K abstrakci tíhnoucí plástvová struktura barevné textilie včetně potisku na ní je až příliš dekorativním motivem na plakátech k současné expozici v Langhans Galerii Praha. Grafik Robert V. Novák k tomu sice využil jeden ze snímků Američana Billa Jacobsona (1955), který nyní v Langhansu vystavuje spolu s českým dokumentaristou Pavlem Diasem (1938), avšak onen plástvový motiv má dost daleko k vystižení charakteru výstavy.
Jakkoliv může na první pohled spojení Dias & Jacobson působit zvláštně či mechanicky, má svoji logiku a v galerii funguje. Děje se tak díky tomu, že kurátor David Korecký nehledal mezi oběma autory násilné paralely a členité prostory Langhansu mu dovolily tvůrce od sebe instalačně zcela oddělit. Každý z obou fotografů je tu nerušeně sám za sebe a se sebou, nicméně neskřípe to mezi nimi - z citlivého sousedství vzniká velice uspokojivý divácký dojem.
Věrný hráč jedné noty
Sklepení a přízemí Langhansu pořadatelé vyhradili Pavlu Diasovi. Kdo sleduje tvorbu tohoto vůbec prvního absolventa samostatného studia fotografie na pražské FAMU, nenajde v galerii fakticky nic nového. Diasovu účast na výstavě pokrývá velmi letmý průřez půlstoletím jeho tvorby, černobílé snímky v nejednom případě již mnohokrát publikované.
Přidanou hodnotou průřezu je uvědomění si, jak si je Dias dlouhá léta věrný jak ve vizualitě, jejímž východiskem je humanistický dokument volně definovaný před šesti desetiletými zakladateli fotoagentury Magnum, tak v námětech, u nichž – přes jejich různost – můžeme pozorovat Diasův zájem o "obyčejného" člověka, o všednodennost, o provázání "malých" a "velkých" dějin. Jsou to fotografie hned v několikerém významu čisté.
o výstavěPavel Dias: Padesát/Fifty. Bill Jacobson: funny, cry, happy. Kurátor David Korecký. Langhans Galerie Praha, Vodičkova 37, Praha, výstava trvá do 1. března, otevřena je denně kromě pondělí od 13 do 19 hodin; www.langhansgalerie.cz. |
Ale lze to vyslovit i razantněji: Pavel Dias náleží mezi odcházející autorský druh, mezi fotografy, kteří vyprávějí klidně, realisticky a esejisticky, bez dvojznačností, bez zpochybňování fotografované reality či média fotografie. Ve společnosti Pavla Diase je útěšně, aniž tím termínem zde chceme naznačit, že by jeho fotografie byly idylické a selankovité.
Když Diasovu kolekci v Langhansu projdeme, je nám líto, že již končí, že toho tady není víc, cítíme se "nedojedění", což sice není ideální, avšak každopádně je to rozpoložení příjemnější a cennější, než kdybychom odcházeli přeplněni obrazy, což je stav, který každý pravidelnější návštěvník výstav nejednou zažil – pro stromy nespatřil v galerii les.
Další čistá práce
Příspěvek Billa Jacobsona, instalovaný v první a druhém patře Langhansu, není výrazově tak monolitický jako Diasův. V sedmdesátých letech Jacobson snímal realitu na černobílý materiál, nahlížel ji ve čtvercovém formátu, nevelké, "kabinetní" zvětšeniny ukazují výjevy či uskupení předmětů nejednou torzovitě, v náznaku či v dráždivě "ploché", bleskem přisvětlené razanci, která upomíná na Dianu Arbusovou a její hyperrealistické fotografické obrazy překlápějící se v "neskutečno", v přízračno. Míra subjektivity byla tehdy u Jacobsona nikoliv snad rovnou krajní, ale silná určitě; jeho rané práce u Langhanse reprezentují onen posun v zobrazování, který umělecká fotografie v 60. a 70. letech učinila směrem od objektivizujícího humanistického dokumentu 40. a 50. let. Ten posun znamenal pochybování a zpochybnění.
Jacobsonova účast na pražské výstavě je ovšem pojmenována podle souboru funny, cry, happy (2004-2007), charakterizovaného odlišnou poetikou. Rozměrné zvětšeniny zobrazují nálezy předmětů a scenérií, které Jacobson spatřil: vyznačují se promyšlenou prací s barvami, zdánlivou jednoduchostí, rafinovanou a kultivovanou vizuální oproštěností. I tady, obdobně jako u Pavle Diase, můžeme uplatnit označení "čistá práce".
Zjednodušeně můžeme napsat, že tam, kde Pavel Dias končí, tam Bill Jacobson začíná, respektive kdysi začal a nyní postupuje směrem k prohloubenému, přitom divácky vstřícnějšímu destilování abstraktního v konkrétním. V Langhans Galerii tak můžeme být svědky volné návaznosti, nenásilného naznačení cesty, kudy se umělecká fotografie posledních desetiletí také ubírá.
