Ukázka z kapitoly Do školy jsem chodil nerad
Na základní škole jsem měl opravdu skvělého učitele, jmenoval se Hůla, a ten taťkovi říkával: "Je to strašně jednoduché, když váš syn dává ve škole pozor, má jedničky. Ale když pozor nedává, dostane pětku. To proto, že si čte pod lavicí knížku a pak samozřejmě neví, co jsem říkal."
Já bral školu vždycky jenom jako nutné zlo. Později jsem si to ale vyčítal. Kdybych se škole víc věnoval, mohlo být všechno jinak… Často jsem si opravdu pod lavicí četl. Třeba "Pobožného střelce", rodokapsy a různé jiné knížky. To bylo tenkrát pro mě prostě důležitější, než to, co mi tam vykládali.
Jiří Kajínek Narodil se 11. ledna 1961. byl odsouzen na doživotí za dvojnásobnou nájemnou vraždu podnikatele a jeho bodyguarda na kraji Plzně. Vyrůstal v Prachovicích a Třemošnici ve východních Čechách. V roce 2014 už bude za mřížemi s malou přestávkou, kdy utekl, dvacet let. Na motivy jeho osudů už vznikl filmový thriller Kajínek. |
Naši nás vedli k samostatnosti a někdo možná řekne, že až příliš… Sestra, když jí bylo patnáct let, šla na střední školu. Ale já místo toho, abych v patnácti šel na střední a pak na vysokou školu, říkal jsem rodičům, že mě škola nebaví a nechci tam dál chodit.
Naši na to říkali: "Tak víš co, řekni, co by tě bavilo?"
A já odpověděl: "No to je právě ten problém, já to totiž nevím."
Bavila mě třeba auta. Říkal jsem si: "Jasně, půjdu dělat automechanika." Ale že bych chtěl mít špinavé ruce? To by se mi asi nelíbilo. Možná se tomu budete smát, ale já když jsem pracoval, všechno jsem dělal v rukavicích. Byl jsem tím pověstný. Když jsem rozebíral motor, tak i ty nejmenší šroubečky a matičky jsem povoloval v rukavicích.(...)
Personalista na to: "No ale s těmahle známkami má jít na gymnázium!"
"Ale on nechce na gymnázium, on chce něco jinýho!"
"No ne, to byste ho měl přesvědčit!" a obrátil se na mě: "Proč nechceš na gymnázium?"
Já mu říkám: "Protože už nechci chodit do školy!"
Ukázka z kapitoly O zlodějině
Lidi si často myslí, že být zloděj je sranda. Ale ona je to často velká dřina. A navíc se docela snadno řekne: "Vykrást byt nebo dům!" No jo, ale musíte tam ty peníze a cennosti taky najít! Dostával jsem mnohdy sice dost podrobné informace kam jít a co tam bude, ale to samo o sobě ještě nestačí a není to zase tak jednoduché.
Ještě než povyprávím o tom, kde všude jsem já peníze a šperky nacházel, prozradím vám, kam si je schovat, aby je žádný zloděj nenašel, pokud o nich nebude od někoho přesně vědět.
Mí blízcí se mě na to kolikrát ptali: "Prosím tě, kam si máme schovat peníze?"
Já jim říkal: "To je strašně složitý!"
Všichni takoví normální lidi mají u sebe doma peníze nejčastěji v nějakém šuplíku nebo v prádle. Otevřete skříň, nadzvednete komínek s prádlem, a tam je obálka s penězi.
Takže, kam si ty peníze dát? Toť otázka…
Když si postavíte dům, nebo máte velký byt, a tudíž máte dost prostoru, vždycky najdete místo, kam peníze schovat… V domě je úplně nejideálnější pracovna. Nebo jiné místnosti, kam může přijít úplně každý. Do místnosti, kam přivedete každou návštěvu, dáte tak, aby to návštěva viděla, opravdu kvalitní trezor, na kterém nebudete šetřit. Je dobré zaplatit za kvalitní trezor třeba o pár tisíc víc, než míň. A dáte ho na místo, kde ho všichni uvidí. Na něj si položíte nějaké kytky, televizi nebo cokoli podobného.
A pak už jen čekáte až kdokoli z vašich nejbližších přátel, do kterých byste to nikdy neřekli, na vás dá tip. Když takový tip dostanu já, řeknu si: "Jirko, to je jasný." Připravím si nářadí, přijdu k vám, otevřu trezor a všechno z něj seberu.
Vy ale nejste hloupí! Máte trezor umístěný tak, aby ho všichni viděli, ale kromě toho máte ještě druhý. Ten dáte na místo, které nikdy nikdo nemůže najít.
Knihu Jiřího Kajínka si můžete koupit zde |
Jedno z takových úžasných míst je obyčejná garáž. V ní máte na podlaze třeba dlažbu… Ideální jsou veliké dlaždice. Pod jednou takovou dlaždicí zabudujete do země váš druhý trezor. Nikdy nikoho nenapadne, že máte trezory dva. V tomhle druhém ukrytém trezoru máte vaše největší majetky. Do trezoru, který každý vidí, dáte stokorunu a přidáte k ní flašku, ať se můžou zloději ožrat…
Ručím za to, že na tuhle skrýš nikdo nepřijde. Na to totiž nejde přijít bez přesného tipu. Žádný zloděj, který jde a vidí trezor, nehledá ještě nějaký druhý! Nikdo doma zpravidla nemívá dva trezory. Tak to prostě funguje. Na to, co jsem vám prozradil, bych mohl mít patent.
A teď jsem zvědavý, kolik garáží bude mít vykopané díry.
Recept na závěr Bramborové placky á la Jiří Kajínek
Suroviny: uvařené brambory, hladká mouka, sůl, sádlo, mák, cukr, povidla
Vezměte uvařené brambory, nastrouhejte je nebo rozmačkejte, přidejte hladkou mouku a udělejte těsto. Z něj vyválejte tenoulinké placičky. Pečte na sucho z obou stran do zlatova. Hotové placky potřete rozpáleným sádlem.
Můžete je také namazat povidly nebo posypat mákem s cukrem. A nejlepší je takové placky zapíjet bílou kávou nebo kapučínem.
A víte, jak jsem to dělal na Mírově?
Měl jsem vařič a pánev se speciálním povrchem, na které je možné smažit i na sucho. Když jsme měli k obědu bramborovou kaši, tu opravdu z brambor, ne z té umělohmotné sr**** (tu rovnou vyhazuju), tak jsem vzal kaši, nasypal do ní mouku, udělal těsto a z něj placky. Pak jsem je na té suché pánvi opekl z obou stran.
Samozřejmě jsem si musel koupit sádlo. Protože jsem neměl žádný malý hrneček, ve kterém bych si ho rozpustil, dával jsem sádlo rozehřát na pánev. Měl jsem na Mírově dokonce mašlovačku, to je co? A tou jsem pak potíral upečené placky rozpáleným sádlem. Dělal jsem to úplně stejně jako kdysi. Upekl jsem si jich vždycky hodně, seděl na cele, vychutnával si je a nostalgicky vzpomínal, jak jsem v dětství vaříval.
