O knizeMario Jacoby Mario: Touha po ráji: psychologická perspektiva archetypu ráje. Přeložil Jan Růžička. Emitos, Brno 2011, 222 stran, doporučená cena 320 korun.  Obálka českého vydání knihy Touha po ráji |
Knih o nebi a ráji u nás vychází vcelku dost. Najdeme mezi nimi historické exkurzy zkoumající, jak se myšlenka ráje vyvíjela v minulosti (Dějiny ráje. Zahrada rozkoše od Jeana Delumeaua), i vize současníků, třeba příběh muže, který prý nedávno „strávil devadesát minut v nebi“. Nakladatelství Emitos k nim přidalo titul pojímající „ráj“ z perspektivy analytické či chcete-li hlubinné psychologie. Autor knihy, švýcarský jungián Mario Jacoby (1925-2011), vychází z toho, že „bezkonfliktní život prostý všeho utrpení a deprivací je věčný lidský sen, vyznačující se značnou emoční silou. Sen o dokonalém štěstí se téměř ve všech kulturách vtěluje do mýtu o ráji“. Vytváříme si jej především coby protiváhu vůči tomu, co nám nejvíc schází. V této souvislosti Jacoby zmiňuje indiánský kmen Zuňiů, jenž žije v poušti za neustálého nedostatku vody a svůj ráj umisťuje pod veliké jezero. Jestliže na Zemi smějí Zuňiové tančit a zpívat jen při několika málo svátečních příležitostech, v jejich ráji se naopak zpívá a tančí celý den.
Nutný krok vyhnání
Jacoby na mýty o ráji aplikuje jungiánskou teorii archetypů, která je univerzální a dá se možná až příliš snadno použít téměř na cokoli. Zvláště se autor zaměřuje na ráj biblický. Podle něj „ráj může znamenat, že nevidím, že moje existence tkví v nečistotě a bezmoci, že žiju v surové realitě“. Jedině tehdy, když se „mi otevřou oči, stejně jako Adamovi a Evě, začnu vnímat realitu, a tak nastane konec domněle rajské existence“. Vyhnání z ráje tedy autor interpretuje jako nutný krok lidstva na cestě k plně vědomé existenci. Ostatně mýtus o prvotním pádu podobně chápali již gnostici a po nich klasický německý filozof Immanuel Kant, podle něhož šlo o přechod „od hrubosti zvířecího stvoření k lidskosti, od vlády instinktů k řízení rozumem, z poručnictví přírody do stavu svobody“. (U nás v tomto smyslu píše dnes filozof Jaroslav Špirk, že „prvotní hřích se jeví jako prvotní akt lidské svobody, tedy jako prvopočátek individualizace“.)
Švýcarský jungián Mario Jacoby (1925-2011)
Rovněž postavu ďábla oproti tradiční křesťanské představě vykládá Jacoby spíše pozitivně. Německé Teufel (ďábel) podle něj souvisí se Zweifel (pochybnost), z hlediska plynutí života se mu pochybování jeví jako nezbytné a pozitivní, je předpokladem duševní vitality.
Děti v kibucech a kolektivní matka
Jako snad každý psycholog, ani Jacoby nemůže vynechat dětství, a zvláště vztah dítěte k matce. Právě pocit, že člověk je součástí vyššího řádu, který zprvu představuje právě matka, je dle Švýcara zdrojem pozdější náboženské víry, a touha po původní jednotě s matkou je prý prapříčinou naší touhy po ráji. Autor sleduje, kde všude se dnešní člověk snaží nalézt „náhradní matku“. Někteří chtějí původního „rajského stavu“ dosáhnout „splynutím“ se svým „mateřským“ terapeutem (i když skutečným smyslem terapie má být „objevování sebe sama“), jiní touží po ochranitelské „matce“ v podobě pečovatelského státu (podobné myšlenky u nás rozvíjí Stanislav Komárek, který popisuje psychickou závislost na vědeckých institucích čí církvích).
Stanislav Komárek, biolog, filosof, spisovatel, Praha
Zajímavější je v této souvislosti Jacobyho příklad izraelských kibuců. Děti, které v nich byly vychovávány, nevyrůstaly v konkrétní rodině. Ty v nich byly původně zrušeny a matku nahradila skupina vrstevníků. Jak se takové děti vyvíjely? Podle Jacobyho – a amerického psychoanalytika Bruna Bettelheima, jehož Švýcar cituje – pokus se životem v kibucu vyvrátil předpovědi psychologů, že systém oddělující děti od rodin musí skončit katastrofou. Matku prý totiž dětem nahradil kolektiv vrstevníků. Nicméně mnohé z nich prý nepřítomnost rodiny kompenzovaly silnou citovou vazbu k určitému místu v blízkosti své osady. Uprostřed přírody tak hledaly „určitý druh přijetí, které by je k ničemu nezavazovalo, tedy cosi, co ve svém životě nezažili“.
Na vodě
Jacoby se však nezmiňuje, že vývoj v mnoha kibucech spěl spíše k privatizaci a k omezování kolektivního života, ani o tom, že Bettelheimovy předpovědi o budoucím profesním vývoji dětí vychovaných v kibucech se nenaplnily.
Autor se dále zabývá tím, jak odlišně probíhá výchova dětí v domorodých kulturách, což je téma každého úvodu do sociální a kulturní antropologie. Méně konvenční jsou Jacobyho úvahy nad tím, jak se v minulosti proměňovaly vztahy mezi dětmi a rodiči. Přebírá schéma amerického sociálního myslitele a zakladatele Institutu psychohistorie Lloyda deMause, který rozlišil tyto fáze: usmrcování novorozenců (do 4. století po Kristu), opuštění (4.-.13. století), ambivalence (14.-17. století), proniknutí (18. století), socializace (19. století až polovina 20. století), podpora (od poloviny 20. století). V současné době bychom prý tedy měli žít ve stádiu, kdy „dítě ví lépe než jeho rodiče, co v jednotlivých údobích svého života potřebuje“.
Tento koncept je spekulativní. Není tedy divu, že když roku 2002 DeMauseho texty hodnotil v časopise Psychologie Dnes Milan Nakonečný, který by pro podobné myšlenky mohl mít pochopení, konstatoval, že by „zděsily i pravověrného psychoanalytika“, a historikovi „zbývá jen pláč nad zavádějící pavědou“. Na druhé straně je pravda, že v oblasti lidské psychiky v průběhu dějin ke změnám dochází a je obtížné tyto posuny přesvědčivě postihnout.
Svůdné atrapy
V tematicky pestré Jacobyho knize najdeme i zmínky o etologii. Ale nejpodstatnější etologické poznámky, potenciálně se vztahující k naší touze po ráji, tam schází. Pokud totiž autor tvrdí, že „v tomto světě se jen velmi málo věcí přiblíží představě, kterou jsme si o nich vytvořili“, tak totéž platí i pro svět zvířat. Když si totiž zvířata mohou vybrat z objektů, které jim nabízejí lidští experimentátoři, dost často volí ty, které ve volné přírodě neexistují (podobně jako lidské tvory přitahují reklamní lákadla, která bychom mimo virtuální marketingový svět hledali jen těžko).
Jedna z představ ráje (na Zemi)
Jak rád zdůrazňuje již zmiňovaný Stanislav Komárek, ptáci upřednostňují modely vajec natolik rozměrné, že by je nikdy nebyli schopni snést ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány díky tomu, že jsou kýženou „nadnormativní atrapou“ běžného mláděte se širokým žlutým jícnem; mláďata některých druhů racků pro svou orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v reálných podmínkách nevyskytují. Alespoň pro mě je to mnohem přesvědčivější argument pro to, že i my lidé jsme „od přírody“ nespokojení – jenže na rozdíl od zvířat nadále budeme útěchu hledat ve světě mýtů, pohádek pro děti i dospělé nebo třeba u hlubinných psychologů. Jacobyho kniha se nesnaží namluvit, že se touhy po nereálném spočinutí a dokonalém štěstí zde na Zemi někdy zbavíme, nebo že bude stoprocentně vyplněna, nicméně částečně ukazuje cestu, jak s vědomím oněch nereálných přání žít.
