V čele NSS jste působil 15 let. Je vám líto, že odcházíte?
Ne, není mi to líto. Myslím si, že je nejvyšší čas. Strávil jsem v té funkci více než patnáct let a myslím si, že jsem měl dost času na to, abych předvedl to, co umím. Musí přijít do čela soudu jiní lidé, kteří budou mít zase nové nápady, novou energii a ten soud posunou někam dál.
V souvislosti s vaším odchodem se chvíli diskutovalo, že nastoupíte na Ústavní soud, ale ten je teď plně obsazený. Plánujete tedy zůstávat na NSS jako řadový soudce?
Já jsem připraven na to, že se vrátím tam, odkud jsem vyšel, a budu soudce správního soudu. A nijak se za to nestydím, spíše to považuji za naprosto přirozené a správné.
Ale kdyby na Ústavním soudu bylo volné místo, měl byste o něj zájem?
Pokud by taková situace nastala a já bych byl nominován, tak bych určitě takovou nabídku zvážil. Ale není to něco, na co bych se teď upínal, nad čím bych teď uvažoval a získával nějakou podporu.
Prezident Miloš Zeman jmenoval tento týden vašeho nástupce Michala Mazance. Jak ho obecně hodnotíte?
Já ho hodnotím velmi vysoko, je to jeden z největších odborníků na správní soudnictví v této zemi. Koneckonců jsme od začátku soudu vedle sebe, má na něm zásluhu, která nemůže být popřena ani umenšena. Jenom, a to je povzdech, který bych učinil nad každým jiným kolegou, který by na tom byl věkově takto, že prostě ať bude dělat, co bude dělat, nebude mít tolik času jako někdo, kdo má před sebou deset let ve funkci. Ale i za tři roky se dá leccos stihnout (Mazancovi je 67 let, soudcem může být do 70, pozn. red.).
Josef BaxaČeský soudce a končící předseda Nejvyššího správního soudu se narodil 31. prosince 1959 v Klatovech. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, spoluzakládal Právnickou fakultu ZČU v Plzni. Od roku 1984 pracoval jako trestní soudce u Okresního soudu Plzeň-město, od roku 1989 u Krajského soudu v Plzni, kde se stal později také místopředsedou. V letech 1998 až 2002 působil jako první náměstek ministra spravedlnosti. V lednu v roce 2003 se stal prvním předsedou českého Nejvyššího správního soudu. |
Kdybyste byl na jeho místě a měl byste končit za tři roky, čemu byste se primárně věnoval?
Soud nestojí na místě, ale vyvíjí se. To znamená, že trvalým úkolem každého předsedy soudu je starost o personální doplňování. Nejvyšší správní soud momentálně čelí neobvyklému nárůstu agendy. V tomhle ohledu se bude muset určitě přijmout nějaké opatření, jak tomu čelit, aby soud nerezignoval ani na dosaženou kvalitu rozhodování, ani na délku řízení, která je vcelku slušná. I kdybych měl jenom tři roky před sebou, tak bych se k tomu snažil využít každý den i s vědomím toho, že řada těch kroků se nedá stihnout. To neznamená, že nemají být učiněny, mají. Aby na to pak další osoba v čele soudu mohla navázat. Práce předsedy by měla být štafetová práce.
„K čemu bude NSS dobrý?“
Proměnil se podle vás NSS během vašich patnácti let předsednictví?
Snad to nebude znít pyšně, když řeknu, že k lepšímu. Vzpomínám si, že před více než patnácti lety, když jsme s Michalem Mazancem nastoupili, tak správní soudnictví bylo něco, co zajímalo jenom pár fajnšmekrů. Dostal jsem tehdy úplně vážné otázky od novinářů „k čemu je ten soud dobrý“, a to doufám, že se za těch 15 let už změnilo, že už se na tohle dneska nikdo neptá.
Byli jsme v situaci, kdy ani krajské soudy nebyly zvyklé na sjednocování, ale zejména veřejná správa nebyla zvyklá na to, že někdo bude vlastně zasahovat do existující správní praxe. Ten soud byl skutečně tím, čím soudy v systému dělby moci jsou - tedy brzdami a protiváhami. Některým těm resortům to trvalo delší čas, než si na to zvykly, ale myslím, že postupem doby jsme se stali respektovanou institucí.
Za 15 let se NSS stal v očích mnoha právníků nejlepším soudem v zemi. Existuje na to nějaký „recept“? Čím si ten úspěch vysvětlujete?
Když jsem měl tu jedinečnou příležitost, že mě prezident Václav Havel jmenoval s úkolem řídit nový soud, tak jsem si řekl, že se pokusím, aby ten soud byl „tak trochu jiný“. A abychom ukázali veřejnosti, že ten výkon spravedlnosti se dá dělat tak, aby lidé tomu soudu věřili - kvůli odbornosti, otevřenosti. Aby se zkrátka dalo na ten soud spolehnout, že bude skutečně nezávislý, že nebude nikomu stranit. Ale také že bude efektivní, že na ta rozhodnutí lidé nebudou čekat roky, ale spíš měsíce. To se snadno řekne, ale hůř se to pak provádí.
Jak jste toho tedy dosáhl?
Vybíral jsem lidi, kteří jsou ztotožnění s touto ideou. Kteří jsou motivovaní, kteří nebudou jenom nějací byrokrati, kteří budou nějak „vyřizovat spisy“. Nebudou zapomínat na to, že rozhodujeme o osudu lidí. To naše rozhodování, byť se pro nás může zdát jako rutinní, pro konkrétního účastníka řízení může být životním případem. Nebo může mít vliv na existující správní praxi.
Nejvyšší správní soudNejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem správního soudnictví, spolu s Nejvyšším soudem tvoří nejvyšší článek soustavy českých soudů. Rozhoduje především o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví. Začal fungovat v roce 2003, jeho prvním předsedou byl Josef Baxa, který strávil ve funkci 15 let. |
Také jsem chtěl, aby ti lidé dokázali - což je někdy právě to, co obecnou justici možná trochu sráží - srozumitelně lidem vysvětlit nejenom jak rozhodli, ale proč. Aby aktivně lidem ukazovali, které případy jsou důležité, vypreparovat z nich základní vzorce, základní pravidla chování a na to pak poukázat.
Jaký je podle vás ten největší problém současného soudnictví?
Řekl bych, že zde máme komplex problémů. Soudy se v zásadě daří obsazovat kvalitními soudci, ale stále máme agendy a regiony, kde jsou jakási dědictví z minulosti, a to nedávné. Kvůli tomu, že v té době nebyly soudy dobře obsazeny, je nahromaděná agenda. Takže je to samozřejmě tlačí dolů.
Justice navíc nemůže být dokonalá, když není zdaleka dokonalý právní řád, který nejenom že je nekvalitní, ale je v permanentním pohybu, a to samozřejmě přináší právní nejistotu a generuje to úplně zbytečné soudní spory, které by jinak nebyly - kdyby se to právo trošku zklidnilo, usadilo a vytvořila se judikatura.
Sen o Nejvyšší radě soudnictví
Co by podle vás justici pomohlo?
Kdyby to řízení a správa justice byla svěřena nějakému orgánu typu Nejvyšší rady soudnictví. Protože při vší úctě, ministerstvo spravedlnosti a osoby jednotlivých ministrů nemají objektivně čas na to, aby něčeho dosáhli. Tím, že se ten personál v zásadě stále proměňuje, dozvědět se, co se tam dělo před rokem, před pěti, deseti lety, prostě chybí.
Justice se nestřídá tak, jak se střídají moci na vládě, netikají tam pomyslné volební hodiny. Naopak justice je kontinuální, s pořád stejnými soudci. A řídit a spravovat tenhle mechanismus není jednoduché, právě protože politici mají jiný rytmus a jiné priority, a i když mají energii a nápady, tak málokdy mají čas, aby to dotáhli do konce, málokdy mají chuť navázat na práci svého předchůdce. Černý Petr pak zůstává často v rukou soudu a soudců, ačkoliv oni nemají žádný vliv na to, jak ten systém bude uspořádán.
Během konference k 15. výročí Nejvyššího správního soudu zazněla i kritika NSS týkající se nedostatečné komunikace s krajskými soudy. Připadá vám oprávněná?
Tak určitě se dá říci, že se s krajskými soudy má více mluvit. Není to tak, že by komunikace nebyla žádná. My jsme pro krajské soudy v minulosti udělali celou řadu opatření v jejich prospěch a na svůj úkor, například jsme převzali některé procesní úkony, které do té doby dělaly ony, abychom jim odlehčili.
Například?
Mimo jiné jsme jim otevřeli naše databáze s judikaturou, umožnili jsme jim neomezený přístup. Jejich rozhodnutí publikujeme společně na našich stránkách a staráme se vlastně o to informační zázemí nejen pro sebe, ale i pro ně. Jsme iniciátory a pořadateli celé řady odborných seminářů, takže není to tak, že bychom s nimi nemluvili. Ale pravdou je, že komunikace není nikdy dost.
NSS má dokonce svůj profil na Twitteru, kde je docela dost populární a kde odkazuje na některá svá rozhodnutí. Založení tohoto profilu byl váš nápad?
Nechci říkat, že to je můj nápad. Byl jsem vybízen svými spolupracovníky z mladší věkové generace a nakonec rozhodl. Mladší kolegové mě velmi dobře seznámili s tímto světem. Myslím si, že to pomáhá jinému okruhu lidí, jiné části veřejnosti, která je zvyklá pohybovat se na těchto sítích, ten soud nějak ukazovat.
Myslíte si, že je tohle cesta do budoucna, jakým způsobem by měly instituce komunikovat s veřejností?
Určitě. I velmi konzervativní soudní instituce v zahraničí například v Británii tohle všechno dávno dělají. A nejen to. Mají různá videa, streamy soudních jednání, prostě soudci vystupují. A v tomhle ohledu se nedá nic dělat. Jestli se část té veřejné debaty přesunula na síť, internet, tak bránit se tomu je prostě zpozdilé. Jestli i tam probíhá debata o justici, tak buď chceme být součástí té debaty, nebo nechceme, ale pak to samozřejmě bude „o nás bez nás“. Tohle je jedno z mnoha rozhodnutí, o kterém si říkám, že jsme měli udělat už dříve.
A jak vám jde komunikace s novým ministrem spravedlnosti Janem Kněžínkem (za ANO)?
Pan ministr si dává záležet na tom, aby mluvil s justicí. Měli jsme zvláštní schůzku, kvůli které přijel do Brna. Setkali jsme se s ním a s předsedou Nejvyššího soudu. Byl jsem účasten i schůzky pana ministra s předsedy krajských a vyšších soudů. Vím, že pan ministr mluví i s dalšími profesemi a komorami. Myslím si, že z hlediska komunikace mu není co vytknout.
Z 800 nedodělků jich teď máme třikrát tolik
V posledních dnech či měsících se debatuje o novele soudního řádu správního, která by měla vyřešit problém s nárůstem kasačních stížností. V pondělí vyšel na serveru Česká justice text o tom, že vedete spor právě s Mazancem, kdy oba zastáváte odlišný názor. Vy jste pro novelu a Mazanec ne. Loboval byste do budoucna pro to, aby se ta novela protlačila?
Jsem si vědom, že je třeba z gruntu zrevidovat procesní předpisy. Nicméně je to práce na roky, a ten soud potřebuje první pomoc. A já jsem nepřijatelnost kasační stížnosti vnímal, a vnímám stále, jako první pomoc i jako určitý krok k tomu, aby NSS mohl i nadále plnit tu roli, kterou vysoké soudy mají mít. To znamená sjednocovat rozhodování krajských soudů a zejména pak v oblasti veřejné správy. A takovou roli nemůže soud plnit, bude-li přeplněn agendou a bude neustále chrlit tisíce případů, z nichž řada je opakováním téhož.
Novela soudního řádu správníhoPodle sněmovního návrhu Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny (ÚPV) v čele s Markem Bendou by mohl Nejvyšší správní soud (NSS) dostat pravomoc odmítnout pro nepřijatelnost jakoukoliv kasační stížnost, pokud shledá, že podstatně nepřesahuje zájmy navrhovatele. V současné době může NSS nepřijmout pouze stížnost mezinárodní právní ochrany (azyl). Novela by měla vyřešit problém s nárůstem kasačních stížností, se kterými se dlouhodobě NSS potýká. Proti novele se negativně staví vláda, Česká advokátní komora (ČAK) nebo Ústavní soud. |
Jak se množství agendy za poslední roky změnilo?
Měli jsme období, kdy jsme na NSS měli nějakých 800 nedodělků. Dnes jich máme třikrát tolik, tedy okolo 2 400 a měsíc od měsíce je to horší. Já na to upozorňuji včas a důrazně už několik měsíců a díky tomu vznikla ta poslanecká novela (podrobněji viz box), kdy jsme o tom jednali s poslanci Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny. Vláda ani ministerstvo spravedlnosti nemají jiný recept, jsou jen schopny to registrovat. Takže ač to není naše povinnost, přišli jsme s touhle iniciativou. Nebude-li prosazena, tak asi pokrčíme rameny. Někdo to ale bude muset řešit, aby z toho soudu, o kterém jsme tak hezky mluvili, nestalo něco, nad čím lidé mávnou rukou a řeknou, že jsme stejní jako všichni ostatní a že k nám nemá cenu chodit.
Jak si tedy myslíte, že to s novelou dopadne?
To samozřejmě nedokážu odhadnout, ale myslím si, že tak jako tak se bude muset něco stát a cestou určitě není nějaké navyšování rozpočtu nebo zvyšování počtu soudců. Myslím si, že vysoké soudy mají zůstat štíhlými institucemi, protože jinak se jim sice na chviličku uleví, ale pak vznikne nový problém - jak sjednotit sama sebe, aby vůbec navenek soud mluvil jedním hlasem.
Soudce slouží po dobu dvou generací
V létě jste po společném jednání s prezidentem Zemanem a dalšími soudními špičkami uvedl, že nízký věk začínajících soudců je podle vás možná příčina, proč dochází k justičním selháním.
To si myslím. Ale není to jen otázka jednoduché změny čísla v zákonu o soudech a soudcích. To by se musel celý ten systém trošku pootočit. Já vycházím ze základní otázky - jaké chce mít společnost soudce, aby jim mohla věřit? Jestli chce mít opravdu ty mladé, vyrostlé, hned po fakultě v justičním systému, dobře odborně připravené, ale v podstatě bez životních zkušeností, a nebo chce mít lidi, kteří mají nějakou svoji stopu v životě, odbornou i třeba morální, která je viditelná. Protože chcete-li dát někomu důvěru do budoucna, musíte o něm znát něco z jeho minulosti. Ale opravdu něco, nejenom nějaké takové sterilní posudky.
Co tím myslíte?
Je důležité i kvůli soudcům samotným, než dostanou tu obrovskou pravomoc rozhodovat o jiných, aby věděli, jaké to je, když někdo rozhoduje o nich, proti nim nebo přinejmenším proti jejich klientovi. Aby ty dopady soudního rozhodnutí poznali na vlastní kůži a aby si sílu rozhodnutí uvědomovali víc. Soudcovské práce obvykle končí, když soudce rozhodne. Ale málokdy se soudce ještě zamýšlí, co vlastně jeho rozhodnutí v životě těch lidí přinese, nebo že na jeho rozhodnutí čekali pět let. Málokdo přemýšlí o tom, co jim to čekání v životě vzalo. To neotestujete v sebelepší právnické škole nebo akademii nebo při čekatelské přípravě. To prostě otestuje život.
Takže je řešením zvýšení věku pro začínající soudce?
Otázka věku soudců je součástí opravdu velké diskuse. Ze všech ústavních činitelů, kteří jsou jmenováni na čas, jsou soudci jmenováni na nejdelší čas. V maximálním případě dostane jednotlivec tuto pravomoc od 30 do 70 let. To je život dvou generací.
Proces výběru by měl být hlavně mnohem náročnější, mnohem transparentnější, než je doposud. Oč náročnější budeme na vstupu, o to méně případů selhání bude v průběhu soudcovské dráhy.
Prezident Miloš Zeman poslal minulý pátek na Ústavní soud intervenci, ve kterém žádá co nejspravedlivější řešení kauzy H-System. Kritizoval v něm rozsudek Nejvyššího soudu, označil jej za příliš formalistický. Měla by se hlava státu vyjadřovat k takovým kauzám?
Prezident republiky samozřejmě může dělat to, co každý občan. To i já nebo vy můžete napsat někomu a povzbudit ho pro spravedlivé rozhodování. Na druhé straně samozřejmě nositel funkce úřadu by měl vědět, že skoro všechno, co dělá, je spojeno s jeho úřadem. A v tomto směru je třeba přemýšlet a chovat se spíše zdrženlivě.
Může to nějak ovlivnit rozhodování Ústavního soudu?
Myslím si, a to platí o všech soudcích, že u nich má platit teorie nevděku. Soudci musí být připraveni rozhodovat nezávisle a nestranně, ať je účastníkem soudního řízení kdokoliv - třeba i ten, kdo je kdysi do té funkce jmenoval. Kdyby to takto nefungovalo, tak se vůbec nemůžeme bavit o nezávislé justici.
