Dvě stovky neonacistů procházely prvního března Plzní. V Jihlavě jich více než sto uctilo památku padlých příslušníků jednotek SS. Přes šest set lidí se účastnilo tradičního prvomájového pochodu v Praze. Zároveň zemský velitel Národní gardy nabídl řediteli terezínského památníku čtyřiadvacetihodinovou ostrahu. Co je ze strany české ultrapravice větší hrozbou: politická aktivita, nebo pochody v ulicích?
Jestliže si chceme udělat strukturovanější představu, zaměřme se nejprve na české neonacisty a čtyři hlavní trendy, které u nich můžeme v posledních měsících pozorovat.
Trend první: oblékání
Nejviditelnější změnou je snaha o změnu stylu oblékání na veřejných akcích. Bombery a "těžký boty až nahoru zavázaný", o nichž pěl Landa, na mnoha místech vystřídalo oblečení značek Thor Steinar a Nibelungen nebo vizáž ve stylu skupin Black Bloc, kterou neonacisté paradoxně okopírovali od antiglobalizačních a antifašistických aktivistů.
Na pochodu neonacistů dnes běžně potkáme černě oděné mladíky se šátky přes obličej a černými brýlemi; pochody tak mohou připomínat smuteční průvod. Má to své důvody: nikoliv náhodou lze na webu Dělnické strany v pozvánce na letošní prvomájový pochod Prahou číst: "Volte oděv tmavé, nejlépe černé barvy. Po stále častějších zkušenostech s represivními státními složkami je to nejlépe osvědčená strategie, navíc je tento styl reprezentativní, vkusný a budící patřičný respekt. Do pochodu se bude zajisté hodit..."
Přestože ideoví vůdci hnutí usilují o jednotnou vizáž, nedaří se jim to. Black bloc styl prosazují především autonomní nacionalisté. Svobodní nacionalisté, hlásící se k Národnímu odporu, jsou zase příznivci zmíněných značek, košilí a kravat. A někteří zůstávají věrni skinheadskému stylu. "Část scény black bloc i skinheadský styl kritizuje, protože podle nich odcizují národně sociální scénu širší veřejnosti. Mnoho sympatizantů na vesnicích a menších městech z důvodů finančních nebo nedostatečné informovanosti stále zůstává u vizáže z devadesátých let," říká politolog Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity, který se dlouhodobě zabývá tematikou extremismu.
Trend druhý: stoupající veřejná aktivita
V posledních letech klesá počet účastníků koncertů neonacistických kapel, což potvrzuje i Informace o problematice extremismu na území ČR v roce 2006. Zato roste počet veřejných shromáždění a demonstrací i počet příznivců extrémní pravice. "Ovládli ulice. Vloni uspořádali pětatřicet shromáždění a pietních akcí. Žádné hnutí, spolek nebo nezisková organizace tu za rok nemá tolik veřejných akcí jako pravicoví extremisté," říká Ondřej Cakl ze sdružení Tolerance a občanská společnost, které se přes deset let věnuje monitorování domácí ultrapravicové scény. Cílem těchto shromáždění je kromě vyjádření názorů i získání pozornosti médií. A to se pravicovým radikálům daří velmi dobře.
Zvyšuje se i právní povědomí sympatizantů pravicového extremismu a úspěšnost v soudních řízeních řešících odvolání proti zákazům ohlášených akcí.
Jeden příklad: letos na 1. května nahlásili neonacisté v Praze tři akce. Dvě z nich magistrát zakázal. Třetí, s názvem Pochod národního svobodného odporu za svobodu slova, již zakázána nebyla. Na rozhodnutí měli úředníci magistrátu jen tři dny od data oznámení. U prvních dvou pochodů byla jako důvod pořádání uvedena ukázka nacionalistické síly, která se stala důvodem k zákazu. Třetí pochod byl svolán jako shromáždění za svobodu slova, kde je přímé spojení s neonacismem těžko prokazatelné.
. Kdo je kdoPři pohledu na českou ultrapravicovou scénu rozlišujeme tři skupiny. Politolog Jan Charvát je v knize Současný politický extremismus a radikalismus (Portál, 2007) označuje jako populisticko-nacionalistickou pravici (hlavním představitelem je dnes Národní strana, dříve to byli Sládkovi republikáni), dále seskupení fašizujícího směru (k nim patří například Vlastenecká fronta) a skupiny neonacistické provenience (nejvýznamnějším představitelem je neregistrované sdružení Národní odpor). |
Zabránit pochodu neonacistů se nepodařilo ani magistrátu v Litvínově. Sice nepovolili tradiční květnový pochod k uctění památky smrti neonacisty Miloše Rehy zavražděného v květnu 1999. Avšak organizátor akce Petr Cicko podal na magistrát žalobu a krajský soud mu vyhověl s odůvodněním, že zakázání akce nebylo dostatečně zdůvodněné. „Právo na shromáždění je právem ústavním a město musí dostatečně prokázat, proč ho někomu upírá. Nestačí konstatování, že v minulosti docházelo k nepokojům a narušování veřejného pořádku, a radnice má tudíž obavu, že k tomu bude docházet i letos,“ zdůvodnil rozhodnutí krajského soudu jeho místopředseda Vilém Šetek. Magistrát měl podle něj vydat rozsáhlejší analýzu.
Mnozí politici i odborníci proto hovoří o nutných změnách ve shromažďovacím zákoně. Odlišný názor na to má politolog Jan Charvát: „Shromažďovací zákon bych neměnil. Z principu demokracie vyplývá svoboda slova a její součástí jsou i názory, které nám nemusí konvenovat, ale měli bychom si s nimi jako společnost být schopni poradit. Zakazování je podle mě nešťastné. Kdyby bylo povoleno, aby neonacisté pochodovali se svastikami, řada lidí by se k nim nepřidala. Prozatím zakazujeme neonacistickou symboliku a myslíme si, že ty buňky zaniknou. Ale to není pravda.“
Charvát navrhuje, aby stát zůstal u praktiky, kdy nebude zakazovat řádně nahlášené akce, a policie na nich zasáhne až ve chvíli, kdy bude porušen zákon: „Chápu, že pro policii je složitější čekat, až bude na demonstraci porušen zákon, a pak zakročit, ale pro kvalitní demokracii je to podle mě zdravější.“
Trend třetí: Autonomní nacionalismus
Tuzemská neonacistická scéna se snaží zavést systém fungování typický pro německou krajně pravicovou scénu; označován bývá za „autonomní nacionalismus“. Jeho podstatou je ustupování od velkých centralizovaných organizací. Hnutí nemá fungovat pod jednotným velením v čele s vůdcem, nýbrž na určitém území má působit řada na sobě nezávislých, avšak spolupracujících menších skupin. Případná absence jednoho článku nemá ohrozit fungování článků ostatních.
Autonomizační proces v Česku zatím nemá valnou energii. „Scéna autonomních nacionalistů zde není jednotná, navíc zde může dojít k vyostření konfliktu mezi svobodným a autonomním nacionalismem, jako se to děje v Německu,“ vysvětluje ty důvody politolog Miroslav Mareš.
Trend čtvrtý: Být slyšet na evropské scéně
O získání silnějšího postavení v rámci evropské neonacistické scény usiluje především Národní odpor, který je v zahraničí respektován jako organizace zastupující neonacistickou scénu v ČR. Nicméně významněji vyniknout na zahraničních akcích se českým neonacistům dosud nepodařilo. „Při pietě za Rudolfa Hesse v Německu nebyl mezi řečníky nikdo z Čechů. Do Budapešti jezdí přes pět let, ale na pódiu zde mluvil jen Filip Vávra v roce 1999. Na Fest der Völker, což je akce německé NPD, hrála česká kapela Conflict 88. Myslím si ale, že se to brzy změní. Ty vazby totiž vznikají a upevňují se. Představitelé Národního odporu byli třeba nedávno pozváni na setkání zástupců NPD v saském parlamentu,“ upozorňuje Ondřej Cakl.
Odmítnutá garda
Na scéně ultrapravicových politických stran je v posledních měsících nejaktivnější Národní strana vedená čerstvou doktorkou politologie Petrou Edelmannovou (na katedře politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE obhájila disertační práci Česká identita, národní zájmy a pravicové politické strany 2002–2006). Toto uskupení se snaží získat mediální i voličskou pozornost tradičními tématy krajní pravice. „Jako jediný subjekt v České republice vystupujeme razantně proti zlu, které ničí naši vlast. Říkáme jasně a nahlas: Stop neomarxismu. Stop neonacismu. Stop islamismu,“ stálo na internetu v pozvánce na letošní prvomájovou demonstraci této strany.
Mediální pozornost mělo Národní straně přinést i založení polovojenské Národní gardy. Poté, co na konci dubna zloději ukradli z národního hřbitova v Terezíně přes osm set destiček se jmény obětí holokaustu, nabídl velitel Národní gardy Michal Dubík řediteli památníku strážní službu prostoru hřbitova. „Jsou to náckové, nemají v Terezíně co dělat. Jestli přijedou, nechám je sbalit policií,“ zněla ředitelova odpověď. Národní strana za to na něj podala trestní oznámení.
„Národní strana výtečně ovládá svou medializaci. Její aktivity nemají jiný smysl než provokovat. Když se objeví něco kontroverzního, brzy je u toho Národní strana. Nemyslím si, že by se někdy v blízké době dostala do parlamentu, ale může fungovat jako lakmusový papírek pro ostatní strany, na jaká z populistických témat veřejnost slyší,“ míní Jan Charvát.
Odkud to přijde?
Zda může být pro českou společnost v nejbližší době nebezpečnější politická aktivita ultrapravicových stran, nebo podzemní činnost neregistrovaných neonacistických sdružení, na tom se experti neshodují. Někteří pokládají za nebezpečnější politickou aktivitu především možnou úspěšnost v nastolování populistických témat. „To, že některá z velkých stran převezme některý z generalizujících pohledů pravicových stran třeba na islám, je podle mě mnohem pravděpodobnější i nebezpečnější než případný volební úspěch některé z ultrapravicových stran,“ vysvětluje politolog Charvát.
„Větší hrozbu vidím v pouličním násilí ze strany neonacistů, nebezpečnost ultrapravicových stran podle mě není velká. Ve volbách zůstanou pod hranicí pěti procent, zvláště pokud bude stranická scéna roztříštěná. V současnosti není pravděpodobné, že by se například Národní strana a Dělnická strana dohodly na koalici. Pokud se tak stane, mohly by uspět snad jen v některých krajích, ale ani to nepředpokládám,“ tvrdí naopak Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně.
Na čem se naopak většina z odborníků shodne, je, že nejvýznamnější roli při snahách o zabránění většímu rozmachu pravicových extremistů hraje informovanost a společenská debata. „S neonacisty dnes bojujeme tak, že zakazujeme jejich symboly. Jenže málokdo si dá práci s těmi lidmi debatovat a protiargumentovat jim. Tak jim ponecháváme volné pole působnosti. Občané musí chápat, proč je neonacismus špatný, pak se k němu nepřidají,“ nabádá Jan Charvát.
. Od Orlíku k Národní pětceSoudobá česká krajní pravice se začala formovat v druhé půli 80. let, kdy se zde začali objevovat skinheads. K rozvoji výrazně přispěl vznik kapely Orlík, v jejímž čele stáli David Matásek a Daniel Landa. V průběhu 90. let došlo k výraznému formování jednotlivých skupin krajně pravicového spektra. Jedna část se rozhodla fungovat spíše nepoliticky na bázi subkultury, druhá směřovala k politické angažovanosti. Tu zastupovala především republikánská strana (SPR-RSČ), sedící v letech 1992–1998 v parlamentu. V rámci této strany vznikla Republikánská mládež, pod jejíž křídla se schovali i mladí neonacisté, z nichž někteří pak přešli k Národnímu odporu. Rádi by byli jednou velkou silou, ale zatím se vždy pohádali Před volbami v roce 2002 i po nich vzniklo několik nových krajně pravicových stran a celkově narůstala politická aktivita na úkor subkulturní činnosti. Tři nejaktivnější ultrapravicová seskupení (Vlastenecká republikánská strana, Národní aliance a Národní odpor) se snažila jít do voleb společně pod názvem Pravá alternativa. Strana nedokázala zvládnout vnitřní spory a ještě před volbami se rozpadla. Většina aktivistů se poté přesunula do Národního odporu a vrátila se k subkulturní činnosti. Obdobná situace nastala před volbami roku 2006: pod názvem Národní pětka v nich měla kandidovat koalice krajně pravicových stran. Znovu ještě před volbami došlo k neshodám, tentokrát mezi Národní stranou na jedné straně a Dělnickou stranou a Národním sjednocením na straně druhé. Koalice se rozpadla a do voleb samostatně šly Národní strana (získala 0,17 %) a koalice Právo a spravedlnost (0,23 %). Vzrůstající aktivitu neregistrovaných sdružení představoval především stoupající počet veřejných akcí. |
