Když padesátnice Helen Mbamová líčí, jak katastrofa ze srpna 1986 změnila její život, hlas se jí nezatřese. Až do okamžiku, kdy vypráví o tom, jak vlastníma rukama pohřbívala pětiletou dceru bez všech náležitých ceremonií. Těch se tehdy nedostalo nikomu ze stovek obětí, které v jejich domovech zabil plyn vypuštěný jezerem Nyos na severozápadě Kamerunu.
V autě s pohonem na všechna čtyři kola míříme po cestě, kterou deště rozmáčely na hranici průjezdnosti, k odlehlému místu neštěstí.
"Probudila jsem se uprostřed noci nezvyklým vedrem. Měla jsem hroznou žízeň, tělo mi hořelo. Celá jsem se polila hrnkem vody. Šla jsem na záchod a před dveřmi ležela bezvládně kamarádka, která u mě tu noc přespávala. U latríny jsem pak viděla tělo bratra Julia. Z nosu, pusy i uší mu tekla krev. Zkontrolovala jsem své čtyři děti. Pětiletou dceru jsem poznala jen podle oblečení. Tělo měla divně hnědé a obličej pokrytý krví. Pak jsem ztratila vědomí," popisuje nejhorší okamžiky života.
Helen Mbamová se s reportérem MF DNES vypravila na osudné místo, kde v roce 1986 sama téměř zemřela.
Druhý den ji probudilo šťouchnutí holí do těla. Jeden z vesničanů, který děsivou noc přečkal, hledal známky života. "Všichni jsou mrtví," řekl jí, než odešel. Když se postavila na nohy, srazila ji zase nevolnost. "Zvracela jsem hrozně dlouho. Páchlo to po zkažených vejcích, ale poté se mi udělalo lépe," vypráví.
Těla mizela v masových hrobech
Oslabená se vydala po vesnici Su'bum hledat své příbuzné. Cestou po obci, jejíž obydlí jsou od sebe vzdálena stovky metrů, viděla výjevy jak po soudném dni. Mrtvoly lidí, kteří se sebe kvůli vedru strhávali šaty. Zdechliny zvířat, která stejně jako lidé netušila, co se děje. Tělo těhotné ženy, ze které se kvůli dusivému plynu předčasně vydral plod.
"Zemřel mi otec, všechny jeho manželky, sourozenci, jejich děti. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo přikrýt je prostěradlem." Má spočítáno, že z otcovy strany ztratila 67 příbuzných a z matčiny, která v době neštěstí už nežila, přišla o 53 členů rodiny.
"Vláda tvrdí, že obětí neštěstí bylo maximálně osmnáct set. Ale to je nesmysl. S otcem jsme sčítali zesnulé v naší vesnici Su'bum. Jen tam jich byly skoro dva tisíce. A v obci Nyos, která se nachází nejblíže jezera, noc přežila jediná žena," říká Samuel Seng. Jemu se jako dospívajícímu mladíkovi tragédie vyhnula, protože byl zrovna mimo domov.
Mrak oxidu uhličitého udusil přes 1800 lidí a několikanásobný počet kusů dobytka. (snímek je ze srpna 1986)
Jenže vláda dala na odhady vojáků, kteří těla zvířat i lidí házeli v obavě před vypuknutím cholery do narychlo vykopaných masových hrobů. "Ti, kteří mluvili o skutečném rozsahu tragédie jako můj otec, režim zavřel," dodává Seng nyní pracující jako stavební dozor.
Šest kilometrů před cílem se před námi tyčí strmý a rozbahněný sráz. Řidič to vzdává, pokračujeme pěšky. Helen Mbamová při túře kopcovitou krajinou vzpomíná, jak tudy chodila na trh, a společně se Samuelem Sengem vytahují jména dalších přeživších a sdělují si, co teď dělají a kde žijí.
"Na to, že se stane něco strašného, upozorňoval náš šaman. Před jeho domem seschl zničehonic strom. Zůstalo jen minimum zelených lístků, které zastupovaly ty, co přežijí. Šaman mi pověděl, že jeden z těch listů jsem já," říká Mbamová.
"Běloši testovali bombu"
Výbuch nepřišel zničehonic. Několik dní před katastrofou v jezeře pomřely všechny ryby, hladina se přebarvila na červeno a začala probublávat. Tyto informace si začali lidé ústně předávat. Těžko rozlišit, co je skutečnost a co zveličené bajky. Opravdových svědků je málo.
"Jezero se začalo divně chovat poté, co u něj pár ní pobývali nějací běloši. Určitě testovali nějakou tajnou bombu," je dodnes přesvědčena Mbamová. V podezření jsou samozřejmě Američané a bývalí koloniální páni z Francie. Nejvíce obviňujících prstů však ukazuje na Izrael.
Mrak oxidu uhličitého udusil přes 1800 lidí a několikanásobný počet kusů dobytka. (snímek je ze srpna 1986)
"Měli tu první záchranný tým jen den poté, co se to stalo. Chtěli zkontrolovat následky," uvádí Seng "důkaz" židovské viny. Přitom Izrael jen bleskově usadil záchranáře do speciálu k premiérovi Peresovi, který právě ten den letěl do Kamerunu na dlouho plánovanou návštěvu.
Mbamová měla štěstí v neštěstí. Její rodina bydlela na vyvýšeném místě, takže plyn nebyl tak koncentrovaný jako v níže položených oblastech. Z jejích čtyř dětí přečkaly tři. Ukázalo se, že hrůzyplnou noc přežili spíše ti, které oxid uhličitý omráčil ve spánku, než ti, kteří se ještě pokusili o útěk.
Její rodina byla po měsíčním zotavování v nemocnici stejně jako ostatní přechodně umístěna do stanového tábora. Postižená oblast byla uzavřena a hlídána armádou. "Někteří si zkusili návrat vystávkovat hladovkou, ale nevyšlo jim to," říká Mbamová, které katastrofa převrátila život naruby. Jedna z amerických humanitárních pracovnic jí zařídila studia a z vesnické rolnice se stala laboratorní asistentkou ve městě.
Dnes se do nebezpečné oblasti někteří farmáři vracejí, i když plyn může opět zabíjet.
Většina ostatních byla přemístěna na málo úrodnou půdu v okruhu sto kilometrů od jezera, ale po desetiletí toužila po návratu na kvalitní pozemky předků. "Lepší riskovat další explozi než smrt hladem," říká ke špatné situaci vyhnanců Nyosu Seng, i když sám žije ve městě v bezpečné vzdálenosti 30 kilometrů.
Před pěti lety vláda přestala striktní dohled dodržovat, takže může sledovat lidi, kteří plechovou střechu svého obydlí "impregnují" pomocí vrstvy trávy. Navrátilců, kteří si poblíž jezera staví domky, je zatím jen několik desítek. Musí začít znova. Dřívější hliněné konstrukce v tropickém klimatu dávno vzaly zasvé.
Vojáci u karet a vypnutý alarm
Po výšlapu do táhlého kopce se konečně dostáváme k jezeru, které by se svou krásou hodilo spíše do pohádky než do hororu. Vodotrysk uprostřed připomíná, že se západní vědci snaží vodu odplynovat a zabránit tak opakování hrůz. Na břehu Nyosu je také alarm se solárním panelem, který by měl vyvolat poplach, kdyby se nad hladinou objevila nebezpečná koncentrace oxidu uhličitého.
Vápno pokrývá masový hrob lidských obětí výbuchu plynu pod vulkanickým jezerem Nyos.
"Ale je vypnutý, už dvakrát se bezdůvodně spustil," říká voják John Ndjandji, který společně s nudícími se kolegy mastí karty. "Kdyby se s jezerem něco dělo, vystřelíme několikrát do vzduchu. Lidi ve vesnicích tak budou vědět, že mají vylézt co nejrychleji na nejbližší kopec," vysvětluje svou úlohu Ndjandji.
Mbamová kouká na jezero s nedůvěrou: "Nikdy bych se sem natrvalo nevrátila. Nechci, aby zase ublížilo mně nebo mým dětem." Když ji na břehu fotím, spatřím na hladině zkrápěné mrholením jednu mřenku plavat břichem vzhůru. Společně zadoufáme, že není předzvěstí dalšího výbuchu.
|
