Anebo mít volno až do konce října.
Důležitější než to, kam až se vyšplhala ručička teploměru, totiž bylo, zda zrovna nenastává období senoseče, vinobraní či žní.
"Prázdniny byly jinak ve městech a jinak na vesnicích, jinak na obecních školách a měšťankách a jinak na gymnáziích. Svou roli hrálo i to, zda takový vesnický učitel dostával stálý plat, anebo byl odkázán na peníze od rodičů svých žáků. V tom případě byly letní prázdniny podstatně kratší, anebo také nebývaly vůbec," říká Morkes.
Do školy sice přicházela jen hrstka žáků - ale učitel léto přežil.
Jinak měly ovšem děti nárok na dvouměsíční prázdniny hned po zavedení povinné školní docházky Marií Terezií v roce 1774 - už na začátku bylo řečeno, že školní rok trvá na rozdíl od kalendářního jenom deset měsíců.
"Školní rok začínal až třetího listopadu, protože se začátek školy dával do souvislosti se začátkem vojenského roku. S datem, kdy začínal výcvik nových vojáků," říká Morkes.
Už po třinácti letech se do lavic začalo nastupovat už patnáctého září, za dalších 39 let prvního října. Termíny se ještě několikrát změnily; červenec a srpen se do kursu dostaly až v roce 1898.
"Jednou z prvních obcí, kde se v této době prázdniny ustálily, byl Karlín - tehdy samostatná obec poblíž Prahy. Později se ke Karlínu připojily všechny pražské školy a kolem roku 1905 navrhuje Pražská obec ministerstvu, aby se obecně stanovily prázdniny v celé monarchii na měsíce červenec a srpen. A to se také časem stalo, takže prázdniny tak, jak je známe dnes, se tradují od let 1908-1910," líčí Morkes.
Návrh termínu prázdnin tedy vzešel z města, které nemuselo dbát na to, kdy se co sklízí, ale spíše na to, kdy je ve městě k nepřežití. A to je zpravidla sedmý a osmý měsíc: "Pokud se na počasí díváte z dlouhodobého hlediska, tak v období deseti let jsou třeba tři léta po sobě, kdy je červenec chladnější. Jako letos.
Obecně však platí, že v sedmdesáti procentech případů je nejteplejší, následovaný srpnem," říká Michal Žák z Meteopressu.
Pro případy enormních veder (jaká byla letos ke konci června, kdy padlo několik stoletých teplotních rekordů) se ve školských předpisech pracuje od konce devatenáctého století s termínem vedřiny. Volné dny vedřiny se podle Morkese vyhlašovaly tehdy, když teplota vyšplhala v deset hodin dopoledne na 22,5 stupňů Celsia ve stínu.
"Když jsem chodil do malotřídky ve Veselíčku, v prvních letech školy jsem vedřiny párkrát zažil," připomíná si ředitel Výzkumného ústavu pedagogického Jaroslav Jeřábek. "Byla enormní horka a pan řídící nás pustil domů. Řekl, že v takovém horku se nedá učit a že pro nás bude zdravější jít se vykoupat do rybníka. Pak nám zadal na večer nějaké počty a mohli jsme jít." Od vedřin se ovšem upustilo: "Stavěly se moderní, stinné školní budovy, některé se sprchovými lázněmi. Dětem tam bylo příjemněji, než na horkem vyhřátých ulicích," soudí Morkes.
Neoficiálně se vedřiny dochovaly dodnes: "V červnu jsem po dvakráte pustil ´své lidi´ z práce domů. V naší budově bylo snad přes čtyřicet stupňů a nepomáhalo nic: větráky, průvan, ani nohy v lavoru," dodává Jeřábek.
- sobota 29. července 2000
