Kapitulaci podepsali vojáci wehrmachtu ve mlýně u Čimelic

Čimelice na Písecku. Obec s tisícovkou obyvatel má zajímavou minulost. Druhá světová válka tu trvala nejdéle v Evropě. Německá armáda zde totiž podepsala kapitulaci až 12. května 1945.

Budějovice 10. 5. 1945 - Ruská armáda při oslavě vítězství na náměstí Přemysla Otakara II. | foto: Jihočeské muzeum

"Bylo to u nás ve mlýně. Už jsem slyšela spoustu verzí této události. Dějiny se prostě píšou tak, jak je momentálně potřebuje vládnoucí ideologie," vypráví devětašedesátiletá Eva Převrátilová, rodačka ze mlýna v nedaleké osadě Rakovice.

"Bylo mi šest, ale na některé události si pamatuji přesně. Dodnes mám před očima německého důstojníka, který se otrávil u nás v sadu," uvedla Převrátilová rozená Díková.

Čimelice a okolí totiž obsadila 9. května vojska wehrmachtu utíkající z Prahy. Velel jim generál Karl von Pückler. Zhruba osmdesátitisícová německá armáda zaujala kolem Čimelic bojové postavení a odmítala se vzdát. Blokovala je jen méně početná americká jednotka.

Až 11. května se u Čimelic objevili Rusové. Drama vrcholilo, když generál Pückler chtěl předat zbraně Američanům, ale ti to nejdřív odmítli.

Tlumočil hrabě Kinský
"Přijel k nám hrabě Kinský jako tlumočník. Jednání o kapitulaci probíhala v našem mlýně. K vyjednávání s Američany ho pověřil místní národní výbor. Báli se, že to tu Němci srovnají se zemí," říká Převrátilová.

Žena má ke svému tvrzení dost důkazů. Především zápisky své matky, která událost zaznamenala. Po kapitulaci 12. května se devětapadesátiletý generál, hrabě von Pückler, zastřelil. Podobně dopadl i jeho pobočník a tlumočnice.

"Pohřbili je na hřbitově v Čimelicích. Po roce 1990 sem začali jezdit lidi ze spolku, který exhumoval německé vojenské hroby. Říká se tu, že u Pücklera našli v holínkách plno zlata," tvrdí dcera majitelů mlýna.

Je to legenda, nebo pravda? To se zlatem v botách Převrátilovou ani tolik nezajímá. Váží si spíš lidí, kteří dokázali po třiašedesát let uchovat cenné dokumenty. Tedy své matky nebo kronikáře a učitele z nedalekých Mirovic Jana Tomana.

"Chtěli mi tu na mlýn dát cedulku na památku kapitulace, ale odmítla jsem to. Nechci, aby sem chodila procesí zvědavých lidí. To podstatné je někde jinde," je přesvědčená Převrátilová.

Statek u Američanů, louka u Rusů
Když otec Marie Mastné chtěl v květnu pětačtyřicátého roku posekat jetel pro dobytek, musel při cestě s povozem ukázat propustku na demarkační čáře. Statek měl totiž v americké a louku v sovětské zóně.

Tak vzpomíná na první dny po válce čtyřiasedmdesátiletá Marie Mastná z Rakovic na Písecku. Demarkační linie totiž rozdělila na polovinu nejen celé jižní Čechy, ale i některé obce.

"Byla tu bílá čára přes silnici. Pamatuji si, že v polovině května měl otec na louce nádherný jetel. Když tam jednou přijel, bylo posečeno. Rusové si ho vzali pro svoje kobylky," říká Mastná. V té době jí bylo jedenáct let.

Demarkační linii pro Československo ustanovily Sovětský svaz a Spojené státy americké. Podle dohody měla vést na trase Cheb, Karlovy Vary, Plzeň, Písek, Netolice, České Budějovice, Linec. Do americké zóny se tak dostaly například Volary, Netolice, Krumlov. Do sovětské Tábor, Bernartice, České Budějovice, Velešín či Kaplice.

Pro zajímavost, v Kaplici se objevili jako první už 5. května vlasovci, příslušníci Ruské osvobozené armády, která na konci války přešla od spojenectví s Německem na stranu československých povstalců.

. Postup armád

18. dubna
Jednotky generála Pattona překračují hranice Československa.

21. dubna
Americké a sovětské armády potvrzují demarkační linii.

6. května
Osvobození Plzně a Strakonic, Rudá armáda postupuje z jižní Moravy.

8. května
Do Českých Budějovic se dostala průzkumná americká jednotka.

9. května
V 17:30 hodin přijíždí do Budějovic Rudá armáda.

Obavy z promíchání vojsk
Ještě než zahájila americká armáda osvobozování západních a jižních Čech, poslal náčelník generálního štábu Rudé armády generál Alexej Innokeťjevič Antonov generálu Dwight D. Eisenhowerovi zprávu s upozorněním na možné promíchání obou spojeneckých vojsk v případě rychlého postupu Američanů na linie Vltava a Labe.

Dne 6. května nařídil Eisenhower nepostupovat za linii Plzeň - České Budějovice. V té době už armáda Georga Pattona dosáhla území jižních Čech. Před Blatnou se některé americké jednotky oddělily a na několika místech na Písecku překročily demarkační čáru.

V bojích u Soumarského mostu padlo několik desítek amerických vojáků. Další motorizované jednotky vyrazily z rakouského Bad Leonfeldenu na Studánky a Vyšší Brod.

Setkání armád u Vitějovic V následujících květnových dnech se setkaly obě spojenecké armády u Vitějovic na Prachaticku, kde byl po roce odhalen za účasti poslankyně Milady Horákové památník.

Připomíná, že 9. května 1945 zde zastavila americká armáda vojska Německa a Maďarska. Do 13. května zde hlídali válečné zajatce vojáci československé armády, stejný den večer převzala celý tábor Rudá armáda.

Do Českých Budějovic se dostala podle pamětníků předsunutá americká jednotka na džípu 8. května, kdy se otočila u Dlouhého mostu. Do Budějovic dorazila 86. gardová divize generála Vasila Sokolovského 9. května v podvečer od Lišova a Rudolfova. Následující den se americká a sovětská armáda setkaly v Budějovicích na slavnostech.

. Žena uchovává lžíci i vlajku s hvězdami a pruhy

Rozdělenou Evropu, která zasáhla Československo na pětačtyřicet let, poznali jako první obyvatelé jihočeských obcí ležících v květnu 1945 při demarkační čáře. Ta půlila americkou a sovětskou oblast osvobození.

Rozdělenou Evropu, která zasáhla Československo na pětačtyřicet let, poznali jako první obyvatelé jihočeských obcí ležících v květnu 1945 při demarkační čáře. Ta půlila americkou a sovětskou oblast osvobození.

"Měli jsme tu Američany, kus dál za vesnicí tábořili Rusové," připomíná nejstarší pamětnice z osady Čertyně u Kamenného Újezda, sedmaosmdesátiletá Ludmila Moučková.

Na památku vojáků, kteří k nim chodili, uchovává americkou vlajku a dvě vojenské lžíce s monogramem US. Dokonce je stále používá. Už třiašedesát let.

"Zrovna se nám s manželem narodil malý Jeník. Bylo to v dubnu, vzpomínám, jak jsem ho přebalovala a žena jednoho amerického důstojníka, který k nám chodil, mu pořád říkala Jenčí. Dneska už je Jeník v důchodu," vypráví žena.

Vojáci podle ní bydleli ve stodolách i v maštalích, důstojníky ubytovali lidé doma. Ve škole si pak udělali vojenskou kuchyni.

Vzpomíná také na povstání v nedalekém Rájově, kde Němci zastřelili ještě 5. května několik místních lidí a maďarských vojáků, kteří jim pomáhali.

"Začalo to odzbrojováním utíkajících Němců. Zastavovali je na silnici, běželi tam i lidi od nás, dokonce i ženský. Jenže Němci se pak obrátili proti nim," vypráví Moučková.

Vojáci sázeli brambory
Na bývalém statku už žije sama. Při svých letech ale dokáže ještě obdělat zahrádku a nasázet brambory. Některé detaily se dodnes nezměnily. Dům s kuchyní, kde stála u okna lavice a stůl. Tam si prý povídali Američané nejraději.

Chybí jen pec, u které podle Moučkové sedával americký důstojník, který s nikým moc nemluvil a stále si četl.

Včera už měla důchodkyně brambory v zemi. Podle řádu, který praktikuje celý život. Doma musí být brambory, zelí a vejce od slepic, co se potulují po statku.

"Tenkrát v květnu nám vojáci pomáhali brambory sázet. Bylo hezké jaro, všechno kvetlo nějak dřív. Můj muž naléval Američanům doma pálenou kořalku, říkal tomu šnaps. Pak postupně odcházeli. Až jednoho dne dostali rozkaz a zmizeli všichni. Nevím, co se s nimi stalo, žádné dopisy jsme od nich nedostali," uzavřela Ludmila Moučková.