Na Klamovce. Krystyna Krauze dělá na pražské Klamovce rozhovor se spisovatelem

Na Klamovce. Krystyna Krauze dělá na pražské Klamovce rozhovor se spisovatelem a opozičním aktivistou Petrem Placákem pro polský samizdat, rok 1988. | foto: Archiv Krystyny Krauze

Jim snad nedošlo, že režim končí, vzpomíná polská spojka Charty 77

  • 4
Když byla Krystyna Krauze koncem osmdesátých let spojkou mezi Solidaritou a naším disentem, byla mladá a plná ideálů. 17. listopadu 1989 se ocitla dokonce v Praze. Šla při demonstraci z Albertova až na Národní třídu, ale o den později ji z Československa vyhostili. Dnes pracuje v Praze na Polském kulturním středisku a seznamuje Čechy s polskou kulturou a našim sousedům překládá díla českých autorů.

Pocházíte z Gdaňska, města, kde v roce 1980 vzniklo hnutí Solidarita, které mělo velký vliv na pád komunismu ve východní Evropě. Jak život v tomto prostředí zasáhl vás?
Nedávno jsme se s kamarády z Gdaňska shodli na tom, že jsme vyrůstali v jiném světě než zbytek Polska. Pro nás bylo jednoduché zapojit se do opozice, my jsme v ní odmalička žili.

Jak na vás československý disent zapůsobil? Byl jiný než ten v Polsku?
Já byla v Polsku malý pěšák, ale u vás jsem byla najednou zástupce polské opozice, každý mě tady bral vážně, cítila jsem se důležitě, že přivážím dopisy z centra Solidarity. Udělala jsem skok do hluboké vody, nevěděla jsem o vás skoro nic. A já, bezvýznamná dvacetiletá holka z Gdaňska, jsem se seznámila s lidmi, se kterými bych se normálně nepotkala - s kardinálem Tomáškem, Václavem Havlem, Jiřím Hájkem, Alexandrem Dubčekem, Petrem Uhlem, Aničkou Šabatovou, Libuší Šilhanovou, s Kaplanovými, s Honzou Urbanem, Mejlou Hlavsou, Danou Němcovou, skamarádila jsem se s jejími syny Ondřejem a Davidem a také s Markétou Fialkovou, která se stala po revoluci velvyslankyní v Polsku. Strašně se mi u vás líbilo, všichni byli přístupní, hodní. V Polsku nefungoval systém hospod, to mi připadalo krásné, jak se v nich scházíte, zírala jsem, jak je možné být v pohodě a bojovat proti komunismu. Ale byl to můj první naivní pohled, pak jsem zjistila, že u vás byl v této době režim mnohem tvrdší než u nás.

A jak jste se 17. listopadu 1989 ocitla v Praze?
Pozvali mě čeští studenti, kterým se podařilo dostat se na festival do Wrocławi. Na Albertov jsem šla jako zástupkyně polského Nezávislého sdružení studentů. Pamatuji si, že jsem tam říkala, že Varšava a Budapešť čeká na Prahu. Pak jsem došla s průvodem na Národní třídu. Byla jsem namačkaná s dalšími asi osmi lidmi v telefonní budce v Mikulandské. Ani mě moc nezmlátili, můj nejhorší zážitek je z rozzuřených psů. U Tomáše Dvořáka z Nezávislého mírového sdružení jsem se potkala s Vojtou Pokorným, kterého strašlivě zbili. Měl krvavé pruhy na zádech, ošetřovali jsme ho, vím, že jsem si říkala: jim snad vůbec nedochází, že ten režim končí, když jsou schopni takového násilí.

Čtěte v sobotní MF DNES

Kdysi byla spojkou Solidarity a Charty 77, v Praze byla i při začátku revoluce před 20 lety. Celý rozhovor s Krystynou Krauze čtěte v sobotní MF DNES.

.

Video