O osudech přátel, spolužáků a kamarádů z ulice, kteří měli tu smůlu, že se narodili před druhou světovou válkou jako Židé, se stovky lidí dozvěděly až nyní díky akci pražského židovského muzea s názvem Pomozte najít zmizelé sousedy.
Muzeum poskládalo dohromady střípky jednotlivých informací od lidí a z archivů a sestavilo osudy těch, kteří zmizeli. Dva roky nosili a posílali lidé do muzea osobní věci těch, kteří se nevrátili. A mnozí se díky tomu až teď dozvěděli, co se s jejich přáteli stalo.
Výstava, kterou muzeum ve středu otevřelo v Galerii Roberta Gutmanna v Praze, představuje osudy některých židovských rodin. Jejich lásky, dopisy, kresby, hračky z Terezína. Červený obrázek ze dřeva se strakatým psem, hadrová panenka-uklízečka s černými copánky, moták, který se podařilo vynést z koncentračního tábora bůhvíjak.
"Nikdy jsem se nevdala, protože Karlíček byl nejlepší," tvrdí šestaosmdesátiletá dáma Blanka H. z Telče. Fotografii snoubence, Karla Steinera, který se nevrátil z Terezína, má dodnes postavenou vedle postele. Byl to velký fešák.
Skupinové školní fotografie cizích lidí bývají nudné. Z těch, které jsou na výstavě, mrazí v zádech. Místo těch, kteří se nevrátili, jsou tu totiž bílé skvrny. V každé řadě sedících školáků i dvě. "Co bílá skvrna, to osud, který by vydal na román," podotýká k tomu kurátorka výstavy Anita Franková.
"Sto sedm. Tolik lidí z naší rodiny zemřelo. Doufal jsem, že zjistím, co se stalo s Lauerovými, po kterých nezůstala žádná stopa, ale bohužel, o jejich osudu nikdo neví," posteskl si čtyřiašedesátiletý Zdeněk Pošusta. Sám válku přežil jako dítě skrývané v rodinách ochotných lidí.
