Tělocvičny jsou jednoduše zařízené, ale vždy je v nich plno mužů, jen v tričkách nebo i bez nich, kteří si pěstují tělo, a hru svalů sledují v zrcadlech pověšených na zdi.
Z plakátů na ně dohlíží Arnold Schwarzenegger a další šampioni s dokonalými svaly, kteří jim mají být inspirací. Tělocvičny byly v Kábulu i za tvrdého režimu Talibanu, který byl svržen koncem roku 2001 po vojenské intervenci USA.
Dnes ale nemusí pětkrát denně kvůli modlitbám přerušovat činnost a zavírat. V zemi začala zapouštět kořeny nová kultura uvědomění si vlastního těla a jeho pěstování. Byznys kvete a z majitelů posiloven se stávají boháči.
Majitelé posiloven bohatnou
Násir Ahmad je mladý manažer jedné posilovny v centru Kábulu. "Zřídil jsem si posilovnu, když Taliban opustil Kábul, někdy v lednu 2002," říká dvacetiletý bývalý uprchlík z Pakistánu s lehkým úsměvem.
"Když Taliban padl, pronajal jsem si toto místo a dovezl zařízení z Pákistánu za takových 30 tisíc dolarů," říká.
Toto číslo spolu s Ahmadovým tvrzením, že je nejbohatší muž v Kábulu, může být přehnané, ale v posilovnách se skutečně dají vydělat velké peníze...
Každý člen klubu zaplatí 400 afghání (kolem osmi dolarů) za členství a pak každý měsíc 300 afghání za použití nářadí. Ahmad tvrdí, že klub má 1000 členů.
Za své peníze mají k dispozici jednoduchou úzkou místnost s bíle natřenými stěnami, vyzdobenými plakáty známých svalnatců. Jsou tu velká zrcadla, činky, rotopedy a váhy. Večer tady obvykle 45 až 50 potících se těl bojuje o prostor; lidé porovnávají své svaly.
Muhammad Shafi Ahmedi, malé ale robustní postavy, byl kdysi v pákistánském Péšávaru, kde za občanské války žily statisíce afghánských uprchlíků, nositelem titulu v kulturistice.
"Dělám to proto, že tělo je krásná věc a vypadám pak mnohem lépe," řekl v kruhu svých přátel a obdivovatelů. "Cvičím každý den hodinu, šest dní v týdnu. Jednou bych se chtěl stát profesionálem," dodává.
Pak se znovu zuřivě vrhá na cvičební nářadí. Jeho soustředění se přeruší jen tehdy, když zhasnou světla a tělocvična se ponoří do naprosté tmy; výpadky elektřiny jsou v Kábulu na každodenním pořádku.
Ženy cvičit mohou, ale do posiloven nechodí
Bashir Ahmadi má taky tělocvičnu, která byla otevřena ještě za vlády Talibanu. Podle něho sportování v Afghánistánu vděčí za svůj prudký rozmach mnohem volnějším pravidlům, přílivu uprchlíků, kteří se více věnují svému tělu, a vůbec větší péči o zdraví.
"Nyní můžeme cvičit úplně volně. Za Talibanu jsme museli zavírat tělocvičny pětkrát denně kvůli modlitbám, nemohli jsme pouštět hudbu a museli jsme nosit dlouhé košile a kalhoty," říká.
Nyní mají muži na sobě malé přiléhavé tričko nebo jsou nahoře úplně bez, a jejich trénink provází tichá indická hudba. Počet členů chodících do této tělocvičny se od pádu Talibanu ztrojnásobil a Ahmadi se stal bohatým mužem.
Tvář Kábulu se výrazně změnila, špinavé ulice nyní lemují nejen tělocvičny a restaurace, ale i stánky se suvenýry a salony krásy.
Ale mnohé tradice a hodnoty pocházející ještě z dob před příchodem Talibanu se v této hluboce konzervativní muslimské zemi mění jen pomalu. Jednou z nich je role žen ve společnosti.
"Oficiálně sem ženy mohou přijít a cvičit, ale nedělají to," říká Ahmad. "Osobně jsem tomu rád, protože by to nebylo v souladu s islámskou kulturou a jejími hodnotami."
Jeho slova potvrzuje i Ahmadi: "Ženy mají dovoleno sem přijít. Ale nechodí sem."
