Písnička, která s prvním poslechem zalézá do hlavy - pamatujete si melodii, částečně chytáte text - a vymítač, jenž by vás zbavil toho kolovrátkového přehrávání, možná ani neexistuje. Což o to, svou první signální člověk reaguje každou chvíli, často na podněty, které si s jeho vkusem ruce nepodávají. Ale aby v tomhle rozpoložení hrála hlavní roli písnička, která je něčím nová, to se stává zřídka. Ještě že jsme letos v tomhle ohledu mohli narazit na newyorské skupiny Vampire Weekend a MGMT a jejich alba Contra a Congratulations.
Vampire Weekend
Art kontext
Pohrávejme si s neurčitou, ale lákavou škatulí divného popu, blogerskou terminologií freakpopu, weirdpopu atd. Všechno důležité leží už v názvu. Je to tvárné, kreativní, často s posouvatelnými mantinely. Nicméně pořád to splňuje základní popovou definici: bez potíží si to zapamatujete a při troše štěstí - pokud nevyhledáváte popěvky postavené na vyloženě banálním základu - také zazpíváte.
Pro interprety, kteří letos (ale i vloni či předloni) zhruba tohle hráli, bylo nejlepší reklamou být z Brooklynu nebo alespoň Baltimore. To jsou města silných scén, centra divného popu. Charakteristiky těchto interpretů sestávají z dlouhých stylových řetězců, jež však většinou začínají slovem art/arty. Není to tak jenom proto, že to dobře vypadá: kluky a holky z uměleckých škol baví pop, baví je mít písničky, ovšem nechtějí je mít úplně obyčejné a tak je buď lehce napouští nebo plně konfrontují s uměleckou stylizací. Většinou nejsou - jak byste možná čekali - vizuálně výrazní, jen zvukově hravější. Dělá to dojem něčeho chytřejšího, možná hlubšího. Tak trochu je to opájení se kvalitně ochucenou vodou. Řečeno začátečnickou sociologií: studovaní intelektuálové se chtějí bavit.
Vedle zmíněných Vampire Weekend a MGMT můžeme jmenovat také Yeasayer a Dirty Projectors. Kde bydlí a tvoří? Jistě: v Brooklynu.
Skupina Vampire Weekend
Bláznivé sochy
Vampire Weekend, absolventi soukromé Columbia University, se dají poslouchat dokola, aniž by omrzeli. To je u chytlavých kapel jedno z hlavních kritérií kvality; baví vás to popatnácté stejně jako podruhé, říkáte si, že to je vážně dobře napsané. Je skoro jedno, jakou z dvou desek Vampire Weekend si vyberete; může to být ta, co pojmenovali po sobě z 2008 nebo letošní Contra. Obě se hodí k rozpolceným vnitřním bojům. Napsat něco takového vždycky bude těžší než postavit kaskádu zvuků, kterou zaručeně ještě nikdo nikdy neslyšel. Výsledným efektem hudby Vampire Weekend je dobrá nálada; jde o vysoce kalorický zhuštěný koncentrát, po němž budete mít víc elánu.
Ale uznalé soudy o jejich hudbě mohou být stavěny i na sofistikovanějších argumentech. O Vampire Weekend se mluvilo jako o první - nebo minimálně jako o první globálně viditelné - skupině, která melodie pokládá na bytelný stůl z afrických rytmů, beatů a aranží; indiepop potkává world music, mohlo by znít v reklamě. Tenhle mix rozpolcuje mínění o Vampire Weelend na buď "jsou skvělí, protože úplně sví", anebo "jsou hrozní, protože prvoplánově kosmopolitní". Vtipné na tom je, že Vampire Weekend nepoužívají nic než klasické nástroje, ve skládání vrstev si taky nelibují. Je vlastně div, že taková milá hudba má potenciál někoho naštvat.
Vampire Weekend
Debut Vampire Weekend je skočného afra plný. Dvojka prošla uhlazovacími procedurami a zní mnohem více angloamericky, ale původní background je pořád znát. Kdyby se to ztratilo úplně, těžko by je někdo napsal do svého výročního žebříčku.
Jednou z věcí, kterou na nových interpretech dneska rádi oceňujeme, je popkulturní intertextualita: citáty zapomenutých stylových obskurností značí dobrý vkus a zájem nebýt na povrchu. Vampire Weekend v podzemní béčkové estetice tolik nejedou: mají rádi Joe Strummera - otázka zní: Kdo by neměl? -, část jednoho jeho textu si překopírovali do textu svého. Roztomilé šprťounství. Jejich nejlepší písnička je (pravděpodobně) o básníkovi Williamu Blakeovi. Ve škole ovšem neměli problémy ani při seminářích dějepisu - kdo umí dobře anglicky a zná americkou válečnou historii, dostává možnost mluvit o nich jako o intelektuálech. Pokud ho tedy neurazí, že z vážných reálií dělají Vampire Weekend vtipné historky.
A něco pro příznivce statistiky: jejich letošní deska je dvanácté nezávislé (na tomhle termínu netrvat, u Vampire Weekend je určen tím, že nejsou vydávání major labelem, leč středně velkým XL Recordings) album, které vedlo americkou komerční hitparádu Billboard. Toto je jeden z momentů, kdy mainstreamový svět je hezkým místem k žití.
Dívej se a poslouchejVampire Weekend a MGMT můžeme diferencovat pomocí videoklipů. Cousins nebo Giving Up The Gun od Vampire Weekend je práce hračičků, kteří rádi blbnou. Flash Delirium od MGMT - ovšem máte-li slabší žaludek a odmítáte přítomnost hnusu v umění, radši na to nekoukejte. |
Skupina Vampire Weekend
V Londýně jsem na ně šel podívat v Alexanda Palace (typický prostor pro pět tisíc; asi jako kdyby někoho napadlo zrušit poštu v pražské Jindřišské ulici a začít tam dělat koncerty). Vampire Weekend nebyli vystajlovaní: v mikinách, zpěvák a autor jejich všeho Ezra Koenig zamotaný do šály; jako kluci, co jsou každý víkend u babičky na obědě.
Všechno zahráli, jak to mají nahráno na deskách, což se jevilo jako klad. Lehounké zvláštnosti byly zachovány. Kapela statická skoro jako socha posluchače bez mrknutí oka roztancovala. Skupina nekomunikovala s publikem, publikum samo komunikovalo se skupinou. Taková bývá atmosféra, když se diváci nejlépe baví. Britové své americké Vampire Weekend milují. Dva dny po sobě bylo vyprodáno. Kdyby to bylo pravidlem, nezmiňoval bych to.
Psychedelie z vesmíru, ale žádný alien
MGMT, dvojka sympatických, často indiánsky pomalovaných hipíků, nejsou žádní tichošlápci (chodili na uměleckou Wesleyan University a hrát se tam učili na coververzích Nine Inch Nails). Jsou rázní a hlasití. Také jsou vydávání velkým labelem, který si jich všiml pro skvělá nezávislá EP. V roce 2008 jim vyšel debut Oracular Spectular; cca čtyři skladby z něho nadužívali DJs. V té době bylo totiž trendem, že po letech minimalistických kytar a názoru, že rock'n'roll je lepší než vycizelované elektronické kompozice, se zase začne tancovat, divoce, nevázaně. Jak byla tehdejší nu-vlna naivní a dravě zapálená, tak ji dokázali přesně popsat v lajně jednoho svého singlu: Let's make some music make some money find some models for wives / I'll move to Paris, shoot some heroin and fuck with the stars / You man the island and the cocaine and the elegant cars / This is our decision to live fast and die young.
MGMT
MGMT ale nebyli z těch - takových byla, mimochodem, většina -, co si vzali sampler, beat a v rámci toho, že to teď dělá každý, okrádali Daft Punk nebo Prodigy nebo první dvě desky Chemical Brothers (na to jsme měli jiné frajírky, třeba otravné Němce Digitalism). Filozofie MGMT je výsostně eklektická: historie populární hudby nabízí hafo žánrů, stylů, přístupů, zvuků, kompozičních šablon a oni by to tam chtěli mít pokud možno všechno. A celkem se jim to vede. Na prvním albu se o tomhle mluvilo tiše, na letošním druhém Congratulations se to křičelo nejhlasitěji, co to šlo; pro představu si dejte dvanáct minut se Siberian Breaks - projdete se horskou dráhou, uslyšíte trailer jedné z nej- desek roku 2010.
Špatným zvykem článků o MGMT bývá psát o komerčně úspěšných singlech debutu a těžce poslouchatelné dvojce. Ano, singly byly tak úspěšné, že byly v každé druhé počítačové hře. Ano, druhá deska nic takového nemá. Ale rozdíl pořád není tak silný, abychom museli vytvářet dvě verze MGMT. Říkejme tomu spíš vývoj a odklon od něčeho tendenčního. Mimochodem: druhá deska je lepší. Ukazuje, že tahle kapela je jedna z toho mála, které si může dovolit všechno: říct si - teď se vydáme sem a zkusíme tohle. MGMT o současnosti hodně vypovídají: jsou stejným postmoderním mixem jako je postmoderním mixem naše realita + neskutečná coolness. Do Živlu 31 jsem o tom napsal, že pokud by přiletěla návštěva z Marsu a chtěla se něco dozvědět o současné pozemské hudbě, ideálním kurzem by byl poslech právě MGMT, protože v komprimované formě tu zní většina současných trendů: dubstep, dreampop, noisepop, indierock.
Skupina MGMT
MGMT patří mezi chlapce, kteří si rádi nechají poradit: ale jedině od svých psychedelických vzorů. Zvuk jim dělali buď Dave Fridman (pán zodpovědný za opulentní vesmírné radovánky Flaming Lips) nebo Sonic Boom, vlastním jménem Pete Kember (zodpovědný za zásadní space-pop/rock v kapele Spaceman 3). MGMT, když chtějí krást, jdou rovnou ke zdrojům: Když chtěli být zasnění, neposlouchali slavné Pet Sounds slavných The Beach Boys, nýbrž Kurta Boetchera, který by klidně mohl chtít tantiémy právě po Brianu Wilsonovi z The Beach Boys. Popkulturní znalosti MGMT jsou prostě obrovské – prohrabují se sklepeními a znovuobjevují klenoty. Odhalováním toho, co citují, si můžete při jejich poslechu krátit čas - asi jako když koukáte na něco od Tarantina. Tím nemám na mysli popěvek, v němž pokřikují, jak fascinovaně pronásledují Briana Ena a ten je pořád o krok před nimi. To je jejich další charakteristika - ironie.
Skupina MGMT
Na vlastní ucho nic moc
V pražské Arše jsme nedávno viděli, že naživo je s nimi problém. MGMT zatím nepřišli na to, jak albovou eklektiku, lehce experimentální slepování jednotlivých složek, spousty vrstev a precizně budovanou atmosféru, prezentovat živě. Napadlo je, že většina by šla zahrát pomaleji a muzikálněji, bez efektů a samplů; jenže tohle se nepovedlo, udělali ze sebe indiepop, jakého je plno; to bylo lepší jít na drink a koukat po holkách ve volných košilích. Důvěřivce, kteří si myslí, že to třeba v Praze nevyšlo, lze ujistit, že řada angloamerických recenzí to vidí stejně. Byl to trochu tanec z donucení: známe je jako kapelu, se kterou se tohle dělá, takže by asi bylo divné, dělat něco jiného. Ať radši natočí něco jako Bílé album pro dnešní generace. Jsou jediní, kteří to můžou aspoň zkusit.
