Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Kampaň kolem procesu se Slánským a spol. odkryla v české společnosti temné proudy

  8:43aktualizováno  8:43
Před šedesáti lety skončil nejvýznamnější politický proces s komunistickými funkcionáři nejen v Československu, ale i ve východní Evropě. V jeho rámci usedlo na lavici obžalovaných čtrnáct vysokých komunistických politiků v čele s někdejším generálním tajemníkem strany Rudolfem Slánským, aby si vyslechli vykonstruovanou obžalobu, jež je vinila ze spolupráce s „americkými imperialisty“ a ze snahy o obnovu „kapitalistického politického zřízení“. Jelikož se obžalovaní k absurdním obviněním do jednoho přiznali, bylo jedenáct z nich odsouzeno k trestu smrti, který byl posléze - v ranních hodinách 3. prosince 1952 - na dvoře pankrácké věznice vykonán.

Rudolf Slánský se kaje před soudem v listopadu roku 1952. | foto: ČTK

Kruté finále procesu překvapilo i některé vyšetřovatele, kteří po dlouhé měsíce za použití fyzického i psychického násilí vynucovali od zatčených doznání. Přestože si sami museli uvědomovat absurditu některých obvinění, považovali svoji práci za „stranický úkol“ a očekávali, že obžalovaní budou nakonec omilostněni. Někteří z nich dokonce později tvrdili, že byli svými nadřízenými ujištěni, že odsouzení popraveni nebudou. Nakonec se však od nich dozvěděli, že „proces vyvolal takové pobouření, že došly tisíce rezolucí, které žádaly naléhavě výkon trestu smrti“.

Tvrzení, že skutečným důvodem popravy Slánského a spol. bylo „rozhořčení lidu“, je nutné brát s rezervou. Může být projevem alibismu a snahy zbavit se odpovědnosti za mimořádně odpornou justiční vraždu někdejších spolupracovníků, a v některých případech dokonce i přátel. Nicméně samotná kampaň, jež doprovázela proces, rozhodně za pozornost stojí, neboť uvolnila stavidla určitým temným spodním proudům v české společnosti. A zdá se, že se tento „zlý džin“ nakonec začal obracet proti těm, kteří jej z láhve vypustili. Kampaň se totiž svým organizátorům v některých ohledech poněkud vymkla z rukou, a netýkalo se to pouze antisemitských nálad, jež bývají v souvislosti s tímto procesem často zmiňovány (jelikož u jedenácti obviněných výslovně obžaloba uváděla „židovský původ“).

Stroj byl již zaběhnut

Ačkoliv propagandistická kampaň, doprovázející proces s Rudolfem Slánským a spol., představovala vrchol negativních kampaní padesátých let, o její organizaci a průběhu toho stále mnoho nevíme. Jisté je, že probíhala podle podobného vzoru jako předcházející kampaně proti „nepřátelům“, jako byli představitelé řeholních řádů z dubna 1950, a především obžalovaní z procesu s Miladou Horákovou a spol. z přelomu května a června téhož roku. Stejně jako tehdy byly i v případu Slánský z Ústředního výboru KSČ rozeslány nižším stranickým složkám instrukce k organizaci kampaně, která měla působit dojmem, že se „naplno rozhořel spravedlivý hněv lidu proti hanebným zrádcům a nepřátelům“.

Doktorka Milada Horáková při procesu, který vedl k její popravě.

Doktorka Milada Horáková při procesu, který vedl k její popravě.

Z procesu Milady Horákové

Z procesu Milady Horákové

Projevem této „organizované nenávisti“ se staly protestní rezoluce. Podle historika Karla Kaplana, největšího odborníka na proces s Rudolfem Slánským, jich bylo zasláno Státnímu soudu celkem 8 520. Drtivá většina jejich signatářů měla již s tímto nástrojem komunistické propagandy zkušenosti – před dvěma lety se v Československu na podobných masových shromážděních podepisovala nejen mírová Stockholmská výzva, nýbrž právě i požadavek vysokého trestu pro Miladu Horákovou a další spoluobžalované. Propagandistický stroj byl již dobře zaběhnut a dal se velice rychle do pohybu, podporován sdělovacími prostředky.

Rudolf Slánský na oslavě svých narozenin s členkami a členy Československého

Rudolf Slánský na oslavě svých narozenin s členkami a členy Československého svazu mládeže.

První signál

Je až neuvěřitelné, jakými přívlastky je častován muž, který byl ještě před sedmnácti měsíci u příležitosti svých padesátin oslavován jako „skvělý zjev revolucionáře“ a „věrný syn a bojovník, proniknutý láskou k pracujícímu lidu“. Rudé právo kupříkladu 31. července 1951 informovalo o množství blahopřejných telegramů, vyjadřujících jubilantovi „hlubokou vděčnost pracujícího lidu za dlouholetou neúnavnou práci a boje, které soudruh Slánský podstoupil pro vítězství dělnické třídy a pracujícího lidu naší republiky i za jeho práci při budování naší vlasti po osvobození.“

První kritika v širších stranických řadách se však objevila již o necelé dva měsíce později, když byl Slánský odvolán z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ a jmenován místopředsedou vlády. Ve více než tisícovce stranických rezolucí, které na toto důvěrné sdělení ústředního výboru reagují, je se změnou na nejvyšším postu vysloven souhlas. Ba co víc, dochované interní stranické dokumenty svědčí o tom, že někteří členové KSČ si vůči Slánskému přáli daleko přísnější postup a žádali jeho přeřazení „do výroby“. Jiní zase vyslovovali podezření, že Slánský nebyl z nejvyššího stranického vedení jediný, kdo se dopustil závažných chyb. Tyto výroky obsahovaly již první antisemitské náznaky, a to formou vyjádření, že „Židé sedí na vysokých místech“ a „Slánský prosazoval do funkcí lidi svého původu“.

Navrhujeme přísnou prověrku

Další vlna stranických rezolucí následovala v listopadu a prosinci 1951 poté, co bylo veřejně oznámeno zatčení Rudolfa Slánského. Reakce nejnižších složek stranického aparátu na tuto událost byla překvapivě velice pozitivní. „Na dnešní mimořádné schůzi výboru naší organizace vzali jsme na vědomí zprávu o zatčení R. Slánského. Odsuzujeme co nejrozhodněji jeho zrádcovskou činnost a žádáme jeho nejpřísnější potrestání,“ psalo se kupříkladu v rezoluci organizace KSČ ze závodu Hedva v Moravské Třebové z 23. listopadu 1951.

Některé rezoluce nicméně vyjadřují nespokojenost s tím, že ke Slánského odhalení došlo poměrně pozdě, a vznášejí požadavky, jež mohly být některým vedoucím funkcionářům nepříjemné. Pátá místní organizace KSČ v Lomnici nad Popelkou tak ve své rezoluci konstatovala, že „již při projednávání dopisu ÚV KSČ, ve kterém byla též sebekritika tohoto záškodníka, mnoho soudruhů z řad dělníků poznalo, že zde není něco v pořádku a nevěřily (sic!) v jeho polepšení.“ Lomničtí komunisté tak navrhují, aby „ve všech úřadech a orgánech státní správy byla provedena přísná prověrka, která pomůže odhalit další pomocníky těchto záškodníků.“

Proč jste mu tedy dávali vyznamenání?

Jenže některým místním organizacím KSČ předložené vysvětlení o odhalení „zrádce a sabotéra“ Slánského nestačilo. Zdá se, že strategie vedoucích funkcionářů režimu, spočívající ve vysvětlování zhoršující se hospodářské situace „odhalováním“ dalších a dalších nepřátel ve státním a posléze i stranickém aparátu, přestávala fungovat.

Komunistická elita v roce 1936. Zleva stojící Marie Zápotocká, Bedřich

Komunistická elita v roce 1936. Zleva stojící Marie Zápotocká, Bedřich Geminder, Marie Zápotocká mladší, Marta Gottwaldová, Klement Gottwald, Marie Švermová, Jan Šverma. Zleva sedící Marta Gottwaldová mladší, Bruno Köhler a Rudolf Slánský.

Po „záškodnickém spiknutí proti republice“, tvořeném Miladou Horákovou a dalšími politiky nekomunistických stran, byla „objevena“ „zrádcovská klika“ brněnského městského tajemníka Otty Šlinga a místopředsedkyně ÚV KSČ Marie Švermové, aby posléze byly hlavní hospodářské neúspěchy označeny za dílo „protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.

Někteří vnímaví členové KSČ se přestávali v propagandistických obratech orientovat a žádali vysvětlení. „Žádáme, aby celý případ byl členům strany důkladně objasněn, abychom věděli, kdy, jak a proč se Slánský dal na cestu zrady, abychom věděli, jak pomáhal nepříteli, jakých úchylek se při tom dopouštěl. Dále chceme vysvětlení, proč v brožuře, která pojednává o případu Šlinga a Švermové, stojí, že jejich spiknutí bylo namířeno i proti Slánskému, když nyní zjišťujeme, že Slánský byl snad ještě horším a lépe maskovaným zrádcem,“ psalo se v rezoluci závodní organizace národního podniku Drátovny a šroubárny v Jičíně.

Členové této stranické buňky se dále pohoršovali nad skutečností, že před několika měsíci bylo „zrádci“ Slánskému uděleno nejvyšší státní vyznamenání za zásluhy o výstavbu socialismu a přišli se zajímavou teorií, jak mohou být odhaleni další „spiklenci“: „Žádáme rozhodně, aby byl důkladně prověřen ten, kdo byl prvním iniciátorem, aby Slánský dostal Řád socialismu. To by totiž mohlo dobře vést k novým odhalením spiknutí, které je možná kdovíjak rozvětvené.“ Dodejme jen, že řád Slánskému udělil u příležitosti jeho padesátin sám Klement Gottwald.

Výzva k sebekritice těch nahoře

    
V některých rezolucích z konce roku 1951 se dokonce objevuje otevřená kritika stranického vedení. Rezoluce závodní organizace odborných škol v Podskalské ulici v Praze tak kupříkladu požadovala sebekritiku celého ústředního výboru a upozorňovala na fakt, že ne vždy se veřejnosti předkládají pravdivé údaje: „Kromě toho je třeba udělat také nápravu v naší agitaci a propagaci. Je nutno více věřit masám a skutečně jim říkat pravdu. Doposud se oficiálně říkalo, že se naše životní úroveň nesnížila, ale tak zcela pravda to není.“

Autoři rezoluce si dovolili kritizovat i tehdejší oficiální média: „S pravdivou agitací souvisí také činnost našeho rozhlasu a někdy i Rudého práva. Rozhlas, Rudé právo a všichni poctiví soudruzi v minulém roce tvrdili, že mouka a chléb se zdražovat nebude, že nebude na lístky a reakce tvrdila opak a měla pravdu.“

Četba těchto rezolucí tak poněkud vyvrací tezi, jež se dnes v rámci bádání o období komunismu objevuje – a sice, že příjímání rezolucí a další podobné aktivity byly jen pouhými vyprázdněnými rituály. Naopak, zdá se, že některé místní organizace byly při této činnosti velice iniciativní a formou rezolucí adresovaných vedení KSČ se snažily prosadit své představy, a to i za cenu perzekuce svých někdejších soudruhů. 

Rudolf Slánský ještě u moci. Na snímku kráčí uprostřed průvodu (vlevo od něho

Rudolf Slánský ještě u moci. Na snímku kráčí uprostřed průvodu (vlevo od něho je Antonín Zápotocký, vpravo Ludvík Svoboda) na pohřbu obětí důlní katastrofy na Dole Michálka v Michálkovicích. Psal se rok 1950: v jámě Michálka v Michálkovicích explodoval metan a zahynulo třicet šest horníků, mezi nimi sedm učňů. Někteří vedoucí pracovníci nedbali na vysoké koncentrace důlních plynů. Řada důlních techniků byla zatčena.

            

Hyeny, kapitalističtí žraloci a konfidenti gestapa

Drsnou rétoriku obsahovaly i rezoluce sepisované přesně o rok později, když Rudolf Slánský s dalšími třinácti obžalovanými stanul před Státním soudem. Obžalovaní jsou v  rezolucích častováni velmi nevybíravými výrazy – jsou označeni za „bandu zrádců, vrahů a špionů“ (Pozemní stavby Písek), „hyeny lidské společnosti“ (Karlovarské energetické rozvodné závody), „bandu lotrů a špionů“ (Strojní traktorová stanice Soběslav), „parazity národa“ (podnikové ředitelství Skutečského průmyslu kamene), „kosmopolitní a oportunistické zaprodance“ (učitelky mateřských škol na kurzu v Pardubicích), „charakterovou spodinu“ a „podlé škůdce“ (Okresní národní výbor v Brandýse nad Labem) či „smečku trockisticko-sionistických špionů“ (závodní organizace KSČ při ONV v Jilemnici). Nejvíce je samozřejmě urážen Rudolf Slánský, který je nazýván „škůdcem národa“, „vyvrhelem“, „největším nepřítelem pracujícího lidu“ nebo „starým agentem imperialistů“.

Právě tvrzení, že obžalovaní se snažili „zvrátit naši cestu k socialismu“, patří k jednomu z častých motivů protestních rezolucí. Ačkoliv prakticky všichni obžalovaní se podíleli na etablování poúnorového režimu a drtivá většina z nich v komunistickém hnutí působila již před válkou, je jim nyní předhazována snaha o restauraci „imperialistického a kapitalistického zřízení“.

„Nikdy nedopustíme, aby kapitalističtí žraloci ovládli naši vlast a ještě usilovněji budeme pracovat,“ píší kupříkladu pracovníci továrny na váhy v Broumově-Olivětíně. Závodní organizace při ONV-Praha 10 zase tvrdí, že cílem obžalovaných bylo odtržení republiky od sovětského bloku a její přeměna v „kolonii drancovanou americkým kapitálem“.

Nejednalo se však zdaleka o jedinou demagogii, jež v propagandistické kampani kolem procesu s Rudolfem Slánským zazněla. Organizátoři procesu se snažili také upozornit na údajnou „temnou minulost“ některých obžalovaných, což se promítlo i do rezolucí. Slánský byl obviněn z toho, že během povstání na Slovensku neposkytl pomoc komunistickému funkcionáři Janu Švermovi a údajně tak měl způsobit jeho smrt, Bedřich Reicin se zase doznal, že gestapu vyzradil Julia Fučíka, ačkoliv v době jeho zatčení pobýval již půl druhého roku v Sovětském svazu. Obžalovaní jsou v rezolucích obviňováni z toho, že mají „na svědomí životy našich nejdražších bojovníků za práva dělnické třídy jako je náš Júla Fučík, Jan Šverma a další nejpřednější pracovníci ilegální KSČ.“

Jsem ukázněný komunista a nemám rád Židy

Některé rezoluce jdou ještě dále. Obžalované označují přímo za spolupracovníky nacistů, ačkoliv nejméně čtyři z nich (Josef Frank, Karel Šváb, Artur London a Rudolf Margolius) prošli nacistickými koncentračními a vyhlazovacími tábory a většina příbuzenstva jedenácti obžalovaných zahynula v nacistických plynových komorách.

Pracovníci Československého červeného kříže v Havlíčkově Brodě tak ve své rezoluci konstatují, že „spolupachatelé hitlerovských fašistů, zrádci Fučíků, pomahači vrahů z Osvědčimi (míněno Osvětimi), Majdánek (míněno Majdanku) a jiných koncentračních táborů, si nezasluhují než nejtvrdší potrestání“.

Nacistický koncentrační tábor Osvětim - Březinka

Nacistický koncentrační tábor Osvětim - Březinka

Není přitom bez zajímavosti, že otevřené antisemitské výpady se v rezolucích neobjevují – zdá se, že je organizátoři kampaně zakázali. V rezolucích se na židovský původ většiny obžalovaných odkazuje zmínkou o „mezinárodním sionismu“, případně jsou označováni za „kosmopolity“ a „zrádce bez vlasti a domova“.

Zůstaneme-li pouze u zkoumání rezolucí, jež procházely veřejným hlasováním, nevypadá to, že by se antisemitské výpady během procesu s Rudolfem Slánským nějak významně objevily. Nahlédneme-li ovšem do tajných hlášení o náladách obyvatelstva, zasílaných ústřednímu výboru KSČ, dostáváme zcela jiný obraz. „Velké rozhořčení je proti občanům židovské národnosti na venkovských okresech, např. Benešově, v Českém Brodě, Rakovníce, Příbrami, Mělníce, Vlašimi, Sedlčanech a na Praze-jih,“ píše se ve zprávě ze Středních Čech. „Paušálně se nadává Židům“, uvádí pro změnu hlášení z Kolína a přidává jeden zachycený výrok: „Žid je dobrý jen ten, který je dělník. Jinak jsou všichni svině.“

Právě v dělnickém prostředí byly zaznamenány nejdrsnější protižidovské výroky: „Dále se projevuje mezi dělníky názor, že Žid zůstane Židem a nepřítelem dělnické třídy“. V čakovické továrně Avia se dokonce někteří pracovníci měli pozitivně vyjadřovat o nacistické vyhlazovací politice vůči Židům: „Hitler se na Židy zaměřil, chtěl je všechny odstranit, škoda, že to neudělal, podívejte se, co dělali teď ti, kteří tu zbyli, za svinstvo. (…) Byl jsem a jsem ukázněný komunista, ale jsem dnes proti Židům. Hitler vraždil ty, co byli mezi námi, a ty velké pacholky nechal.“

Obdobné výroky byly hlášeny i z ČKD-Elektro v pražských Modřanech („Ve velké míře se projevují názory: Vzít koště a všechny Židy vymést z republiky do moře. Hitler jich hodně pobil, ale měl je pobít všechny“) nebo ze Spolany Neratovice („Hitler to měl vymlátit – vybít do jednoho, pacholci. Člověku se nechce věřit, jak jsme mohli tohle trpět a nevidět a neodhalit tu židovskou sběř“).

Nelze se tudíž divit, že některé zprávy, jako kupříkladu z Malých Kyšic na Kladensku, hovoří o pogromistické náladě na stranické schůzi a uvádí požadavek přítomných, aby Židé byli vystěhováni do Palestiny. Stranický funkcionář z okresu Bruntál si zase postěžoval, jak je těžké antisemitské výpady pracujícím vymluvit: „Na členské schůzi, projednávající návrh nových stanov, se v souvislosti s probíhajícím procesem vyskytly všeobecné tendence antisemitské a rasistické. I když jsem se snažil ze všech svých sil pozici strany a její linii vysvětlit, nepřesvědčil jsem soudruhy, poněvadž jejich argumenty: znáš žida, který pracuje manuelně? – jsem zodpovědět nemohl, poněvadž v našem okrese takového není.“

Šance udat svého kolegu či soudeda

Vyvolaná atmosféra kolem procesu přinesla také vlnu udání. V některých rezolucích se jmenovitě upozorňuje na „nepřátelské živly“, které se do toho či onoho podniku vetřely, a vina za to bývá samozřejmě přičítána Slánskému. „Zjistili jsme, že do JZD se dostali vesničtí boháči, kteří se tam vetřeli v roce 1949 a 1950 a narušují soustavně vývoj a zrůst (sic) jednotných zemědělských družstev. Toto všechno bylo zapříčiněno politicko-rozvratnickou prací skupiny Rudolfa Slánského, který ochraňoval a spolupracoval se zbytkovými statkáři a vesnickými boháči,“ píší kupříkladu členové organizace KSČ v Toužimi.

Jejich soudruzi ze závodní rady pražského podniku Metrans zase slibují, že budou zvyšovat bdělost a ostražitost, aby „se mezi nás nedostali podobní nepřátelé a zrádcové typu Schlesingera a Jirtoky, jaké jsme mezi námi měli“. Stranickým orgánům docházely v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským i osobní dopisy, jež upozorňovaly na „oportunisty“, kteří se údajně chovají podivně.

Co jste vlastně dělali?

Jaké asi byly pocity vedoucích komunistických funkcionářů, když si četli v tajných hlášeních o plodech, jež jimi vyvolaná kampaň přinesla? V některých dokumentech se objevovaly dosti nepříjemné otázky, které žádaly vysvětlení, proč tak závažná trestná činnost, zejména údajná zpronevěra několika miliard, nebyla odhalena dříve: „Jak je možné, že si toho vláda dříve nevšimla, že se tam takhle hospodaří? Jak to, že ministři všechno podepsali a proč se neozvali? Zločinci navrhovali opatření a vláda to schvalovala. Je vidět, že tomu ministři pořádně nerozuměli. Miliardy přece neležely jen tak na hromadě.“

V reakcích na proces se tak objevuje vyslovování nedůvěry některým ministrům, a to včetně předsedy vlády Antonína Zápotockého.

Pražský hrad 27. února 1948. Členové druhé Gottwaldovy vlády složili slib do

Pražský hrad 27. února 1948. Členové druhé Gottwaldovy vlády složili slib do rukou prezidenta republiky Edvarda Beneše. - Edvard Beneš a Klement Gottwald. Vzadu zleva: Bohumil Laušman, Antonín Zápotocký, Antonín Gregor, Zdeněk Fierlinger, František Krajčír, Alois Petr.

Ministerský předseda Antonín Zápotocký se loučí v Pantheonu Národního muzea s druhým prezidentem Československé republiky dr. Edvardem Benešem.

Ministerský předseda Antonín Zápotocký se loučí v Pantheonu Národního muzea s druhým prezidentem Československé republiky dr. Edvardem Benešem.

Zdá se, že hraní na nejnižší lidské pudy se nakonec organizátorům kampaně vymstilo. V dokumentech se objevuje i příslib další kritiky a kontroly „těch nahoře“: „Když se projednával prvně případ Slánského a dělníci kritizovali rozhodnutí ÚV, že Slánského dali na ministerstvo, tak jsme zato byli biti. Takhle se bojíme kritizovat, teď už se ale bát kritizovat nebudeme. Budeme kritizovat ať se to někomu líbí anebo nelíbí.“ A dokonce se objevil i ojedinělý hlas, že to s tím „slavným soudem“ nemusí být všechno zcela v pořádku: „Když posloucháme rozhlas z procesu, tak to vypadá, že to mají napsané nebo naučené. Nenechají ani domluvit prokurátora a už to ze sebe sypou.“

„Celkově lze konstatovat, že rozpoutaný hněv lidu hrozil přerůst v krizi důvěry ve vedoucí osobnosti a orgány strany a státu,“ píše historik Karel Kaplan. Propagandistická kampaň tedy příliš nesplnila svůj účel. Z jiné perspektivy to potvrzuje spisovatel Čestmír Jeřábek, který si 23. listopadu 1952 do svého tajného deníku poznamenal: „To, co se odehrává v Praze, je neuvěřitelná parodie na soudní proces.“ A o dva týdny později ironicky dodal: „Nikdo se nikdy nepodiví, když bude jednoho dne stát v novinách, že Gottwald byl vlastně přestrojený agent Intelligence Service.“    

Autoři jsou historici. Děkují za spolupráci na textu Françoise Mayer a Petru Zárubovi.     

Autor:


ZPRÁVY: Ministr kultury podepsal smlouvu na odkup vepřína v Letech za 450 milkionů



Hlavní zprávy

Nejčtenější

U požáru motorestu na dálnici D10 zasahovali hasiči i v noci

Motorest Čtyři kameny u dálnice D10 nedaleko Hlavence u Prahy na snímku z 19....

Středočeští hasiči v noci na neděli pokračovali v hašení požáru motorestu Čtyři kameny na mladoboleslavské dálnici...

Muž přesvědčil policistu k demonstrativnímu oběšení, pak ho nechal zemřít

Sebevražda (ilustrační foto)

Policista z olomoucké krajské policie, který zemřel na začátku roku 2015, nespáchal dobrovolnou sebevraždu, ale byl...



Vzdejme se slova Vánoce, vyzval kněz křesťany. Už podle něj nemá smysl

SANTABĚH. Několik stovek běžců v kostýmech Santa Clause bylo možné pozorovat v...

Severoirský katolický kněz Desmond O’Donnell míní, že by nejen katolíci, ale vůbec všichni křesťané měli opustit výrazy...

Nový chodník je šikmý a s boulemi. Ať ho zaplatí starosta, zní z obce

V Hornich Bojanovicich mají křivý chodník

Nakloněná plocha s boulemi, jak obvykle vypadají cesty po zemětřesení nebo po povodni. V Horních Bojanovicích na...

Lékařku záchranky po oživování pacienta přemohly emoce. Rozplakala se

Po oživování pacienta lékařku zaplavila vlna emocí.

Na sociálních sítích se objevila fotografie lékařky, kterou někdo zachytil krátce poté, co v Praze oživovala mladého...



Další z rubriky

Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora...

ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To...

ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor...



Najdete na iDNES.cz