Lidé s oblibou potlačují abstraktní hrozby. Zareagují až poté, co si spálí prsty. V případě jaderných rizik nám však takto dětinské chování jen stěží projde.
V první řadě platí, že starý systém jaderného odstrašení, který od skončení studené války přežívá zejména ve Spojených státech a v Rusku, stále obsahuje řadu rizik a nebezpečí. Mezinárodní veřejnost sice tento fakt do značné míry ignoruje, avšak rizika přetrvávají.
Jistě, USA a Rusko redukovaly v 90. letech své jaderné arzenály ze 65 000 na přibližně 26 000 zbraní. I takové množství je však téměř nepředstavitelné a vymyká se jakékoliv racionální úrovni potřebné pro odstrašení. Dalším tisícem jaderných zbraní navíc disponují ostatní jaderné země.
Nová jaderná éra
Druhým důvodem ke znepokojení je skutečnost, že svět je na nejlepší cestě vstoupit do nové jaderné éry, která hrozí stát se ještě nebezpečnější a nákladnější, než byla éra studené války se svým vzájemně zaručeným zničením (MAD). Obrysy této nové jaderné éry jsou viditelné již dnes:
- Spojitost mezi terorismem a jadernými zbraněmi;
- jaderná Severní Korea;
- riziko závodů v jaderném zbrojení na Blízkém východě, které rozpoutá jaderný program Íránu;
- nová definice státní suverenity coby „jaderné suverenity“, doprovázená mohutným nárůstem počtu malých a středně velkých jaderných států;
- možný kolaps veřejného pořádku v jaderném Pákistánu;
- nezákonné šíření vojenské jaderné technologie;
- legální šíření civilních jaderných technologií, zvýšení počtu „civilních“ jaderných států a s tím související rizika vojenského šíření;
- nuklearizace vesmíru, která rozpoutá závody ve zbrojení mezi velkými jadernými mocnostmi.
Spojené státy i Rusko znají rizika
Významní političtí představitelé zejména ve dvou největších jaderných mocnostech, USA a Rusku, velmi dobře znají jak rizika existující dnes, tak i nástrahy rýsující se do budoucna. Přesto se nic nedělá pro jejich kontrolu, omezení či eliminaci. Situace se naopak zhoršuje.
Stěžejní pilíře starého režimu kontroly zbraní a nešíření byly buďto zničeny jako v případě Smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany (ABM), nebo podstatně oslabeny jako v případě Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Zodpovědnost za to padá do značné míry na Bushovu administrativu, která odstoupením od ABM nejen oslabila mezinárodní systémy kontroly jaderných zbraní, ale také nečinně přihlížela blížícímu se kolapsu NPT.
Na počátku jednadvacátého století představuje šíření vojenských jaderných technologií jednu z velkých hrozeb pro lidstvo, zvláště pokud tyto technologie padnou do rukou teroristů. Použití jaderných zbraní teroristy by nejen způsobilo velkou humanitární tragédii, ale s největší pravděpodobností by také uvrhlo svět přes práh skutečné jaderné války. Důsledky by byly strašlivé.
Téměř stejně znepokojivé je jaderné předefinovávání státní suverenity, protože povede nejen ke vzniku velkého množství malých a politicky nestabilních jaderných mocností, ale zároveň zvýší riziko rozšíření jaderných zbraní do rukou teroristů. Pákistán by pak s největší pravděpodobností přestal být ojedinělým případem.
Účinné odzbrojení
Chceme-li řešit tato i všechna ostatní rizika nové jaderné éry, pak naléhavě potřebujeme mezinárodní iniciativu za obnovu a zdokonalení režimu mezinárodní kontroly pod vedením obou velkých jaderných mocností. Má-li být odzbrojení účinné, musí podnět k němu přijít shora – ze strany USA a Ruska. Ochota jaderných mocností realizovat svůj závazek k odzbrojení, na němž se dohodly v NPT, má svrchovanou důležitost.
NPT, která byla více než tři desítky let základním kamenem míru, je založena na politické dohodě mezi jadernými a nejadernými státy: nejaderné státy upustí od nákupu či výroby jaderných zbraní a jaderné státy zničí své arzenály. Realizována byla bohužel jen první část této dohody (i když ne zcela), zatímco druhá část stále čeká na naplnění.
NPT je i nadále nepostradatelná a naléhavě potřebuje revizi. Momentálně je však tento ústřední pilíř mezinárodní kontroly šíření na pokraji kolapsu. Poslední hodnotící konference, která se konala v květnu 2005 v New Yorku, skončila prakticky bez jakéhokoliv výsledku.
Co je prioritou politiků?
Základní vada NPT je dnes patrná na jaderném sporu mezi Íránem a Radou bezpečnosti Organizace spojených národů: smlouva povoluje vývoj všech jaderných komponent nepostradatelných pro vojenské využití – zejména obohacování uranu –, pokud daná země nemá konkrétní jaderný zbrojní program. To znamená, že v rýsujících se jaderných státech stačí k „vyzbrojení“ jaderného programu jediné politické rozhodnutí. Taková „bezpečnost“ je nedostatečná.
V souvislosti se současným jaderným sporem s Íránem se dostala do popředí také další kontroverzní otázka: nediskriminační přístup k jaderným technologiím. Řešení tohoto problému bude vyžadovat internacionalizaci přístupu k civilním jaderným technologiím v kombinaci se zaplněním bezpečnostní mezery v současné NPT a podstatně dalekosáhlejším monitoringem všech států, které chtějí být součástí takového systému.
Vedoucí představitelé z celého světa znají nástrahy nové jaderné éry a vědí také, jak je minimalizovat. Chybí však politická vůle k rozhodnému jednání, poněvadž veřejnost nepovažuje jaderné odzbrojení a kontrolu zbraní za politickou prioritu.
To se musí změnit. Jaderné odzbrojení a nešíření jaderných zbraní nejsou otázkami minulosti. Je třeba je řešit dnes, nemají-li se zítra stát nejnebezpečnějšími hrozbami vůbec.
© Project Syndicate/Institute of Human Sciences, 2008.
