Kdyby se mě někdo zeptal, v čem by měl podnikat, na co se zaměřit v zábavním průmyslu, jak modelovat výrobky, ráda odpovím: nejvýznamnější pro naši i evropskou společnost budou v příštích dvaceti letech demografické změny, ke kterým neodvratně dojde. Všichni, kteří zde budou žít v roce 2029, jsou již na světě a nikdo další se do jejich věkové skupiny nemůže dodatečně narodit. Společnost v průměru zestárne.
V době převratu v listopadu 1989 byl průměrný věk v ČR 36,5 roku. V roce 2029 to bude 46 let. Ve věku nad 65 let bude 2,5 milionu lidí a počet osmdesátiletých se zvedne čtyřikrát. To se jasně projeví jak na silnicích, tak v konzumu zboží, v hudbě, ve vtipech a v hospodářství. Šedesátileté ženy nebudou nosit tak vysoké podpatky jako mladé holky. Tance budou pomalejší, reakční čas se ve stáří prodlužuje, proto se musí perspektivně zpomalit i rychlost na silnicích a promítnout do pomalejší signalizace v dopravě. Návody na lécích i prášcích do pečiva budou tištěny větším písmem. Jinak se neprodají. Tiskopisy budou mít kontrastní tisk, nesmí být tištěny červenou barvou na růžovém podkladě jako současné složenky. Malé děti a vnoučata budou "nedostatkovým zbožím", které nám Číňané neimportují a zatím ani neudělají. Zatím!
Více než carvingové lyže a sjezdařské boty se budou kupovat relativně široké turistické běžky, vyhledávána budou horská střediska bez strmých svahů, ale zato s dobře upravenými trasami, s malým výškovým přesahem a kabinovými lanovkami místo šleprů. I když dnešní staří jsou zdravější a chápavější než sedmdesátníci před dvaceti roky, stejně budou hůř vidět a mít sníženou reakční schopnost, proto budou častěji než dosud používat vlaky a autobusy. Nová auta si kupovat nebudou, protože v průměru budou chudší než nynější penzisté.
Jen aby nepřiletělo letadlo
Pokud současní politici budou i nadále sledovat jen a jen svou vlastní popularitu a neudělají ráznou důchodovou reformu, za dvacet let se jasně projeví syndrom "hry letadlo" v penzijním systému. Princip té hry je jednoduchý. Ti první užívají peněz od těch, kteří vstupuji do hry později. Pokud se nepřipojí vždy větší a větší počet lidí, tak letadlo "spadne".
Ale zde nebude dost těch, kteří by uhradili důchod důchodcům, kteří přispívali generaci předchozí. Dosavadní sociální zabezpečení zakotvené v mezigenerační solidaritě, kdy jedna generace vlastně financuje tu předchozí, nemůže fungovat za současné demografické situace. I když je to z hlediska voleb nepopulární, politici musí prosadit důchodovou reformu, dle které každý (až na výjimky) bude financovat sobě samému příjem i ve stáří.
Moje generace ještě "dojede" do krematoria bez problémů, ale moje děti, a hlavně moje vnoučata, to budou mít horší. Přesto jsou tak naivní, že k volbám zatím nechodí.
Univerzity budou prázdné
Stárnutí populace ovlivní životní styl všech věkových skupin. Promítne se nejen do zdravotnictví, které se již dnes více než akutní medicínu musí zaměřovat na ošetřovatelství a pacienty stonající více chronickými chorobami najednou. Promítne se i do školství: dnešní rychle založené vysoké školy nebudou mít posluchače. Velká nákupní střediska mimo města budou opomíjena, zájem bude o malé, přehledné obchody v centru, které jsou dostupné bez použití automobilů.
Také dnešní moderní satelitní městečka přestanou být atraktivní. Jejich majitelé zestárnou, řídit auto bude nebezpečné pro ně i okolí, a tak doprava bez možnosti použití auta bude obtížná. Zcela určitě se také bude prodávat méně hamburgrů a "fast food" nepůjde na odbyt, protože staří lidé se musí více soustředit na chůzi a nemohou jíst ve spěchu na ulici.
Místo diskoték bude více stolečků v předzahrádkách restaurací v poklidných částech města a přibude výjezdních tras po pamětihodnostech. Každý, kdo se dožije důchodu, bude v něm v průměru trávit 22 let, tedy stejné věkové období, jaké zhruba věnoval na přípravu na získání své kvalifikace.
Svět starých žen
Věkovou skupinu nad 65 let budou ze dvou třetin tvořit ženy, průměr jejich příjmů bude stále výrazně nižší než příjem stejné věkové skupiny mužů. Staré ženy budou utrácet své peníze za jiné věci a za jinou zábavu než dosud. Změní se i klientela módních salonů a kadeřnictví, žádanější bude pedikúra než manikúra. Ženy již dnes tvoří dvě třetiny osob přesáhnuvších sedmdesátku, a to se promítne i do zvýšení počtu lůžek pro ženy v nemocnicích a rehabilitačních ústavech. Protože ženy budou i nadále častěji trpět chorobami pohybového aparátu, bude nutné již dnes počítat s přípravou těch, kteří budou tuto klientelu obstarávat.
Vysoký počet neuróz bude vystřídán vyšším počtem lidí trpících demencí. Tvůrci reklamních sloganů nebudou používat slogany typu "rozjeď to", "odvaž se", "neváhej a začni" a místo zábavních center budou více navštěvovány levnější restaurace, kde jídelní lístky budou tištěny větším písmem a budou obsahovat méně exotických názvů: staří lidé neradi experimentují, a to platí i pro restaurace.
Pomaleji, tišeji, klidněji
Rychlost pohyblivých schodů se sníží, hudba se ztiší. Výrobci sluchadel, brýlí a dalších rehabilitačních pomůcek budou mít konjunkturu, stejně jako dentisté a farmaceutické firmy. Obaly, označení, návody k použití se však musí změnit. Dnešní pětasedmdesátníci jsou ze zdravotního hlediska na tom stejně jako před dvaceti lety lidé o deset let mladší, ale zrak a hmat se jim výrazně nezlepší.
Leccos bude muset být jinak. Například otevírání dnešních skleniček s medikamenty je pro starého člověka obtížné. Ale možná má kolem sebe ještě někoho mladšího z příbuzenstva, který mu s tím poradí.
V roce 2029 těch příbuzných-pomáhajících bude méně. Nejen kvůli jejich počtu, ale i proto, že vysoká mobilita, stěhování na delší vzdálenosti znemožní - i kdyby ti mladší chtěli - pomoc mezi generacemi.
Pomoc se bude profesionalizovat. Perspektivním zaměstnáním je rehabilitace, ošetřovatelství, sociální práce a organizace volného času pro stárnoucí občany. Tempo změn a objevů bude pokračovat, neporozumění mezi generacemi se bude zvětšovat.
Proto komunikace mezigeneračních vztahů, práce se stárnoucími a starými, trpělivé vysvětlování a jiný způsob učení, tedy gerontopedagogika, bude žádanou profesí. Aby bylo pro tuto činnost za dvacet let dost kvalifikovaných lidí, je třeba je na to odborně připravovat. Ve Vancouveru i v Torontu již dnes existuje šestileté magisterské studium zaměřené jen na sociální gerontologii, které umožňuje i získání titulu PhD. To pochopitelně navazuje na předchozí studium bakalářské nebo na ošetřovatelství na dalších humanitních vědách.
Ageismus, tedy averze, vyplývající z předsudků vůči odlišné generaci, bude vzrůstat. Mladších vůči starším a naopak. Negativní postoje může snižovat jen dlouhodobě a od školních let cílená výchova zaměřená na intergenerační vztahy a jejich kultivaci, zvýšení vzájemného pochopení. Mám pokračovat? Děsí vás to? Není k tomu důvod! Pouze se realizoval sen lidstva, tedy prodloužení života. Elixír života nebyl objeven jen pro skupinečku vyvolených, ale pro všechny, a tak se těmto změnám musí přizpůsobit celá společnost. A začít rychle.
O autorceJiřina Šiklová
|
Narodila se v roce 1935. Vystudovala historii a filozofii. Po roce 1969 pracovala jako uklízečka a sociální pracovnice na geriatrickém oddělení Thomayerovy nemocnice. Podepsala Chartu 77 a v 80. letech byla uvězněna. Po změně režimu iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK, kterou i vedla. V roce 1995 získala titul Žena Evropy.
