Pavel Pecháček působí spokojeným dojmem. Podobně na mě zapůsobil Adam Michnik. Jsou to lidé, kteří se nevytahují, ale kterým uvnitř duše září světlo. Vědí, že se jejich životní dílo podařilo, a nikdy nikdo jim tuto základní hodnotu nevezme. Pomáhali zničit sovětské impérium, říši zla.
Pecháček vzpomíná, jak komentoval listopadové demonstrace v roce 1989.
"Byl jsem na oslavě v rodině Martina Štěpánka, když Milan Schulz volal, že se v Praze něco děje." Pecháček, ředitel českého vysílání Svobodné Evropy, okamžitě žádal o víza a dostal je.
Pondělní demonstraci dvacátého ještě nestihl, ale v úterý už se hlásil na Václavském náměstí v hotelu Evropa. Když oznámil své zaměstnání: "Ředitel Rádia Svobodná Evropa," hned pro něj sháněli lepší pokoj.
StB: Můžeme vás držet, jak dlouho chceme
Čas se lámal, z dřívějšího nepřítele číslo jedna se stával hrdina. Od úterka do čtvrtka pak Pecháček, vyučený sporťák a hokejový komentátor, neopakovatelně komentoval pražské demonstrace, které vedly k pádu Jakešova režimu.
Podvratná organiSaceZatímco demokratické organisace jsou v Rakousku pronásledovány, rozvíjí zcela volně svou činnost podvratná organisace Svobodná Evropa. (Zpráva ČTK z roku 1957) |
Vzhledem k tomu, že československá média byla tehdy částečně ještě pod kontrolou režimních sil, byly Pecháčkovy reportáže pro mnohé hlavním zdrojem informací o tom, co převratného se v Praze děje.
V pátek ho chytila StB a vypověděla. Byl odvezen na hranice. Celníci se mu prý tehdy omlouvali: "My nic, pane Pecháček, to všechno kapitán Blažek."
Blažek nevěděl, na rozdíl od nich, která bije: "My vás tu můžeme držet, jak dlouho chceme," holedbal se. Pavel Pecháček mu na odchodnou řekl to, co slyšel na rozdíl od něj z rádia, které mu pustili celníci: "Jakeš právě odstoupil."
Otec po válce utekl před komunisty
"Byl jsem poslední perzekvovaný americký občan v Československu," usmívá se Pecháček. Jeho příběh dokazuje, že zázraky se dějí. Pro člověka, který žil pod Husákem, je stejně neuvěřitelný jako to, že se Svobodná Evropa jednou odstěhuje do Prahy a zabere loutkový parlament a nakonec z toho všeho bude muzeum.
Narodil se krátce poté, co jeho otce Jaroslava zatklo gestapo za protiněmecký odboj. Matka ho nosila před věznici, aby ho otec viděl aspoň z okna. Ten se z německého vězení vrátil a nakrátko se stal vysokým funkcionářem lidové strany.
Po únoru osmačtyřicet ale i se ženou prchl. Tři děti, z nichž byl sedmiletý Pavel nejstarší, nechali doma. Věřili, že se brzo vrátí. Neviděli se dvacet let.
Talent rozvíjel ve sportovní redakci
Jaroslav a Pavel Pecháček se setkali až v šedesátých letech v Jugoslávii. Ani tehdy ale Jaroslav neřekl Pavlovi, co ve skutečnosti dělá. Že je hlavním šéfem té štvavé vysílačky, kterou i dubčekovští vládcové považovali za nepřítele číslo jedna.
Mezitím Pavla a jeho sourozence vychovávala babička. O rodičích nevěděl. Z opatrnosti dětem v padesátých letech ani nepsali. Ač byl Pavel coby syn emigrantů "občanem druhé kategorie", dostal se jako volný spolupracovník do českého rozhlasu. Protože byl talent, vypracoval se na hokejového komentátora.
Nakonec byl po dlouhé vojenské peripetii přijat i na DAMU, vystudoval a v rozhlase se stal režisérem. Totalita nebyla až tak totalitní. Syn veřejného nepřítele číslo jedna mohl pracovat v socialistickém rádiu.
Po ruské okupaci se chvíli zdržel. Zkoušel s Ivanem Medkem vytvořit něco jako odbojovou skupinu, bylo to ale marné. S bratrem a dvěma malými dětmi odjel do Rakouska, žena ho následovala po železnici. Vzpomíná, jak nevěděl, co dělat, když malý syn křičel, a teprve posléze přišel na to, že zapomněl propíchnout dudlík od kojenecké lahvičky.
Z Hlasu Ameriky do "otcovy" Svobodky
Cestu do Svobodné Evropy, které "velel" jeho otec, měl otevřenou, ale nechtěl vypadat jako protekční dítko, proto odešel záhy do Hlasu Ameriky. Tam to dotáhl na ředitele a snil o tom, že by Hlas Ameriky, přeci jen ne tak "zlá" vysílačka jako Svobodná Evropa, mohl přesídlit do Prahy.
Když se vracel za Gorbačovovy perestrojky v šestaosmdesátém z Her dobré vůle z Moskvy, vynutil si možnost zůstat chvíli v Praze. Provokoval v mezích zákona.
Nakonec si splnil sen až po revoluci. Na začátku devadesátých let šetrní američtí úředníci zvažovali, zda by neměla Svobodná Evropa zavřít krám, když už splnila svůj úkol. Sídlo v Mnichově bylo drahé.
Pecháček se ve třiadevadesátém sešel s Havlem a Klausem a probíral s nimi myšlenku přestěhovat rádio do Prahy. Nejen Havel, který vždycky chápal, že Svobodné Evropě máme co vracet, ale i Václav Klaus vzali myšlenku za svou. V pětadevadesátém stanice přesídlila do Prahy.
A dál je příběh známý. Každý Pražák a návštěvník Prahy ví, že kvůli ní byla po teroristických útocích z 11. září 2001 blokována magistrála. Pamětníci vědí, jak legračně jely tehdy na její ochranu transportéry z Hodonína. Dva se pokazily cestou, třetímu někdo ukradl blinkry.
Teď betonové bloky mizí. Svobodná Evropa má nové sídlo. Z bývalého federálního parlamentu je muzeum. Pavel Pecháček má nádherný výhled ze své kanceláře do atria nové budovy. Kdyby tohle natočil někdo jako film s happy endem, nikdo by tomu nevěřil.
