Maastrichtská smlouva založila měnovou unii, jenže politická unie, která je nezbytnou podmínkou úspěchu společné měny, zůstala pouhým slibem. Euro a země, které ho zavedly, dnes za to platí. Eurozóna nyní spočívá na vratkém základě v podobě konfederace států, které jsou věrné měnové unii, ale současně si chtějí zachovat fiskální suverenitu. Takové uspořádání v době krize nemůže fungovat.
Stačí pohlédnout do amerických dějin
Na počátku krize, tedy v letech 2007-2008, se daly zásadní vady eurozóny napravit, kdyby Německo bývalo ochotno podpořit společnou evropskou reakci na krizi. Němečtí činitelé však dali přednost zachování národní nadřazenosti – a tedy konfederativnímu přístupu k Evropě. V celých dějinách však konfederace nikdy pořádně nefungovaly, protože u nich zůstává nevyřešena otázka suverenity (a tím i moci a legitimity).
Ukázkovým příkladem jsou Spojené státy. Po získání nezávislosti se americké kolonie volně sjednotily na základě Článků konfederace. Toto uspořádání však zkrachovalo finančně i ekonomicky a USA brzy přikročily k plné federaci. Dnes čelí Evropa – nebo přesněji eurozóna – téměř totožné situaci s tou výjimkou, že historické podmínky pro další integraci jsou složitější a obtížnější, než byly v Americe po získání nezávislosti.
Nedůvěra se prohlubuje
Evropa má tři možnosti. Kdyby se krizí protloukala jako dosud, pouze by ji tím eskalovala a prodlužovala. Ukončení měnové unie by ukončilo evropský projekt jako takový a způsobilo nezvladatelnou spoušť. A konečně by Evropa mohla přistoupit ke skutečné hospodářské a politické integraci – k takovému kroku však současným lídrům chybí sebevědomí, poněvadž nevěří, že k němu mají nezbytnou veřejnou podporu doma.
Mnoho faktorů proto hovoří pro variantu, že se začne kombinací prvního a druhého řešení. A až se evropský projekt ocitne v polovině cesty nad propastí, mohl by přijít federalistický okamžik. Klíčovým výrazem je zde však „mohl by“: jako stejně pravděpodobný se totiž jeví pád střemhlav do propasti.
Evropský přístup nedělat v reakci na krizi nic již přinesl viditelně nepříznivé důsledky. Pasivita volených činitelů prohloubila nedůvěru veřejnosti, která dnes evropský projekt ohrožuje. Krize začíná podrývat samotné základy poválečného evropského uspořádání – v podobě francouzsko-německého transatlantického partnerství –, které zajistilo období míru a prosperity, jež nemá v dějinách tohoto kontinentu obdoby.
Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Nicolas Sarkozy před jednáním Německa a Francie o řešení dluhové krize eurozóny (Paříž, 16. srpna 2011)
Tlak finančních trhů se nyní rozšířil i do Francie a představuje nebezpečí, které zdaleka nepominulo. Bude-li Francie sražena na kolena a Německo se nepostaví – neochvějně a se vším, co může nabídnout – po bok svého partnera, bude evropská katastrofa úplná. A k tomu by mohlo dojít spíš dříve než později: Francie se nemůže vzdát a nevzdá oblasti kolem Středozemního moře, takže únikové fantazie, s nimiž si pohrávají bohatí severní Evropané (především Němci), ohrožují francouzsko-německý pilíř evropského míru.
Na druhé straně Atlantiku přinutí fiskální krize a slabý hospodářský růst Spojené státy k tomu, aby omezily své globální vojenské závazky. USA se navíc budou stále více orientovat na Pacifik než na Atlantik. Pro nás Evropany, kteří máme na východě a na jihu rozbouřené sousedy, to představuje další bezpečnostní výzvu, na kterou jsme materiálně i intelektuálně nepřipraveni. Vojenská slabost Evropy má už dnes za následek podkopávání transatlantického vztahu.
Čína bude tvrdá
Další ohrožení transatlantické aliance plyne z rýsujícího se nového světového pořádku. Nadcházející léta, ba i desetiletí se ponesou ve znamení stále agresivnějšího americko-čínského dualismu, neboť Čína bude stále silnější a americké slabiny budou přetrvávat. Toto soupeření sice bude mít i vojenskou složku, jak dokládá enormní budování čínské armády, avšak projevovat se bude převážně v ekonomické, politické a normativní sféře vlivu. Stěžejní roli zde sehrají východní a jihovýchodní Asie a Pacifik.
Premiér Wen Ťia-pao zdraví těsně před projevem delegáty sjezdu.
Čína se však pokusí vtáhnout do této nové globální hry i Evropu. A vlastně už to začala dělat. Nedávné návštěvy premiéra Wen Ťia-paa v evropských zemích postižených krizí, jimž nabídl velkorysé půjčky a pomoc, to daly naprosto jasně najevo. A slabost Ameriky, rostoucí závislost evropského (a především německého) exportu na čínském trhu i obecnější lákadla Dálného východu budou v době úpadku transatlantické spolupráce podporovat novou a slibnější euroasijskou perspektivu.
Evropské iluze o Asii už nebudou namířeny na Rusko, které kromě svých přírodních zdrojů jednoduše nebude mít co nabídnout. Ne, zdrojem pokušení se tentokrát stane Čína, která dobře chápe význam Evropy ve svém rýsujícím se geopolitickém zápasu s USA (a proti USA).
Stejně jako Německo ve vztahu k Francii musí i Evropa neochvějně stát při svém transatlantickém partnerovi, aby se nevystavila obrovskému nebezpečí. Dva základy sedm desetiletí trvajícího míru v Evropě se drolí. Jejich oprava nevyžaduje nic menšího, než abychom – pozdě, ale přece – odhodlaně směřovali k silné sjednocené Evropě.
Bývalý německý ministr zahraničních věcí Joschka Fischer
Joschka Fischer, v letech 1998 až 2005 ministr zahraničí a vicekancléř Německa, byl téměř 20 let lídrem německé Strany zelených.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
