Protesty proti Asadově režimu v severosyrském Idlíbu (20. dubna 2012)

Protesty proti Asadově režimu v severosyrském Idlíbu (20. dubna 2012) | foto: Reuters

K Sýrii jsme zbytečně neteční. Obávaný chaos už tam beztak je

  • 7
Neschopnost Obamovy administrativy, jejích západních spojenců a několika blízkovýchodních regionálních mocností podniknout ráznější kroky k zastavení masakru v Sýrii se často vysvětluje jejich strachem z anarchie. Vzhledem ke zjevné neefektivitě a nejednotnosti syrské opozice, tvrdí tento argument, vyvolá pád prezidenta Bašára Asada, až k němu konečně dojde, občanskou válku, krveprolévání a chaos, které se pravděpodobně rozšíří za hranice Sýrie a dále destabilizují slabé sousedy, jako jsou Irák a Libanon, což možná povede k regionální krizi.

Faktické dění v Sýrii výše uvedený argument vyvrací. Přetrvávající krize ve skutečnosti nahlodává strukturu syrské společnosti a vlády. Anarchie nastupuje nyní: předchází konečnému pádu režimu – a urychluje ho. Spojené státy a další země nahrazují skutečnou akci v Sýrii okázalou rétorikou a symbolickými represivními kroky. Sankce vůči těm, kdo vedou elektronickou válku proti sociálním médiím opozice, nejsou odpovědí na bombardování civilních čtvrtí ve městech Homs a Dará.

Annan: Je to tam bezútěšné

Ruské a čínské obstrukce v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů představovaly několik měsíců skutečnou překážku účinnějších sankcí a zároveň pohodlnou omluvu nečinnosti. A nedávná mise bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana vedená jménem OSN a Ligy arabských států nakonec hrála podobnou roli.

Annan připravil šestibodový plán ukončení násilí a zahájení politických jednání. Vyslal do Sýrie skupinu pozorovatelů, kteří měli dohlížet na realizaci plánu, a OSN se chystá tuto misi posílit. Jak se však dalo předpokládat, Annanův plán nefunguje, což ve zprávě pro neveřejné zasedání Rady bezpečnosti z 25. dubna takřka přiznal i Annan samotný.

Zvláštní vyslanec OSN a Ligy arabských států Kofi Annan během jednání v Damašku (10. dubna 2012)

Neoznačil sice svou misi za neúspěch, ale situaci v Sýrii popsal jako „bezútěšnou“. Jeho mise zjevně poskytla režimu určitý manévrovací prostor a vytvořila dočasnou iluzi politického a diplomatického pokroku. Podle zpráv, kterých je příliš mnoho a jsou příliš důvěryhodné, než aby se daly brát na lehkou váhu, však Asadův režim (a do jisté míry ani jeho odpůrci) nezačal po podepsání zmíněný plán plnit: vojáci se z městských oblastí stáhli až před inspekcí a po odjezdu pozorovatelů se zase vrátili. Jednotlivce i celé čtvrti pak stihl brutální trest za to, že si stěžovali pozorovatelům nebo s nimi spolupracovali.

Manévrovací prostor poskytnutý režimu mu však nenabízí záchranu. Na první pohled vypadá režim téměř netknutě. Armáda a bezpečnostní aparát zůstávají loajální, z kabinetu zběhlo jen málo členů a klíčová populační centra Damašek a Aleppo se ke vzpouře nepřipojila.

Rozstřílené ulice syrského Homsu (20. dubna 2012)

Dost možná druhý Irák

V zemi jako celku se však vláda hroutí. Celé oblasti se dnes vymykají kontrole, veřejné služby jsou nedostupné a ekonomika klesá volným pádem.

Asadovo svržení se zatím bezprostředně nerýsuje, ale stalo se nevyhnutelným. Režim ztratil veškerou legitimitu a jeho efektivita slábne. Až se konečně rozpadne, nebude už mocný stát vybudovaný Bašárovým otcem Háfizem Asadem prakticky existovat.

Během celé syrské krize bývá slyšet klišé: „Sýrie není Libye.“ Vhodnější by však možná byla jiná analogie. Sýrie se dost možná stala druhým Irákem – nikoliv záměrně, nýbrž jako nezamýšlený důsledek současné politiky.

Američtí okupanti Iráku zanechali v důsledku své politiky „debaasifikace“ tuto zemi bez armády a bez vlády, což byla živná půda pro sunnitské povstalce, al-Káidu a násilné šíitské skupiny. V Sýrii se připravuje půda pro podobný výsledek, když stále větší počet radikálních islamistů překračuje hranice do Sýrie a připojuje se k opozici.

Tanky syrské armády v ulicích Damašku (20. dubna 2012)

Záběr z amatérského videa, které zachytilo následky ostřelování v Homsu (14. dubna 2012).

Není opozice jako opozice

V tomto kontextu je důležité chápat rozdíl mezi „politickou“ opozicí a místními opozičními skupinami, které bojují proti režimu v terénu. Skupiny jako Syrská národní rada jsou volnými sdruženími jednotlivců a skupin, z nichž mnohé působí mimo Sýrii.

Právě tyto skupiny kritizuje Obamova administrativa i další orgány za neschopnost vytvořit jednotnou frontu, formulovat věrohodnou agendu nebo být vnímány jako životaschopná alternativa k současnému režimu. Tato uskupení však mají jen omezený vliv na místní opoziční skupiny v Sýrii, které jsou stejně rozmanité a rozdělené.

A právě mezi těmito skupinami získali oporu radikální islamisté. Strach z dalšího převzetí moci islamisty je druhým hlavním argumentem proti Asadovu svržení, ale čím déle zůstane tento muž u moci, tím větší budou zisky islamistů.

Neplodná nečinnost

Obamova administrativa se soustředí na listopadové prezidentské volby, takže nemá zájem muset v nadcházejících měsících řešit velkou krizi v Sýrii a obává se rizika, že bude zatažena do další komplikované vojenské akce. Také ostatní aktéři zjevně dávají přednost zdánlivě omezené současné krizi před neznámými alternativami.

K přesvědčivým morálním argumentům pro humanitární intervenci se však stále více přidávají i pádné praktické důvody. Vojenská či polovojenská intervence navíc není jedinou nabízející se možností. Jak zřetelně ukazují sankce uvalené na Írán mimo Radu bezpečnosti, lze podniknout i účinné akce na vychýlení rovnováhy a ukončení smrtelného patu v Sýrii. Současné upřednostňování nečinnosti je sice možná pochopitelné, ale hrozí riziko, že povede právě k těm výsledkům, jimž se jeho zastánci chtějí vyhnout.

Syrská žena volí v Damašku (7. května 2012)

Itamar Rabinovich, bývalý velvyslanec Izraele ve Spojených státech (1993-1996), dnes působí na Telavivské univerzitě, Newyorské univerzitě a v Brookingsově institutu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Copyright: Project Syndicate, 2012. Titulek a mezititulky jsou redakční. 


Video