Kanadské úřady mezi lety 1883 a 1998 indiánům a Inuitům odebraly až 150 tisíc dětí, které poslaly na převýchovu do internátů. Zhruba dvě třetiny škol tehdy vedly církve. Některé rodiny s odebráním souhlasily s vidinou dobrého vzdělání pro děti, většinu však přinutili násilím.
Ve školách se děti původních kanadských obyvatel nejenže musely stát křesťany a měly zakázáno mluvit svým mateřským jazykem, čelily také týrání a sexuálnímu zneužívání. Výchovu doplňovala také velmi tvrdá práce. Mezi podvyživenými dětmi se tak snadno šířily nemoci, jako je tuberkulóza, břišní tyfus, chřipka či zápal plic.
Pro mnohé děti převýchova znamenala jistou smrt, další spáchaly sebevraždu, uhořely nebo umrzly, když se ze škol pokoušely utéct. Celkem podle amerického deníku The Washington Post během církevní „péče“ zemřelo nejméně 3 200 dětí. Čísla však pravděpodobně budou ještě vyšší.
Kanadská Komise pro pravdu a smíření v roce 2015 dění ve školách přirovnala ke „kulturní genocidě“ a indiánští vůdci tvrdí, že právě tvrdé zacházení na školách se výrazně podepsalo na tom, že mnoho dětí začalo pít nebo brát drogy. Omluvy od státu se rodiny dočkaly až v roce 2008.
Před třemi lety se k omluvě připojila anglikánská církev či jezuité, katolíci se však k událostem stále nevyjádřili. Omluvit se v březnu odmítl i papež František, píše britský list The Guardian.
Pod letním kempem se našly hroby padesáti dětí
Kolik dětí přesně zemřelo a kde jsou pohřbené, se nyní snaží zjistit kanadští výzkumníci vyzbrojení registry dětí a starými mapami, ale i drony. Vznik registrů před třemi lety slíbil kanadský premiér Justin Trudeau, některé církve však neodevzdaly nebo ani nevedly požadované dokumenty, u jiných se v průběhu let ztratily.
Kanada zkoumá své ošklivé tajemství, vyšetří stovky vražd indiánek |
Církevní úředníci si také sotva zapisovali jméno či pohlaví zesnulého dítěte, natož příčinu jeho smrti. Místo nahlášení úmrtí úřadům dítě raději zakopali na školním pozemku. O tom, že některé z dětí za jejich péče zemřelo, se navíc církve často neobtěžovaly informovat ani jejich rodiče.
„I přes tyto nedostatky musí výzkumníci projít ještě doslova miliony dokumentů“, říká ředitel Národního centra pro pravdu a smíření Ry Moran. Ani dnes proto registry nejsou úplné, a to hledání neoznačených náhrobků ztěžuje. Hledači sice vědí, že se nejčastěji pohřbívalo na církevních pozemcích kolem škol, jenže z těch jsou dnes často parkoviště, ale i letní kemp.
Pod jedním z nich v Manitobě se podle serveru CTV News našlo přes padesát neoznačených hrobů z počátku 20. století. V nich se do konce srpna podařilo identifikovat pohřbené děti ve věku od sedmi do šestnácti let.
 |
