Nejdříve vás v neútulné šatně navlečou do pracovního obleku, který je z přírodních materiálů.
"Umělina by mohla vyvolat jiskru. I ta by mohla být příčinou výbuchu," tvrdí projektant dolu Daniel Daniš, který na mne postupně věší dýchací masku, lahev s coca-colou, reflektor, přilbu. Stejně jako ostatní horníci dostanu dva krajíce chleba se salámem, které strkám do kapsy.
Do hloubky 920 metrů pod zemským povrchem vás obrovská klec výtahu dopraví za pár desítek sekund. Skoro máte pocit, že klec se do hlubiny řítí volným pádem. Pak na oči zaútočí štiplavý prach a do člověka se opře průvan. Svítilny zápasí s tmou. Vcházím na začátek štoly, kde dnes budeme těžit.
Pásový vlek, který připomíná obří housenku, na níž sedí asi dvacet horníků, nás odváží o dalších tři sta metrů dolů z kopce. Horníci neustále něco žvýkají a plivou. "To je bago, speciálně upravený tabák. Já jej dělám z Tarase Bulby," říká Roman Gajdzica, šéf prvního těžebního úseku.
Jsme u rubání - na místě, kde se těží uhlí. Rubání je na Staříči velmi nízké. Doslova se vplížíme do štěrbiny vysoké osmdesát centimetrů. Ten pocit, kdy je nad vámi kilometr horniny, by člověk s klaustrofobií neustál.
Po kolenou a po zadku se šoupu mezi vzpěrami - stojkami, které drží tuto štěrbinu pohromadě. Horníci mne nechají, abych jednu stojku postavil sám. Je nejmenší, jaká se používá, ale i tak má pětatřicet kilogramů. Mám co dělat, abych ji dostal na místo. Horník takových stojek postaví za směnu i šedesát.
Stejnou cestou se vracíme zpátky. Po osmi hodinách v podzemí pálí denní světlo do očí. Šok zažiju v koupelně při pohledu do zrcadla. Málem si sednu na zadek. Jsem černý. Jako havíř.
