V článku o nepoužitelnosti českých lidovců mi šlo především o to, pokusit se doložit jejich politickou nepoctivost, když se české veřejnosti vydávají za křesťansko-demokratické hnutí. Základní rozpor mezi nimi a západoevropskými křesťansko-demokratickými stranami je v tom, že naši lidovci jsou v lepším případě expertní stranou, orientovanou pouze na úzce vymezené katolické voličské publikum, zatímco v povaze křesťansko-demokratických stran je snaha oslovit voliče většinového - tedy i voliče nevěřící. Nevěřící totiž nemusí ještě znamenat bezbožný - jak si tento výraz vykládáme v české kotlině. Křesťansko-demokratické hnutí ani jinak jednat nemůže, vychází-li z univerzalistického pojetí křesťanství.
Proč Tridentský koncil
Matyáš Zrno mi oponuje, že tomu tak není, že ne všechny křesťansko-demokratické strany jsou - jak dnes v politologických kruzích říká - „cath all party“, neuvádí však jediný konkrétní příklad. On totiž neexistuje.
Zrno tvrdí, že si protiřečím, když na jedné straně zdůrazňuji základní křesťansko-demokratickou hodnotu, jíž je bezpochyby nedotknutelnost lidské důstojnosti, a na straně druhé v prorodinné politice českých lidovců, v jejich odporu vůči potratům, eutanazii, nakládání s lidskými embryi projevy této zásady nevidím.
Záměrně se ve svém článku zmiňuji jen o rodině. Z lidoveckých postojů mám více dojem, že jejich prorodinná politika je založena na snaze vnutit zbytku společnost jediný, protože jedině pravý způsob založení rodiny. Tím je uzavření manželského svazku, pokud možno posvěceného samotným Pánembohem. Nespatřuji v jejich snaze úctu k lidské důstojnosti, ale slyším ozvěnu Tridentského koncilu. I proto zmínka o něm v mém článku. Sdílím v této souvislosti postoj Martina Luthera, který uzavírání manželství považuje za chvályhodný zvyk, rozhodně však ne za něco, čemu se automaticky dostává božího požehnání. Otevřel tak možnost, aby rodina vznikala i jinými způsoby než tímto „úředně“ doporučovaným.
Tady jsme u jádra věci. Nezpochybnitelná úcta k lidské důstojnosti se především projevuje mírou tolerance k menšinám a menšinovým projevům ve společnosti. Zpochybnění romského způsobu rodiny lidoveckým předsedou Čunkem rozhodně s respektem k lidské důstojnosti mnoho společného nemá. Oč je méně kvalitní romská rodina, vyznačující velice silnými vnitřními vazbami, vzájemnou sociální vnímavostí, než rodina, vzniknuvší na základě úředně či církevně posvěceného manželského svazku?
Čunek tvrdí, že romský způsob rodiny reprodukuje chudobu a sociální vyloučenost romské komunity vůbec. Je opravdu na vině? Není tu spíš na vině po desetiletí praktikovaná zničující komunistická asimilační politika, která nakonec rozvrátila veškeré romské hodnoty, až Romům zůstala pouze jejich rodina? Není spíš útok proti romskému způsobu rodiny do hezkých, zdánlivě „salonfähig“ slov, jimž Čunkův projev doslova hýří, ve své podstatě snaha dotáhnout komunistickou asimilační politiku do jejího trpkého konce? Není spíš naším úkolem našim Romům, mají-li se opravdu integrovat do naší společnosti, nejprve pomoci obnovit jejich identitu a tak znovunalést zdroje vlastní důstojnosti?
K Tridentskému koncilu jsem se uchýlil i proto, abych nechal zaznít možná pro někoho provokativní, nicméně pravdivou myšlenku katolického teologa Hanse Künga. V důsledku toho koncilu, který vedl k rozpoutání ještě zaťatější vlny náboženské nesnášenlivosti a náboženských válek, křesťanství s konečnou platností ztratilo schopnost nabídnout koncept mírového soužití mezi lidmi a národy. S novým konceptem přišlo až osvícenství.
O víru nešlo, běželo o politickou moc
V souvislosti s náboženskými válkami se mě Matyáš Zrno ptá, jak chci vysvětlit, že ve třicetileté válce na jedné straně jako spojenci bojovalo protestantské Švédsko a katolická Francie. Copak Zrno byť jen na okamžik uvěřil, že by kterákoli náboženská válka se vedla o víru jako takovou? Pokud ano, pak je jeden z mála - vedle Vladimíra Iljiče Lenina - který věří na to, že existují i války spravedlivé. Války, náboženské nevyjímaje, se vedly a vedou s cílem ovládnout cizí území a vnutit tamějšímu obyvatelstvu (zbylo-li nějaké) svoji politickou vůli. Způsob praktikování víry sloužil jako mocenský politický nástroj. S vírou neměl nic společného. Byl to jen nástroj, jak podrobený lid ještě více ujařmit.
Spojenectví Francie a Švédska za třicetileté války bylo víc než pochopitelné. Obě strany měly zájem oslabit vídeňské Habsburky - Švédové proto, aby ovládli německý sever Evropy, král Ludvík XIV. proto, aby si to mohl rozdat se španělskými Habsburky ve válce o nadvládu nad „španělskými“ Flandry.
Posedlost Jeho katolického Veličenstva, krále Ludvíka XIV. šla dokonce tak daleko, že se o několik desítek let později dokonce spojil s tureckým sultánem Mehmetem IV., a to v době, kdy šlo Evropě a bytí a nebytí. V roce 1683, kdy turecká vojska velkovezíra Kary Mustafy sevřela v obležení Vídeň. Porážka císaře Leopolda I. pod Vídní by Turkům otevřela volnou cestu do Evropy. Co by křesťanské Evropany čekalo, předvedli Turci a jejich tatarští spojenci v dostatečné míře v Uhersku, Korutanech a v dolních Rakousích. V této kritické chvíli křesťanský "král slunce" zatknul a zavřel do vězení francouzské šlechtice a důstojníky, kteří měli v úmyslu vyrazit Vídni na pomoc.
Ti by Klause volit neměli
Přiznávám, že ani osvícenství nepřineslo koncept, který by okamžitě zajistil trvalé mírové soužití. Teprve díky hrůze z prožitých kataklyzmat první poloviny 20. století Evropané dospěli k názoru, že mír není možný, jestliže nejsou národní státy budovány na třech základních hodnotách - na svobodě, spravedlnosti a na solidaritě. Nositelé této myšlenky byli křesťanští demokraté. Tato myšlenka se stala základním stavebním kamenem Evropské unie. Přesto dnešnímu vedení KDU-ČSL strany nevadí usnést se na antievropském prezidentském kandidátovi, místo aby toto byl právě důvod, proč (pro svoje křesťansko-demokratické přesvědčení) Václavu Klausovi svůj hlas dát nemohou. Evropská unie - s výjimkou peněz, které tam odtud tečou - však, zdá se, našim lidovcům na srdci neleží.
Ostatně i debata, která se proti usnesení rozhořela na webových stránkách lidovců, se nese v duchu vnitropolitických argumentů, jen jistý Vojtěch Mašek upozorňuje na to, že „váš kandidát škodí pozici České republiky v Evropské unii, svými žvásty o suverenitě se zesměšňuje“.
Dědictví Josefa von Sonnenfelse
Osvícenství vděčíme za hodnoty, kterými se dnes pyšní nejen křesťansko-demokratické hnutí, nýbrž i ostatní demokratické politické směry. Nebyla to církev, nemluvě už o kongregaci pravé víry, jak si dnes říká svatá inkvizice, ale humanističtí vědci 17. a 18. století a osvícení panovníci, kteří začali vnášet do praktické politiky zásadu nedotknutelnosti člověka v jeho důstojnosti.
V našich zemích byl takovým průkopníkem Josef von Sonnenfels, politický vědec a dvorní rada císařovny Marie Terezie. Jeho esej O tom, jak odstranit mučení z roku 1775 měla natolik dalekosáhlý politický význam, že už necelý rok na to Rakousko jako první evropská země používat útrpné právo zakázalo. Významný je v této souvislosti i Sonnenfelsův životní osud. Narodil se jako syn zemského rabína Perlina, aby v dospělosti konvertoval ke katolictví. Spojil tak v sobě bezvýhradnou židovskou úctu ke každému lidskému životu s rozvinutou sociální vnímavostí, kterou Evropě přineslo křesťanství.
Zase to nebyla církev, nýbrž císař Josef II, kdo zrušil trest smrti. Veden respektem k člověku, nahradil trestání odnětím života trestáním odnětí svobody v přesvědčení, že i ten největší lump má mít šanci k nápravě.
Rekonstrukce kapitalismu na český způsob
Řada mých oponentů mi vytýká, že poskakuju v dějinách bez vnitřní logiky, jako bych byl jo-jo. Není to pravda. Skok do Bismarckovy doby není náhodný. Jeho „kulturní boj“, sledující oddělení církve (církví) od státu, nebyl než výrazem snahy vytvořit prostor pro náboženskou svobodu, tedy pro hodnotu, kterou dnes považujeme za samozřejmou a nedotknutelnou. Bismarckův „kulturní boj“ byl současně svárem mezi snahou o demokratizaci společnosti a zpátečnictvím tehdejšího papeže Pia IX., odmítajícího jak náboženskou svobodu, tak demokracii vůbec. On je jednou z příčin, proč se církev a na ní navazující politická hnutí zpozdila nejméně o půl století v řešení palčivé sociální otázky, kterou liberální kapitalismus sebou přinášel.
Koncept sociálně tržního hospodářství, který křesťanští demokraté začali uplatňovat pro druhé světové válce, své kořeny nacházel jak v Bismarckově sociální politice, tak i v sociální encyklice Rerum Novarum. Klíčovou roli však sehrálo neutuchající úsilí socialistů. Jako jediní už nejméně od čtyřicátých let 19. století hledali cestu, jak čelit rostoucí sociální propasti. Jim vděčíme zato, že ve chvíli, kdy první sociální dokument katolické církve teprve spatřil světlo světa, měli evropští dělníci zformované účinné odborové hnutí, systém sebevzdělávání a pouštěli se do boje za osmihodinovou pracovní dobu a všeobecné volební právo.
Koncept sociálně tržního hospodářství se tak nepochybně stal civilizační hodnotou, na níž žádné z politických hnutí nemá copyright. Také je však alternativou k přehnaně libertinské kapitalistické rekonstrukci české společnosti, zosobňované Václavem Klausem. Onen koncept obsahoval v sobě nejen důraz na svobodnou tržní ekonomiku, ale i důraz na existenci právního a sociálního státu. Vyrůstal a vyrůstá totiž z hodnot - svoboda, spravedlnost, solidarita. O sociálně tržního hospodářství usiloval lidovecký předseda Josef Lux. Neuspěl nejen na otevřené politické scéně, neuspěl ani uvnitř vlastní strany. Velikosti jeho politiky totiž lidovci dodnes nestačili dorůst.
Katarze, která tu chyběla
Je mi nesmírně líto oběti, které museli mnozí lidovci podstoupit v padesátých letech, po únorovém komunistickém převratu. Je mi líto všech obětí z té doby. Nemůže mi to ovšem zabránit v tom, abych nepřipomněl, že lidová strana se jako jediná politická strana s demokratickou tradicí aktivně podílela na komunistickém podvodu: v rámci Národní fronty sehrávala roli falešné politické alternativy ke KSČ.
Analogickou roli v sousední NDR dostala východoněmecká CDU. Východní Němci jí neřekli jinak, než „pomocná komunistická strana“. Po sjednocení Německa si musela projít určitou karanténou a katarzí. Tam, kde v roce 1990 v nových spolkových zemích volby vyhráli křesťanští demokraté, případně vytvořili vládní koalici, místa ve vládě zásadně obsazovali západní Němci.
Až teprve v době nedávné se ministerským předsedou Durynska stal východoněmecký křesťanský demokrat Dieter Althaus. Nakonec i Angela Merkelová do CDU vstoupila až v roce 1990. Do Kohlovy, nikoliv do „Honneckerovy“ strany. Škoda, že podobná katarze nebyla dopřána našim lidovcům.
Jaká úleva!
Když po sobě čtu tuto svoji reakci, zjišťuji, že neříkám nic, co by nebylo už v mém původním textu. Možná by mým ctihodným oponentům víc slušelo, kdyby můj text četli pozorněji, a ne aby se nad ním neustále rozčilovali a hledali způsob, jak mě nejlépe označkovat. Možná by přinesli argumenty, které by mohly debatu posunout kupředu, a nenutili, aby se točila v kruhu, a ve mně vyvolávali pocit, že lidovci jsou i nedotknutelní.
Jeden nový argument tu přece jen zazněl. Byl jsem upozorněn, že Hans Küng není vhodný zdroj k citaci. Církev ho nepovažuje za hodnověrného teologa. Měl bych proto používat jiné „prověřené“ zdroje. Zalitoval jsem, že se Jan Hus a Jeroným Pražský nenarodili do dnešní doby. Pokrok je tu zřejmý. Před šesti sty lety je církev pro citaci z nevhodného zdroje upálila. Dnes by byli nanejvýš vypeskováni v novinách. Jaká úleva!
