Bylo půl jedenácté večer 30. července 1942, když posádka parníku Robert E. Lee, plujícího několik desítek mil jižně od delty Mississipi, zpozorovala necelých 200 metrů od lodi - příliš blízko - stopu torpéda. To za pár sekund zasáhlo prostor za strojovnou, zničilo motory, kormidlo i radiostanici. Nešťastný parník se nejprve naklonil na levý bok, pak na pravý a za čtvrt hodiny šel ke dnu.
Jenže námořníci vojenského plavidla PC-566, které parník doprovázelo, zahlédli ve vlnách Mexického zálivu periskop a z úspěšného podmořského lovce se rázem stala kořist. Hlídkové plavidlo vyrazilo směrem k ponorce a svrhlo hlubinné pumy. Za chvíli zpozorovali námořníci olejovou skvrnu.
Ponorky v Mexickém zálivuÚkolem německých ponorek v okolí Antil či v Mexickém zálivu bylo narušení zdejších námořních linek. Americká válečná mašinerie totiž stála také na přístavech v Louisianě a Texasu, oblastí pluly i tankery do Evropy, píše server TripsIntoHistory. Nacisté bezohledně torpédovali i civilní plavidla a přiměli USA k protiopatřením. Američané nasadili jak hlídková letadla, tak specializované malé lodě, takzvané stíhače ponorek. Letadla i lodě byly vyzbrojené hlubinnými pumami. Neodmyslitelnou součástí života obyvatel pobřežních měst tehdy bylo noční zatemnění, proti světlům měst by posádky ponorek mohly spatřit siluety plujících lodí. Jinak se ale o ponorkách mnoho nemluvilo, aby se nešířila panika. Německé ponorky potopily jen v Mexickém zálivu 55 lodí. Aktivní zde bývala zřejmě nejméně dvacítka ponorek. Američanům se povedlo potopit jen jedinou. Těžko ovšem vyčíslit, od kolika útoků aktivita námořnictva a letectva ponorky Kriegsmarine odradila. |
Důstojníci byli na pochybách, dosud nikdo v těchto vodách německou ponorku nepotopil. A tak kapitán Claudius do hlášení napsal, že stroj protivníka pouze „poškodil“. Kromě toho pak jeho muži vylovili z vody 404 trosečníků - cestujících a posádky parníku.
Verzi o pouhém poškození ponorky dva dny poté upevnil další duel. Jen 250 kilometrů západně od místa prvního střetu objevil vynořenou německou ponorku hlídkový hydroplán J4F Widgeon. Plavidlo se okamžitě pokusilo zmizet pod hladinou, piloti ale svrhli hlubinnou pumu před místo, kde tušili příď ponorky a krátce na to na hladině spatřili olejovou skvrnu a trosky.
Svědectví letců bylo přesvědčivější než hlášení, které podal kapitán Claudius. A tomu, že uspěli právě oni, nasvědčovaly i další okolnosti.
Žádný mořský vlk, spíš zelenáč
Stíhač ponorek PC-566 byl prvním plavidlem, jemuž čerstvě povýšený Claudius velel. Do postrachu moří měl daleko: „Měl nezkušenou novou posádku, novou loď, sám nebyl k boji s ponorkami vycvičen a s lodí sotva dokončil zkušební plavbu,“ vzpomínal ve stručném medailonu Claudiův syn. Práci jeho otci neusnadnil ani kapitán parníku, který trval na předvídatelně přímém kursu a rychlosti 16 uzlů, při níž už byl palubní sonar na stíhači ponorek fakticky ohlušen.
Parník torpédo potopilo, ale co se stalo s ponorkou? Výbor amerického námořnictva pro protiponorkovou válku prověřil střety ze 30. července i 1. srpna. Dospěl k závěru, že letci ponorku zničili - a kapitána Claudia a jeho posádku pokárali za chybně provedený útok. „Místo aby se vrátil domů jako hrdina, poslali ho potupně zpátky do výcviku,“ poznamenal k tomu podle serveru National Geographic námořní historik Richie Kohler.
Pirát jménem Kuhlmann
Protivníkem amerických námořníků byla U-166, oceánská ponorka typu IX C, která mohla nést celkem 22 torpéd a zásoby paliva na vzdálenost bezmála 25 tisíc kilometrů (pokud plula vynořená). Velel jí námořní nadporučík Hans-Günther Kuhlmann a do služby byla zařazena v březnu 1942. Po první patrole kolem britských ostrovů vyplula přes Atlantik k Antilám, do vod, které se v 17. a 18. století bukanýry přímo hemžily.
A také Kuhlmann se dle rozkazů pustil se do pirátsky bezohledného způsobu boje: 11. července u severního pobřeží Dominikánské republiky - mimochodem nedaleko někdejšího korzárského útočiště Tortuga - poslal ke dnu dvoustěžňový škuner Carmen s osmi muži posádky (jeden zahynul) a výtlakem pouhých 84 tun (výtlak U-166 činil 1 232 tun, výtlak amerických stíhačů ponorek kolem 500 tun a například maximální výtlak monstrózní bitevní lodi Bismarck 50 tisíc tun).
O dva dny později U-166 torpédovala nákladní loď Oneida (výtlak 2 309 tun, zemřelo šest z 29 členů posádky) v průlivu mezi Kubou a Haiti. Její třetí obětí se 16. července stala rybářská motorová bárka Gertrude o výtlaku pouhých 16 tun. Zmíněné dvě menší lodě Němci zničili palubním kanonem o ráži 105 mm.
Jak U-166 dopadla, už je známo. Když si poprvé troufla na loď s vojenským doprovodem, sice ji coby svou největší kořist potopila (výtlak parníku Robert. E. Lee byl 5 184 tun), jenže hlubinné nálože kapitána Claudia našly svůj cíl také. U-166 se tak zařadila po bok šesti dalších německých ponorek zničených v této oblasti, ale zůstává jedinou potopenou v Mexickém zálivu.
Proč je příběh známý až teď?
Stejně jako vrak U-166 ovšem dlouhá léta zůstávala skrytá i pravda, kdo jej ve skutečnosti potopil. Američané získali koncem války německé záznamy, podle nichž Kriegsmarine přišla v Mexickém zálivu o jedinou ponorku. Dostupná data nasvědčovala tomu, že ponorku zničil hlídkový hydroplán 1. srpna.
Až později vyšlo z komunikačních záznamů najevo, že posádka už zmíněného letounu J4F Widgeon narazila na ponorku U-171, která tou dobou byla poměrně blízko Kuhlmannova plavidla. A došlo k záměně.
V roce 2001 se těžařům ropy podařilo najít vrak U-166. Ukázalo se, že jak parník, tak ponorka, na jejíž palubě zahynulo všech 52 členů posádky, spočívají na mořském dně kousek od sebe. Tím byla vyloučena verze, že ponorku poslala ke dnu hlubinná puma, kterou shodil hydroplán na unikající německé plavidlo o 250 kilometrů dále na západ 1. srpna 1942.
Kapitán Herbert G. Claudius se tak v úterý posmrtně dočkal za potopení ponorky ocenění, takzvané Záslužné legie (Legion of Merit). Vedle slavné a cennější Medaile cti je to jediné americké vojenské vyznamenání, které se nosí kolem krku. „Cítil by zadostiučinění,“ řekl při přejímání vyznamenání z rukou velitele námořnictva Raye Mabuse Claudiův syn.
V celém příběhu je ještě jedna symbolika: vyznamenání zvané Záslužná legie jakoby vzniklo právě kvůli kapitánovi Claudiovi. Kongres schválil příslušný zákon 20. července 1942. Deset dní poté kapitán pomstil potopený parník i všech 25 lidí, kteří na jeho palubě zahynuli.
