Jaké jsou vaše první pocity?
Krásné. Vykročit pravou nohou je vždycky symbol, ale pro mě to také znamená, že jeden velký milník je za mnou, reálný svět a další milníky přede mnou. Tady jsem prošel část svojí těžké cesty a jsem moc rád, že jsem mohl vyjít sám. Nejtěžší bylo uvědomit si, že ta cesta bude dlouhá, ale že horizont už není v mlze.
Bývalý protokolář Forejt se na snímku z nemocnice usmívá, hodně zhubl |
Co vás teď čeká?
Okamžitá rehabilitace, v pondělí nastupuji na další. Nechci přestat, všichni tady říkali, že jsem zakousnutej. Tady je skvělý tým, chtěl bych moc poděkovat kardiologům, všichni – sestry, lékaři, fyzioterapeuti – byli prostě úžasní. Je to opravdu rodina, takový můj domov. Jsem za to strašně moc rád, patřím k těm vděčným pacientům.
Jak rehabilitace probíhala?
Přijel jsem ve stavu, kdy jsem ležel, ale měl jsem hroznou chuť a odhodlání dokázat, co bude možné. Musel jsem si trochu upravit svoje časové představy, všechno bylo od začátku. Učil jsem se postavit, stát, udržet balanc, přenášet váhy při krocích, chodit. To všechno mě naučili tady, ti, jak jsem říkal, andělé.
Naučil jste se být trpělivý? Přiznával jste, že s tím jste měl problém.
Trochu trpělivosti jsem se naučil, to tady můžou potvrdit. (Sestřička doprovázející Forejta: Dost.) No dost. Ale jsme tady sžití, už jsem slíbil, že se sem vrátím na advent jako návštěva, rozsvítit vánoční stromeček. Určitě zůstanu v kontaktu a všem bych poradil, ať si váží svého zdraví, s tím odcházím.
Co váš pobyt zde obnášel kromě fyzické rehabilitace?
Ta fyzická je nejpodstatnější, protože se pak odráží na psychice. Jakmile děláte pokroky, začínáte mít zase radost ze života, z každé maličkosti. Z krůčku, pohnutí ruky, nohy, ze všeho.
Změnilo se vám tedy trochu myšlení, jak bývá doprovodným jevem vašeho úrazu?
Mně zůstala zachovaná paměť, toho, co jsem věděl a uměl, si moc vážím. Dokonce jsem tady pro ostatní pacienty přednášel, to mě bavilo a byla to pro mě vzpruha. Co mi to dalo, to je pokora, pocit respektu vůči těm, kteří prožívají to samé. Tady se těm osudům nelze vyhnout, vidíte je a jste jedním z nich.
Mohl jste sledovat aktuální dění?
Měl jsem tu návštěvy přátel i vzácnou návštěvu paní Klausové (bývalá první dáma Livia Klausová - pozn. red.), telefonicky jsem byl i v kontaktu se svými bývalými šéfy. Sledoval jsem to, jak jsem mohl, ten zájem tady pořád je, ten nevyprchal.
O hospitalizacích prezidenta Zemana i exprezidenta Klause tedy víte?
S panem Klausem jsem mluvil telefonicky a psali jsme si. Slíbili jsme si, že spolu půjdeme na procházku, doufám, že brzy.
Co říkáte na původní mlčení Hradu o zdravotním stavu prezidenta Zemana?
Živí tím pouze spekulace, protože zdraví hlavy státu je podstatné pro všechny občany. Všichni chceme, aby v čele státu stál člověk, který dokáže plnit svoje povinnosti a svou funkci, tak jak se má. Myslím, že je zbytečné kolem toho dělat tajemství, nejasnosti, mělo by to být transparentní. A hlavně, informovat oficiální cestou, ne na sociálních sítích.
Bývalý protokolář Forejt se probudil z umělého spánku, byl v něm po mrtvici |
Už máte představy o budoucnosti, jestli chcete pracovat jako dříve?
Říkali mi tu, ať hlavně odpočívám, to mi totiž moc nejde. Jsem člověk neustále činorodý, měl jsem tady deset knížek, četl jsem, studoval. Je to část mě samotného, co mě neopustí asi nikdy. Mám nějaké nabídky, které zvažuji, nebráním se návratu do oboru, ve kterém jsem působil. Uvidíme, co budoucnost přinese.
Jak na událost reagovala vaše rodina?
Rodiče i sestry se mnou byli v kontaktu, navštěvovali mě, párkrát i já je. Bez jejich podpory bych tu dnes nestál.
Nemocnice dementovala zprávu o úmrtí protokoláře Jindřicha Forejta |
Přineslo vám to nějaké ponaučení?
Víte, ten stav přináší, že pořád analyzujete, proč se to stalo. Vím, že bylo několik příčin. Poučil jsem se, že budu daleko citlivěji vnímat, co mi říká moje tělo. Změnil jsem životosprávu, zhubl. Už k tomu nebudu slepý ani hluchý.
Jak jste reagoval na informaci v médiích, že jste zemřel?
To jsem prospal, ale byl jsem v šoku, protože to stále vidím v očích svých nejbližších. Nedokážu si vysvětlit, jak někdo mohl takovou zprávu uveřejnit, aniž by byl člen rodiny nebo s ní domluven. Nedokážu si vysvětlit, že to udělal někdo, kdo dříve pracoval na pozici vyžadující empatii, porozumění...Je to prakticky neodpustitelné. Poškodilo to nejen mě, ale i moji rodinu. V očích své maminky to uvidím do konce života, tu strašnou chvíli, kdy se dozvěděla, že jí zemřel syn. A byla to čistě fáma, ten člověk to neměl potvrzené a musel to vědět. To nedokážu pochopit.
Budete v budoucnu o své příhodě mluvit a pomáhat tak lidem s podobným osudem?
Chtěl bych, protože jsem si sám prošel těžkým obdobím a hodně jsem o tom přemýšlel. Takže bych rád pomohl třeba i tím, že bych to zachytil do písemné podoby. Určitě bych s těmi lidmi chtěl být v kontaktu a dodat jim odvahu.
14. března 2021 |
