Dokonalým příkladem novináře v zajetí vlastních předsudků je Ondřej Trunečka a jeho text na serveru iDnes nazvaný Bělochem v ryze černém světě: nebudou mě mít za vetřelce? Autor se stylizuje do role neohroženého žurnalisty, který se vydává do životu nebezpečného jihoafrického slumu, vidí hlavně "rozpadlé domy a chatrče" či "trosky a brlohy", permanentně má v hlavě "statistiky kriminality a zprávy o přepadení kolegů novinářů", a proto se i neustále zabývá primárně vlastní osobou a vlastními dojmy.
Velké oči, které nevidí
"Chci poznat", "chci vidět", "chci spatřit", popřípadě "já-běloch", "já-jediný běloch" zaznívá jako dominantní refrén v celém textu, jehož základní vlastností je sebestřednost. Není tedy divu, že nezbývá mnoho prostoru pro to, co by mělo být pro reportéra nejpodstatnější -co se děje okolo, co dělají lidé, jak se chovají, co si myslí a co říkají.
Z okolního světa jsou představeny zejména banality patrné na první pohled ("trosky, brlohy, chatrče"), případně oblíbená témata, stokrát probraná v médiích či turistických brožurkách (kriminalita a okradený novinář). "Mám v hlavě dobré rady z průvodců a od kamarádů," přiznává reportér hrdě a bezelstně. Četl jsem takových textů -o afrických slumech jako "pekle na zemi" - za posledních pár let v českých médiích slušnou řádku a už jsem si zvykl, zvlášť pokud jsou evidentně napsány z redakčních kanceláří. Pokud je novinář na místě, máme snad právo žádat trochu víc.
"Přežil jsem... ač mám možná jen obrovskou kliku," loučí se po pár hodinách strávených ve slumu reportér se čtenářem. Drama, které dobře skončilo, se asi na dálku dobře čte. Ve skutečnosti to s realitou nemá příliš společného. "Cizinec má velké oči, ale nevidí," praví jedno africké přísloví. Reportér ho v tomto případě naplnil dokonale.
Slumy trochu střízlivěji
Žil jsem a pracoval několik měsíců ve slumech v keňském Nairobi, řada mých kolegů má obdobnou zkušenost z JAR. Chodil jsem do slumu za kamarády, občas jsem tam hrával s místními fotbal a občas jsem tam přespal. Přežil jsem bez zvlášť dramatických zkušeností a "obrovskou kliku" jsem k tomu ani nepotřeboval. Potřebujete jen ctít několik základních bezpečnostních pravidel a znát pár místních lidí, kteří požívají v místní komunitě jistý respekt. Pokud plníte jejich doporučení ohledně místních zvyklostí a pokud máte v komunitě své místo, můžete se během pár dnů či týdnů ve slumu nezávisle pohybovat. Pro místní sice znamenáte vždy - kvůli barvě své kůže - do jisté míry zpestření, ale bezprostřední nebezpečí na každém rohu vám jistě nehrozí. Spíše se na vás zubí děti a chtějí se s vámi fotit. (Mimochodem, Afričan vzbuzuje na českém maloměstě zcela analogické reakce.)
Kluci hrají fotbal v jihoafrickém Sowetu, pátek 9. července 2010
Média ráda líčí chudinské čtvrti jako ztělesněné drama -chatrče, hory odpadků, ušmudlané a podvyživené děti. Takový obrázek není úplně nepravdivý, jen je selektivní. Skutečnost bývá i v těch nejchudších částech pestřejší a pozitivnější. Zažijete tam spoustu chvil, kdy se jakoby nic neděje, kdy každodennost postupuje ve svém líném, pravidelném tempu. A s lidmi, s nimiž se sblížíte, užijete i nějakou legraci - jako asi všude na světě.
Slum totiž není zdaleka jen chaos, utrpení a urputný boj o přežití. Je to také místo, kde mají místní své rodiny, přátele a živnosti. Lidé tu sice žijí na hranici existenčního minima, ale v zásadě tvoří společenství podobné tomu našemu - snaží se přes den vydělat nějaké peníze a večer se vidět s rodinou a přáteli. Jsem přesvědčen, že momentálně tráví večery hlavně u fotbalových přenosů před televizní obrazovkou a nálada je velmi bujará.
Kdo je tu vlastně přihlouplý?
Nejde mi o kritiku jednoho nepovedeného článku, nýbrž o způsob myšlení. Novinář vyráží na druhý konec planety, do jiné kultury, a místo aby toto privilegium zúročil tím, že si před odjezdem něco nastuduje a snaží se místní prostředí lépe pochopit, vystačí si s vlastními dojmy a předsudky svých nejbližších. Sotva pak může přijít s něčím novým, ač z definice by to mělo být smyslem novinářské práce.
Právě tento způsob myšlení stojí u kořene článků typu Hraje Anglie s USA, udeří Al-Kajda? To bude nějaké zvíře, podivil se Afričan (iDnes, 13. června). Reportér natrefí na kuriozitu v podobě Afričana, který nezná pojem "Al-Kajda", a hned na tom postaví článek. Jen se té nevzdělanosti zasmějme. Mimochodem, není znalost Al-Kajdy spíše kulturně podmíněnou informací než znakem (ne)vzdělanosti? Kolik náhodně vybraných Čechů by na potkání vědělo, co je apartheid? A kdo je tu vlastně přihlouplý?
Autor je ředitelem nevládní organizace INEX-SDA (zabývající se mezinárodním dobrovolnictvím a mezikulturním vzděláváním), je autorem knihy Jak se hraje fotbal v Africe
Text původně vyšel v tištěné verzi Kavárny, MF DNES 26. června 2010
