Žijeme v době, která miluje příběhy.
Každé vyhlášení někoho za blahoslaveného a později za světce je vlastně dílem jakéhosi "nekonečného seriálu", který mají lidé rádi.
Sledují ho oddaně dokonce i ti, kterým se ideje autorů nezdají. (Vzpomeňme si na svatořečení našeho Jana Sarkandra "recenzované" tiskem odprava doleva.) A teď se tedy kandidátem na blahořečení stal sám Jan Pavel. Je to vlastně jakýsi přechod od role dramaturga k roli aktéra na scéně.
Nevýhodou tohoto povýšení je, že z poctěného člověka učiní ikonu, nehybnou, nedotknutelnou. Pokud ne, bude to v této věci jeden zázrak navíc.