Jste v krizi? Co vás do ní dostalo?
Jsem na dně. Jen doufám, že to není vidět. Vždy jsem si totiž myslel, že porazit mě mohou jen politici, a ne podřízení. Teď vím, že jsem se spletl. Zvykli si totiž, že politici přicházejí a odcházejí, vojáci zůstávají a jsou nedotknutelní.
Mám proti nim už jen jedinou výhodu: nemám co ztratit. Nechci znovu kandidovat. Kdyby mě hanba nefackovala a nestyděl bych se před vojáky a lidmi, kteří mi věří a jichž si vážím, skončil bych hned.
Ministr obrany má snad dost moci na to, aby přinutil lidi pracovat a poslouchat.
Zkuste mne pochopit. Když jsem zjistil, že někteří mí podřízení na úkoly nestačí, začal jsem to dělat za ně. Asi to byla velká chyba, protože pak není v lidských silách s tím pohnout.
Chcete tedy odstoupit?
Zatím snad ne. Jedno vím ale určitě: část armádních velitelů přestala na svou práci stačit. S některými se proto rozcházím a bude na novém náčelníkovi generálního štábu, aby si vybral schopné spolupracovníky, jejichž schopnosti odpovídají dnešním požadavkům.
Zdá se, že vás série přepadení muničních skladů vyvádí z míry.
Váš list se do mne strefuje, že za to nesu odpovědnost. A já se k ní hlásím. Jen mne překvapuje údiv všech nad nynějšími problémy armády, z nichž shodou okolností vyvřely problémy s "muničáky".
Ještě z dob Varšavské smlouvy nám zbylo devětasedmdesát muničních skladů, v nich jsou desítky tisíc tun nepotřebné munice. Máme stále vybavení pro půlmilionovou armádu... máme dokonce v muničních skladech náboje do tanku T-34, tak dobře známého z druhé světové války, ačkoliv se vojsko čtyřikrát zmenšilo. Všechna řešení, která jsem měl na stole, vyžadují čas a peníze. Nemáme ani jedno, ani druhé.
Má vůbec ministr obrany osobně kontrolovat muniční sklady, jak jste to předvedl? To je snad práce pro výkonného praporčíka?
A je správné, že po roce, kdy jsem vydal desítky úkolů ke zlepšení strážní služby muničních skladů, zůstává vše při starém? Je správné, že podle výsledků analýz vojenské policie - a soudím tak i podle ztrát munice - se nám nedaří při hlídání skladů postoupit ani o stupínek dál? Nechci si budovat slávu z kritiky armády.
I já bych rád - jako moji předchůdci - postával na tribunách s hrdým úsměvem a shlížel na slavnostní přehlídky vojska, které je v dokonalém stavu... Ale ono tomu tak v mnoha případech není.
Když se například v Rožmitále v květnu ztratilo sto třicet granátů, tak můj rozkaz ke zkvalitnění strážní služby do této posádky nedošel ani po šesti týdnech. I proto jsem neodmítl slavit Den ozbrojených sil.
Místo připravovaného slavnostního projevu jsem pak na shromáždění kritizoval poměry v rožmitálském skladu. Všechny důstojníky z velení armády jsem tím ovšem podle názoru náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého urazil.
V jakém stavu armáda vlastně je? Soudě podle vylupovaných muničních skladů, zažívá krizi.
Je to stále až příliš velký kolos s nadbytečným počtem sedmi velitelství, která si nepředávají informace. Jde o přežitý stereotypní systém, který nenutí lidi myslet, natož aby je vedl k odpovědnosti a iniciativě.
Nikdo si například neumí představit, že by jednal jinak, než nařizují základní řády. Vždyť ty vydal prezident! Jenomže na všechny rozkazy, které jsem vydal ke zlepšení ostrahy muničních skladů, vojáci v podstatě nereagovali. Splnili jen to, co jim nařizovaly předpisy. Nic víc.
Vojáci vás ignorují?
Laikům se to těžko vysvětluje. Armáda upadla po roce 1989 do tak hlubokého míru, že ve chvíli, kdy se bezpečnostní situace kvůli teroristickým útokům přiostřuje, ji nemáme k dispozici.
Jsme skvělí v riskantních misích v zahraničí, dokonale zvládáme povodně, ale ve všech ostatních akcích selháváme: při přesunu obrněných transportérů k Rádiu Svobodná Evropa, ochraně muničních skladů, a proděláváme i na veřejných zakázkách.
Mezi mnou a vojenským útvarem je šest velitelství a každé má několik set lidí. Jenomže k čemu mi jsou tak rozsáhlé řídící struktury, když k lidem nepronikají ani mé rozkazy?
Pochválil jste alespoň zahraniční mise. Nyní posíláte jednotku speciálních sil do Afghánistánu. Jste připraven na to, že může mít velké ztráty? Jak to pak vysvětlíte příbuzným vojáků? Máte za sebou čerstvou zkušenost z Liberce, kde se po neshodách s manželkou zastřelil voják vrátivší se z Kuvajtu.
Ti muži jsou profesionálové. Vědí, do čeho jdou. Služba v armádě má mnoho složitostí a jedna z nich je to, co se stalo v Liberci. Stres z riskantní akce v zahraničí, velká očekávání při návratu domů, ale také zklamání z toho, že nejsou naplněna, vede k deziluzi, kterou ne každý unese. Vojáka, který se po návratu z Kuvajtu zastřelil, považuji za oběť války.
Odškodníte jeho příbuzné?
Zvažujeme, jak to udělat. Ale k tomu činu ho někdo dovedl, a já bych nerad, aby právě on obdržel peníze. Zjišťujeme, kdo byl na tom muži závislý, abychom jej mohli zaopatřit.
To chcete hlídat manželky, aby nebyly mužům nevěrné?
Takové věci se stávaly, stávají a stávat budou. Zakládáme proto oddělení péče o rodinu. Naši lidé by mohli docházet za rodinou vojáka v době jeho nepřítomnosti a pomáhat jí s těžkostmi. Možná bychom uměli zjistit, že s rodinou není vše v pořádku a že manželka vykazuje jakési netransparentní chování... a pomoci jí.
To myslíte vážně? O to asi bude jen těžko stát.
Pokud bude mít jiného, může to sdělit našim psychologům, abychom předešli tomu, že voják v zoufalství a deziluzi sáhne po zbrani. Lepší je o problémech hovořit na začátku než nad rakví. Minulý týden jsem pohřbil dva vojáky. V jedné rodině, jejíž syn zahynul v Kosovu, jsem strávil asi tři hodiny.
Jak vám bylo?
Strašně. Už bych to nechtěl zažít. Hrozné to bylo i proto, že když velitel útvaru přišel vojákově mamince sdělit, co se v Kosovu stalo, tak ona si zprvu myslela, že se jí syn vrací z mise. Otevřela dveře a prý: "Pojďte dál." A začala syna volat jménem. "Pozvi kamarády dál... ať si odpočinou."
Naše komise zůstala stát jako opařená. Snažil jsem se alespoň trochu zmírnit bolest rodičů. Obdivoval jsem je. V žalu totiž mysleli na řidiče obrněného transportéru, v němž jejich syn při nehodě zahynul. Byl to kamarád jejich syna.
Největší starost měli o to, co s ním teď bude a jak mu pomoci. Žádali mne, abychom ho netrestali, a jestli ho budeme soudit, abychom to nedělali, a že ho prý chtějí pozvat na vinohrad... a možná i vzít za svého.
Ještě pohnutější zážitek jsem měl před časem z pohřbu vojáka v základní službě, jehož jsme oblékli do uniformy a rodině ho vrátili mrtvého. S tím se jen těžko vyrovnávám.
Kritizujete náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého. Zavládl mezi vámi boj?
Oba chceme pro armádu jen to nejlepší. Ale zcela se lišíme v názorech, jak toho dosáhnout. On se na vojsko dívá přes pozitivní věci, kterých dosáhlo. Já naopak přes nedostatky, s nimiž nejsem spokojen.
Proto redukujeme ministerstvo a generální štáb, takže budou mít už v příštím roce o sedmdesát procent lidí méně. Mezi ministrem obrany a vojenským útvarem už nebude šest řídících štábů, ale jen tři. Devadesát procent lidí v armádě s těmito změnami souhlasí.
Ale jejich míra pochopení končí ve chvíli, kdy se reorganizace dotkne lidí osobně. A je to logické: nespokojení důstojníci operačního velitelství volají sice po změnách, avšak jen do té chvíle, než má být zrušeno jejich velitelství.
Nezbývá nám tedy nic jiného než zničit vše, s čím nejsme spokojeni. A spokojeni jsme jen s některými útvary brigády rychlého nasazení, jednotkou speciálních sil, s vojenskou policií, chemiky či lékaři. Absolutně nejsem spokojen s letectvem. Letci přitom volají po změnách víc než kdokoliv jiný. Nevěří už ničemu. S armádou proto budoucnost už nespojují. Když jsem jim vysvětloval, že stíhačky v tuto chvíli nekoupíme, tak mi řekli, že je nezajímám, protože jsem asi sedmý ministr, který jen slibuje.
Když to není boj, tak mezi vámi a generálním štábem zeje nepřehlédnutelná propast.
Určitá propast tu je. Možná i kvůli špatné komunikaci. Možná mezi námi vznikla berlínská zeď. Chci, aby se to s příchodem nového náčelníka generálního štábu změnilo.
Cožpak je už vybrán?
Je. Do funkce bude jmenován prvního prosince. Nyní dává dohromady sehraný tým, který bude mít jasno, kam armádu vést. A myslím, že se to podaří. Nynější velení armády totiž v mnoha případech... ne, nebudu to komentovat. Nechci ještě více vyhrocovat vztahy mezi generály a ministerstvem obrany. To není dobré.
V čem je podstata vašich sporů?
Od roku 1989 jsme zmenšili posádky o třicet procent, počet vojáků o šedesát procent a počet muničních skladů o dvě procenta. Nechápu argumenty lidí, kteří říkají: co kdybychom, proboha, ty zásoby někdy potřebovali. Vždyť je to naprostý nesmysl. Tahle země už mobilizovat do boje nikdy nebude.
Ale, to je novinka!
Vím, co říkám. Podívejte se na spojenecké uskupení ve válce v Zálivu, které vzniklo za velmi krátkou dobu, a nikdo nemobilizoval. Ne všichni pochopili, že jsme se stali členy nejsilnějšího bezpečnostního uskupení na světě. Vojenské síly NATO jsou tak silné, že si na ně těžko někdo troufne.
Proto se ptám: Postavíme snad mobilizovaného civilistu se samopalem proti družicím a naváděným střelám, které ho mohou zlikvidovat na vzdálenost několika tisíc kilometrů? Jedna divize US Army vybavená nejmodernější technikou, o níž se nám ani nezdálo, je schopna porazit dvacetkrát početnější českou armádu složenou z dobrovolníků.
Budoucnost možných konfliktů je ve špičkových technologiích, a nikoliv v tom, kolik toho máme v muničních skladech. V tom je podstata mého sporu s některými generály.
Doprava v Praze je po povodních stále ochromena. Není proto listopadový summit NATO gestem, které si nemůžeme dovolit?
Nebylo by nic jednoduššího než říci: Máme povodeň, omezenou dopravu v Praze... zrušme proto summit NATO. Stejně tak bychom se mohli zbavit jiných závazků, které vůči sobě i světu máme. A mohli bychom se tak na povodeň vymlouvat několik dalších let.
Ukažme Prahu jako město, které překonalo povodně, které je připraveno přijímat turisty a zvládne i tak významnou akci, jako je summit NATO. Význam má i to, že Praha bude středem pozornosti světových médií. Například v USA si lidé stále myslí, že jsme pod vodou. To omezení bude ostatně trvat jen tři dny.
