Kameníci svému řemeslu věří

Lipnice nad Sázavou - Trvale klesající zájem o kamenické řemeslo je alarmující. Zaznělo to u příležitosti oslav 50. výročí založení kamenického učiliště, jediného svého druhu v zemi. Přitom poptávka po odbornících v oboru převyšuje nabídku a ani platové podmínky nejsou špatné. Ty chce vedení oborového kamenického svazu nadále zlepšovat.

"V kamenických firmách chybějí kvalifikovaní lidé a ani k nám zájemci o obor nepřicházejí. V republice se učí řemeslu pouze pětatřicet chlapců," konstatoval Jindřich Vodička, ředitel integrované školy, kam patří i kamenické učiliště. Učiliště ztratilo samostatnost loni. Podle Vodičky ale integrace se sklářskou školou ve Světlé nad Sázavou a se světelským gymnáziem učiliště zachránila, neboť samostatné učiliště by zřejmě nepřežilo.

Zástupkyně krajského hejtmana a odbornice v oblasti školství Martina Matějková se domnívá, že učiliště a obor, jemuž se zde vyučuje, má těžké období za sebou. "Kamenické řemeslo má určitě zlaté dno a na krajské úrovni, kam nyní střední školství přechází, bude určitě daleko lepší přehled o potřebách jednotlivých oborů," poznamenala.

Kameníky chce lépe než dosud hájit Svaz kameníků a kamenosochařů. "Budeme usilovat o zlepšení pracovních podmínek kameníků a současně se připravujeme i na vstup do Evropy," slíbil předseda svazu Pavel Kolařík. Kamenické učiliště vzniklo v Lipnici nad Sázavou před padesáti lety. Za tuto dobu školu opustilo na jedenáct set kvalifikovaných řemeslníků, z nichž většina se uplatnila na nejrůznějších místech českého kamenoprůmyslu.

Nemusí to být jen dřina, vypráví mistr

S kamenickým řemeslem a s Lipnicí spojil Jaroslav Fieger celý život. Před více než dvěma desítkami let přišel jako patnáctiletý do školy pod starobylým hradem do učení. Dnes jako mistr kameník předává na stejném místě zkušenosti dalším adeptům této profese.
K oboru, který je určitě starší než lipnický hrad, se prý dostal náhodou. Tatínek pracoval u památkářů a v partě nechyběli ani řemeslníci, kteří se zabývali rekonstrukcí kamenných prvků památek. To jej oslovilo. "Kreslení a výtvarné techniky mi byly blízké už na základní škole. Kromě toho mě to táhlo do přírody. Když jsem se na lesnickou školu nedostal, skončil jsem v kamenickém učilišti," vzpomíná.
Při vzpomínkách na učednická léta se mu ze všeho nejvíc vybavují úmorné kamenné obrubníky. Snad i proto, aby unikl stereotypu, pokračoval po vyučení na kamenosochařské průmyslovce v Hořicích. Na sochařský obor se sice nedostal, ale jeho zajímala i technologie materiálu, takže ani jako technik nebyl zklamán.
S maturitním vysvědčením v kapse se vrátil na Lipnici jako mistr odborného výcviku. "Původně na pět let. A už jsem tady šestnáct roků," říká.
Zažil rovněž proměny oboru. "I tak tradiční řemeslo poznamenává rozvoj počítačů, naprostou samozřejmostí je strojní zpracování kamene, ale šanci prosadit se mají i ti, kteří zvládnou ruční opracování tohoto materiálu," přibližuje.
Při vyřčení slova kameník si nezasvěcený představí dřinu v kamenolomu a svalnaté chlapy. Realita je podle Jaroslava Fiegera ale jiná. "Většina kameníků kámen opracovává a zušlechťuje. Ani ta pověstná dřina není často tak strašná. Když člověk získá zručnost a při práci myslí, tak se nenadře," vyvrací mýty