Nejprve indicie: Mohli bychom zkusit věřit, že se pan Lachnit stal obětí náhod. Usiloval o státní záruky na sporný privátní projekt nikoli z vděčnosti k mecenáši své někdejší firmy Alfa Horizont, ale jen z čirého nadšení.
A dokonce by se dalo přemýšlet i o skutečnosti, že se spolumajitelem Alfy stal až poté, co byla štědře obdarována. Pokud by však vstřícnost k ministrovým pohnutkám nekalily tuze vážné pochybnosti.
Muž dost chytrý na ministra si od svých partnerů nechá zatloukat, kdo dal miliony společné firmě. Přesto s nimi podnikal. Projekt tutlaného mecenáše protežoval mimo běžné vládní postupy. Půl roku poté, co byl návrh shozen z vládního stolu, ztrácí paměť a tvrdí, že on nic neprosazoval.
Lachnitův případ jistě není jedinou tajnosnubnou podivností v ministerských kancelářích. Stát, který se přespříliš angažuje v pomoci podnikům, jehož vládci se vyhýbají výběrovým řízením, nedává velké záruky korektnosti rozhodování.
Konečně, nic nového pod sluncem. Ministr Lachnit má však zásadní přitěžující okolnost - lidé v jeho okolí promluvili, byl přichycen. A byl-li přichycen, byť u pouhého podezření, měl by se zpovídat, poměřit cenu vládní funkce s osobním prospěchem.
Moudrý politik uznávající, že ministerský post má mít jistou důvěryhodnost, pak podřídí své ambice zachování vážnosti funkce. A odstoupí. Kvůli důvěře veřejnosti.
Pravda, nejen u nás se podezřelí potentáti drží svých židlí jako přibití. Snad žijí v mylném dojmu, že odchod rovná se přiznání viny, nikoli úctu k funkci a k občanům.
Jsou však i jiné příklady Blairův ministr byl odstoupen jen pro podezření z nadržování, portugalský ministr dal demisi, neb kdesi spadl most. V zdejších krajích převažuje chování první. Tak je běžné, že jsme už téměř zapomněli na politicích žádat to druhé. To správné.
