Premiérova slova o tom, že předseda KDU-ČSL vráží koaličním partnerům dýku do zad, jsou nepřípadná.
Existují dobré argumenty pro pokračování diskuse o ústavní smlouvě i proti.
Pro: Česko je suverénní země, jeho zákony se nepíšou v Paříži. Ratifikujeme smlouvu, kterou uzavřela vláda s dalšími čtyřiadvaceti vládami. Z tohoto hlediska je francouzský postoj nedůležitý.
Proti: Po velkém non je skoro jisté, že ústava v dnešní podobě nikdy platit nebude. Proč vynakládat energii a peníze na hádání se o mrtvole?
Jestliže jsou dobré argumenty pro i proti, je potřeba se zamyslet a poradit. Přesně to navrhuje KDU-ČSL.
V polovině června se scházejí šéfové států pětadvacítky. Unie není nic jiného než spolek těchto států. Pokud se ve spolku vyskytne zádrhel, je na jeho členech, aby vymysleli, jak z něj ven.
Jestliže se tedy země Unie dohodnou, že má ratifikace pokračovat, měli bychom pokračovat i my. Pokud převáží názor, že to nemá smysl, je zbytečné organizovat referendum v Česku.
Problém s ústavou není český problém, je to unijní problém. Unie ho musí řešit, nikoliv pánové Klaus, Topolánek nebo Paroubek na vlastní pěst.
Co by naše vláda měla na setkání spolku Unie prosazovat? Pokračování ratifikace má smysl. Voliči v členských státech však musí dostat jasnou odpověď na otázku, jaká jsou možná východiska z krize, do které uvrhlo pětadvacítku francouzské hlasování.
Nejsilnější důvod, proč se vyjádřit k ústavě, je tento: Nejsme přece o nic méně občany Unie než Francouzi, i když většina z nich nás v ní nevidí příliš ráda...
