Kdyby se tento ctihodný obchodník rozhodl investovat své zlaťáky spíše do Františka z Valois a tedy do reformace, vypadaly by evropské dějiny docela jinak a Jirásek by neměl o čem psát.
Fugger svými penězi rozhodoval nejen o císařích, ale také o papežích. A jelikož jedni i druzí spláceli své stamilionové dluhy dosti obtížně, přijímal šlechetný mecenáš splátky poměrně často ve formě výhodných politických rozhodnutí…
Jistě, na tom není nic, co by člověk žijící v naší "mladé demokracii" nedokázal pochopit. Mnohem zajímavější mi připadá, že prakticky jediné, co po tomto vlivném muži zbylo, je jeho nadace pro chudé, jedna z prvních svého druhu.
Augsburská Fuggerrei, jak se jmenovala a dodnes jmenuje, přitom nestála středověkého boháče tisícinu toho, co investoval do králů a svých kšeftů; přesto mu nakonec zajistila nehynoucí slávu.
Zdá se, že vrazit sem tam nějaký peníz do charity se vyplácí. Když už jste totiž tak bohatí, že máte všechno, nač pomyslíte, zatoužíte zpravidla po třešničce na dortu. A tou je dobré jméno. Přízeň lidu.
Všimněte si, že i soudobá obdoba Jakuba Fuggera jménem Bill Gates už se nasytila peněz do té míry, že cpe miliardy dolarů do "chudé Afriky". Koná dobro… a nedělá nic, co by mnohokrát před ním nepředvedly celé pluky boháčů. Jenže to všechno se děje ve světě, kde boháči a peníze nikdy nepřestali existovat.
U nás, kde byli čtyřicet let pranýřováni a likvidováni jako bekyně mniška, se hledí spíše neukazovat, takže ani okázalá charita nepatří do repertoáru českých milionářů…
Svůj podíl na plachosti současných bohatců ovšem nemá pouze komunistická minulost. Ani nový stát svým daňovým systémem nevychází milionářské velkorysosti právě vstříc. To by nás nemělo příliš udivit; stejný stát totiž bedlivě dbá o to, aby mu lidé vůbec moc nebohatli. Chudák je pro něj totiž ideálním klientem.
A aby se chudému líbilo být chudým, maluje mu stát, obzvláště ten sociálně-demokratický, na zeď stále populární obrázek obézního kapitalisty sdírajícího nuzáky z kůže. Fakt je ovšem ten, že dobrý kapitalista zaplatí schopného a loajálního pracovníka zlatem.
Já sám, skutečný trpaslík mezi českými milionáři, platím za svůj volný čas a klidný spánek královsky; vím, že jsou to komodity dražší než jakékoli jiné. Navíc existuje neměnné pravidlo: čím víc peněz máte, tím snáze v sobě objevíte filantropa a dobráka, který myslí na druhé.
Přesně jako se to stalo jednomu z nejušlechtilejších boháčů devatenáctého století, architektu Josefu Hlávkovi.
O jednom z jeho pamětihodných činů píše i básník Ivan Wernisch: "Mecenáš Hlávka jednoho večera, jda do své kavárny na nábřeží, spatřil na rozvodněné jarní řece tonoucího rybáře. Starší již muž, vysláblý chladem, námahou a chudobou, zápasil marně s proudem, strháván i se svou převrženou loďkou blíž a blíže k hučícímu splavu. Přihlížející Pražané soudili, že zde, za touto hranicí, čeká nešťastníka jistá smrt. Mecenáš Hlávka však mocným rozmachem odstrčil několik škarohlídů, přistoupil k zábradlí, vyňal z kapsy hrst mincí, mezi nimiž nacházelo se i několik bankovek, hodil je tomu chudákovi a pokračoval rázným krokem v cestě do kavárny. Na okamžik se však zamyslel: Byl onen obnos dostatečný? Nu, my křesťané řekli bychom si v takové chvíli: Každý obnos je dostatečný, je-li podán v dobré vůli a s čistým srdcem."
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
