tom se zbytkem starých známých z mládí hovořil, všichni přiznali, že je to pravda. Naše soužití s druhými ztratilo mnoho z osobní důvěry. Je to ostatně celosvětový fenomén způsobený tím, jak se lidé stěhují do velkých měst. V naší zemi to však pociťujeme dost bolestně. Jak na něco takového reagovat?
Mezi vlastí a světem
Asi takto. Se svou starou vlastí jsem byl stále ve styku. I tady v Římě jsem bydlel čtyřiatřicet let v naší národní koleji Nepomucenum. Také po celá dlouhá léta mluvím ve vatikánském rádiu česky. Ale moje hlavní činnost profesora spirituality a spisovatele byla po celá léta zaměřena na mezinárodní fórum. Znamenalo to cesty od Ameriky až do Austrálie. Měl jsem přednášky v Rusku a školní kurz v Africe. Není divu, že se mne pak lidé ptají: "Kde jste vlastně doma?“ Především si mne přivlastnil Řím. Od italského prezidenta jsem dostal čestnou medaili za přínos k italské kultuře a při té příležitosti jsem řekl:
Svět je dnes zavalen miliony vystěhovalců. Jsou trojího typu. Jedni se těší, že se jednou zase navrátí domů. Když se jim to splní, jsou zklamáni, protože se doma všechno změnilo. Druzí se snaží co nejrychleji přizpůsobit nové zemi, aby na nich nebylo poznat, že jsou tam "cizími ptáky“. Sotva však pronesou pár slov, někdo se jich zeptá: „A odkud jste vy?“ Ti třetí se v cizí zemi stýkají jenom se svými krajany a vytvoří si národnostní ghetto. A já sám? Vyznal jsem, že se nechci zařadit do žádného z těchto tří typů.
Nové cesty
Jsou i jiné cesty. V západoevropském světě můžeme pozorovat rostoucí sklon k "personalismu“. Lidé začínají být unaveni množstvím ideologií hlásaných na každém rohu a diskutovaných při organizovaných setkáních. Proto hledají setkání s osobami, kterým by mohli plně důvěřovat. Moje zkušenost z Itálie to dotvrzuje. Máme tu politiky a máme tu mafii. Noviny a televize se nás pokoušejí vyburcovat z nezájmu o veřejný život publikováním skandálů. Ale já znám i jinou Itálii, takovou, která o sobě nemluví, ale roste. Najdeme tu skupinky osobních přátel, kteří se pravidelně scházejí a někdy i žijí pospolu. Často dostanu pozvání: "Přijďte někdy mezi nás, rádi bychom si s vámi pohovořili.“ Je takových skupinek mnoho?
Dost k tomu, aby člověk miloval zemi, ve které žije, a zdá se, že stále rostou. Jsem osobně přesvědčen, že podobný vývoj osobních přátelských styků by mohl být dobrým lékem i pro náš národ, abychom napravili stav nedůvěry způsobený minulostí. Naše národní povaha je zvláštní. Svými kořeny je slovanská, ale po staletí vyrůstala v západní kultuře. Slované jsou všeobecně přesvědčeni, že pravda je živá, těžko oddělitelná od osoby, která ji vyznává. Západní kultura nás naopak vychovávala k myšlení objektivnímu a k hlásání abstraktních norem. Obyčejný český člověk často neví, jak ty dva pohledy spojit. Je to možné jenom v dialogu mezi těmi, kdo si důvěřují.
Vzpomínám si na to, jaký vztah měl k naší zemi Jan Pavel II. Dobře jeho mínění vyjadřuje cesta, kterou k nám v roce 1990 vykonal. Po pádu totality se hned rozhodl, že udělá cestu do zemí východní Evropy, a první místo, které sám označil, byl Velehrad. Je to symbol toho, o čem jsem s ním často mluvíval. Hranice takzvaného kulturního světa se nápadně rozšiřují. Nové národy vystupují na scénu, chtějí vytvořit nové křesťanské tradice. Ale nesmějí úplně zapřít to, co stará Evropa vybudovala za dva tisíce let. Bohužel my sami jsme ještě nevytvořili syntetický obraz své minulosti. K tomu nutně patří i východoevropský svět slovanský.
Veřejné mínění o jeho duchovních pokladech doposud málo ví a nedovede je ještě ocenit. Jan Pavel II. věděl dobře, že Čechové žijící po staletí ve středu Evropy jsou povoláni, aby ty problémy pochopili. Proto papež osobně moje slovanské studie sledoval. Vytvořili jsme přímo ve Vatikánu první slovanskou kapli. Bylo to po tom, když jsem v roce 1995 vedl duchovní cvičení pro členy vatikánské kurie. Po jejich ukončení mi veřejně poděkoval za to, že jsem ve svých přednáškách uvedl mnoho citátů z naší slovanské kultury ve prospěch duchovnosti srdce a živé osoby jako vítězství nad suchým racionalismem a abstraktními ideologiemi.
Byla mi položena otázka: Kdyby zemi zase hrozila nesvoboda, podle čeho by se měl mladý člověk rozhodnout, zda ze země odejít, nebo zůstat?
Dej Bůh, aby mu ta volba už nehrozila. Ale dávám našim mladým stále radu, aby ani dnes ten útěk nedělali duchovně. Je pochopitelné, že mají velký zájem o všechno, o čem se "ve světě“ mluví. Stále mě však překvapuje, jak málo naši mladí vědí o duchovních hodnotách vlastní české minulosti. Malý příklad. Já sám ve svých cizojazyčných přednáškách rád cituji duchovní inspirace z Jiřího Wolkera, z Karla Hynka Máchy. Italové to velmi oceňují. A Češi sami, mají o tom ponětí? Když jsem v kurzu o duchovnosti na univerzitě v Kongu přidával něco ze slovanské spirituality, vícekrát jsem slyšel poznámku: "Tohle by bylo pro nás lepší než jenom technologie ze západních zemí.“ Schopnost umět dávat něco pěkného ze svého dělá člověka šťastným doma i v cizině.
Co s těmi politiky?
Lidé znechucení politikou se tážou, jak by měli politiky a politiku brát, aby vůči demokracii nezahořkli. Na to odpovídám: Slovo politika pochází od řeckého polis, obec, život ve společné shodě. Tam musí každý přinést něco hezkého, co lze ocenit. Ulice zametáme, v parčících pěstujeme květy. A do parlamentů musíme posílat inteligentní osoby, které budou předkládat dobré iniciativy, ne si osobně nadávat. Jak se situace v posledních letech zhoršila, ukazuji rád na jednom příkladu.
Našel jsem si ve starém časopisu z roku 1946 zprávu o debatě v italském parlamentu. Byla tam ve zkratce shrnuta řeč premiéra De Gasperiho. Po něm přišel na řadu vůdce opozice. Začal těmito slovy: "Děkuji panu kolegovi za jeho jasný program. Pochopitelně on mi promine, když já teď vysvětlím, že my vidíme problém jinak.“ To byl ještě parlament, kde řeč znamenala, že se mluví o možnostech. Dnes si v parlamentech lidé nadávají a hrubě se obžalovávají. Jsou to ještě zástupci spořádaného soužití v jedné obci? Stane-li se zase politika opravdovou službou pro polis, budeme si politiků zase vážit. Slovo parlament je odvozeno od parlare, parler, mluvit. Měli by tam otevřít ústa jenom ti, kdo to dovedou dobře a pěkně.
Ale na závěr něco pozitivního. Při návštěvách staré vlasti mne zaujala i jiná stránka našeho života, tentokrát pozitivní. U nás se čtou knihy mnohem více než u jiných národů. Když jsem jednomu francouzskému intelektuálovi vypočítal, jaké vážné knihy se u nás za posledních dvacet let vydaly a také prodaly, spráskl ruce a zvolal: "To snad není ani možné! U nás všechna knižní nakladatelství krachují.“ V Itálii konstatovali, že jsou na středních školách studenti, kteří nepřečetli ani jednu jedinou knihu, internet jim na celou kulturu stačí. Jistě jsou k tomu nakloněni studenti i u nás. Ale hleďme si uchovat naši starou tradici čitatelů knih. Jen tak se obnoví pravá identita národa, která byla narušena vnějším násilím.
Tomáš Špidlík
Tomáš Špidlík (* 17. 12. 1919) je nejen jedním ze dvou českých kardinálů, ale současně významným světovým vědcem a spisovatelem duchovní literatury. Za druhé světové války se stal jezuitou. Od roku 1946 studoval v zahraničí. Po roce 1951 již bylo jasné, že se do vlasti vrátit nemůže. Působil pak v Římě, kde vyučoval na prestižních školách, jako třeba na Papežském orientálním institutu a na Papežské gregoriánské univerzitě. Spolupracoval s Vatikánským rozhlasem. Papež Jan Pavel II. ho jmenoval v roce 2003 kardinálem. |
