V Praze jste potřetí, co vás tentokrát nejvíce zaujalo či překvapilo?
Je to samozřejmě mimořádně krásné město – musím říct, že se snažím nenechat se unést krásou na první pohled, ale jsem tu už potřetí a znovu mě okouzlila. Od mé poslední cesty ještě zkrásněla. Co se týče Prahy politické, bylo pro mě velmi zajímavé popovídat si s panem prezidentem Klausem. Je to můj partner – oba stojíme v čele našich zemí a spojuje nás navíc mnoho názorů, například na EU. Jsem samozřejmě zastáncem Unie jako spolku nezávislých a rovnoprávných zemí, ústava by ovšem přinesla hluboké prohloubení integrace. Jsem proti tomu, stejně jako prezident Klaus. Být v Unii znamená pro Polsko úspěch, avšak v rámci tohoto úspěchu není nutné za každou cenu přijímat každý projekt, s nímž přijdou země té dřívější Unie.
Po jednáních jste se zmínil, že Evropa potřebuje nějakou novou smlouvu. Máte představu, jak by měla či mohla vypadat?
Především by to měl být systém pravidel zaručující blízkou spolupráci, která by byla užitečná, ale nijak by neohrožovala možnosti jednotlivých zemí zachovat si vlastní manévrovací prostor. Rozhodně nechci na to vše zcela rezignovat, hodně z toho dává smysl, ale rozhodně by ten proces neměl vést k Evropě jako jakési poloviční federaci. Evropa je již dnes konfederací, a tak by to mělo i zůstat. Nyní se stává stále těsnější a těsnější – v určitém okamžiku bychom si prostě měli říci: Dost, další hranici už v dohledné době nepřekročíme.
Dotkli jste se otázek energetické spolupráce? Diplomaté naznačovali, že by Polsko rádo nějak spolupracovalo s Českou republikou na diverzifikaci dodávek ropy či plynu.
Ano, mluvili jsme o tom s premiérem Paroubkem. Uvažovali jsme o nějaké smlouvě, která by přispěla k větší energetické bezpečnosti a šla by dále než diverzifikace jako taková. Samozřejmě, pro Polsko je diverzifikace velmi důležitá otázka, zejména dodávek plynu, v delší perspektivě též dodávek ropy. A to je nepochybně záležitost, v níž se dá úzce spolupracovat v rámci Evropské unie. Při diskusích o těchto otázkách není možné zapomínat na různé problémy, které vyvstaly v minulosti. Existují země, kterým Rusko v podstatě nedodává ani ropu, ani plyn, a jsou i v Unii. Pak jsou státy, které jsou zcela na těchto surovinách závislé. Polsko dnes z Ruska bere 90 procent ropy a 70 procent plynu. Jsme tedy závislou zemí.
Představuje energetická závislost na Rusku hrozbu pro vaši zemi?
Ruská federace nám energii dodává a to jí samozřejmě dává do rukou nesmírně mocný nástroj. To se ukázalo na případu Ukrajiny, jejíž odříznutí bylo cítit hodně daleko.
A bez ohledu na ropu a plyn – měla by se Evropa Ruska bát?
Evropa nemá proč se bát Ruska v nějakém fyzickém smyslu, ale Evropa zároveň nesmí zapomínat, že Rusko je země s velkými ambicemi. Je velmi schopné v prosazování své zahraniční politiky, v tom se mu málokdo může rovnat. Má v rukách hodně trumfů a všechny souvisejí se surovinami, především energetickými, kterými disponuje na rozdíl od Evropy. Tyto nástroje může používat. V tom smyslu mám značné obavy, i když bych si hodně přál zlepšení vztahů s Ruskem.
Zmínil jste se, že jste se s Václavem Klausem bavil i o aktuálním tématu české politické scény, tedy registrovaném partnerství homosexuálů. Jak tyto diskuse vidíte v Polsku?
Musím říci, že já to sleduji se značným znepokojením. Je jasné, že takoví lidé vždy byli a budou. Není možné je diskriminovat v tom smyslu, že by měli omezený přístup ke vzdělání či kariéře a tak dále. Pokud bychom však v zákonech umožnili tento typ svazků, ohrozili bychom principy naší civilizace, která je založena na rodině tvořené mužem a ženou. V jiných civilizacích je možné ledacos – například mít dvě ženy. Pokud do našeho práva začneme zavádět jiný typ rodiny, a o ten jde bez ohledu na název, přineslo by to mnoho problémů ve společnosti a to bychom neměli dopustit.
Na Hradě jste řekl, že jako bývalému starostovi Varšavy vám to nedá, a když přijedete do cizího města, pečlivě se díváte, v jakém stavu jsou ulice. Co jste tedy viděl v Praze?
Praha je opravdu krásná, a to i proto, že je čistá. Ne bez výjimky, ale města bez výjimek na světě neexistují.
Poláci a Češi jsou sousedé, ale příliš se o sebe nezajímají a moc toho o sobě nevědí. Jak to vysvětlujete?
Je to částečně kvůli tomu, že v historii jsme toho často neměli moc společného. Ne vždy tomu tak bylo – vždyť křesťanství k nám přišlo z Čech, po mnoho století jsme k sobě měli hodně blízko, pak se to ale změnilo. Jsem hluboce přesvědčen, že naše vztahy se ještě výrazně zlepší, a neříkám to proto, že jsem zrovna v Praze, myslím si to desítky let, od doby, když jsem byl mnohem mladší – dění v Československu mě například fascinovalo v horkých měsících roku 1968.
