Jihoafrická republika se z útlaku apartheidu oficiálně vymanila v roce 1994. Po více než pětačtyřiceti letech. Stále více černošského obyvatelstva, které tvoří tři čtvrtiny jihoafrické populace, však začíná tvrdit, že apartheid ve skutečnosti nikdy neskončil. Jejich vlast nyní trápí jeho ekonomická obdoba.
ApartheidApartheid Jihoafrickou republiku svíral v letech 1948 až 1994. Na přibližně 13 % území Jihoafrické unie (pozdější JAR) byly zřízeny takzvané bantustany – černošské rezervace s určitou mírou samosprávy. 21. března 1960, se shromáždilo 20 000 černošských demonstrantů v Sharpeville, aby vyjádřili nesouhlas s novým zákonem nařizujícím černochům, aby u sebe nosili tzv. Dompas, identifikační průkazy s otisky prstů, údaji o zaměstnavateli či povolenky ke vstupu do určitých oblastí atd. 69 stávkujících bylo zastřeleno, 180 zraněno. V reakci na tuto událost byl zakázán Africký národní kongres a Panafrický kongres. Zároveň však v roce 1962 Valné shromáždění OSN přijalo rezoluci odsuzující jihoafrickou politiku apartheidu a vyzývající členské země OSN k přerušení obchodních a vojenských styků s JAR. Rostoucí mezinárodní tlak přiměl JAR politiku apartheidu v 80. letech zmírňovat. Frederik Willem de Klerk, jihoafrický prezident od roku 1989 ihned po nástupu do úřadu apartheid odsoudil, nechal z vězení propustit Nelsona Mandelu uvězněného roku 1964 na doživotí za teroristické bombové útoky na bílé obyvatelstvo. Nástupem Mandely do prezidentského úřadu v roce 1994 byl jihoafrický apartheid definitivně odstraněn. Zdroj: Wikipedia |
Patrný je na každém kroku, zejména na předměstích velkých měst. Situaci nepomáhá ani vláda prezidenta Jacoba Zumy, která čelí obviněním z korupce. JAR se rovněž potýká s recesí a vysokou nezaměstnaností, která se vyšplhala až na bezmála 28 procent (kompletní statistiku najdete zde).
V letech po konci apartheidu velká část pozemků i majetku zůstala v rukách minoritních Afrikánců, tedy potomků přistěhovalců z Evropy. Vláda se sice snažila černošskému obyvatelstvu pomoci s návratem do společnosti, volila pro to však nepříliš vhodná řešení. Výstavba bytových domů na předměstích tuto část populace dál držela na okraji společnosti. Lidem stiženým apartheidem rovněž chyběl alespoň minimální kapitál potřebný pro nastartování vlastní obživy.
Situace se postupem let nezlepšila. Bývalý ekonom organizace Oxfam Ayabonga Cawe dokonce tvrdí, že původní obyvatelstvo je na tom čím dál hůř. „Vlastně jsme se nikdy nevymanili z apartheidu,“ sdělil reportérům serveru The New York Times. JAR podle něj po roce 1994 zažívala to, čím si prošly evropské státy po konci 2. světové války či Sovětský svaz po pádu komunistického režimu.
JAR si, podobně jako tyto státy, musela projít přepracováním celého ekonomického modelu. Od těžby se snažila přesunout k turismu a zemědělství. Zároveň se vláda musela zbavit odkazu kolonialismu, rasové segregace a mezinárodní izolace. JAR kvůli politické situaci desítky let trpěla pod mezinárodními sankcemi.
Od ekonomického růstu k ekonomické segregaci
Zprvu se zemi dařilo dobře. Od roku 1998 do roku 2008 rostla ekonomika JAR ročně o 3,5 procenta. Finanční krize v roce 2008 však srazila poptávku po nerostném bohatství na minimum. Polovina z dvou milionů pracovních míst, které místní firmy i stát vytvořily v uplynulých letech, se staly minulostí. Hrubý domácí produkt JAR zažil drtivý propad (vývoj HDP najdete zde).
Z JAR se opět stala země kontrastů. Studie Anny Orthoferové z jihoafrické Stellenbosch University uvádí, že deset procent obyvatel JAR drží 90 procent veškerého bohatství. Většina z této nejbohatší vrstvy pochází z řad Afrikánců. Asi 80 procent populace, převážně černošské, naopak podle statistik nevlastní v podstatě nic (celou studii ve formátu pdf najdete zde).
Multikulturalismus je fikce, tvrdí Afrikánci. Žijí v „bílých“ osadách |
Cesta k úspěchu pro černošské obyvatelstvo je plná překážek, které většinu lidí odradí. Na vlastní kůži si strastmi podnikání v JAR prošel i 28letý Siyabonga Mzulwini z předměstí Durbanu. Před čtyřmi lety odpromoval na technické univerzitě v oboru obchodního managementu. Rozeslal desítky životopisů a odpovědí na nabídky práce. Úspěch však neslavil.
Společně se třemi kamarády se proto pokusil založit firmu na mytí aut. Doufal, že se dočká dotací ze státní kasy. Na rozjezd však potřeboval i půjčku. Banka mu ji však zamítla, protože neměl čím ručit. Narazil tak na problém, se kterým se potýká většina lidí z černošské komunity. „Vlastnická práva na konkrétní majetek jsou v těchto komunitách těžko definovatelná,“ potvrzuje ekonom Dieter von Fintel.
Mzulwini se nevzdal a chopil se příležitosti u státní zakázky na sekání trávy podél dálnic. Nakoupil základní vybavení, ale úřady ho opět odmítly. Zlom přišel až ve chvíli, kdy se potkal s kamarádem z vysoké školy, který se dokázal vypracovat až do městské rady. „Řekl mi, že dokud nezaplatíme úplatek deset tisíc randů, nikdy žádnou zakázku nedostaneme. Dodal, že pokud mu peníze dám, tak se za mě přimluví u šéfa,“ popsal.
Nenávist pod povrchem
Mladý podnikavec nakonec našel štěstí až za pomoci organizace Delangokubonya, která podporuje mladé černošské podnikatele. S její pomocí se dostal do vládního programu na školení zedníků. S obchodními partnery po jeho absolvování získal tři kontrakty, na kterých vydělali v přepočtu 112 tisíc korun. Svou budoucnost však příliš optimisticky nevidí. „Tenhle systém nefunguje,“ tvrdí.
AfrikánciAfrikánci byli původně potomci nizozemských, francouzských, německých a belgických protestantů, kteří během 17. a 18. století emigrovali z Evropy do Jižní Afriky. Tato směska přistěhovalců vytvořila vlastní dialekt, takzvanou afrikánštinu. Polokočovní sedláci, kteří se pohybovali na východním pomezí kolonie se nazývali Trekboers. Novousedlíci na západě Kapského mysu se označovali jako Kapští Holanďané. Postupem let se začaly množit útoky na bílé farmáře. Lídři Afrikánců varovali, že útoky mají charakter genocidy. Situace se otočila v roce 1910, kdy Britové předali politickou moc Afrikáncům. Od roku 1948 se stal apartheid oficiální státní politikou. Od roku 1994, tedy po konci apartheidu, bylo zavražděno několik tisíc bílých farmářů. Někteří byli brutálně mučeni či znásilněni. Některé oběti byly páleny žehličkou nebo jim byla lita vařící voda do hrdla. V posledních letech se Afrikánci stěhují do vlastních osad. Zdroj: Wikipedia |
Většina černošské části populace nejen podle něj naráží na korupci i ústrky ze strany nejbohatších „bílých vrstev“. Překážkami v podnikání to začíná, katastrofálními sociálními službami v chudších černošských čtvrtích končí.
Potvrzuje to i Colin Amos, který provozuje na předměstí Johannesburgu malou restauraci. Jeho podnik v rámci možností prosperuje, Amos ho však stále bere jako důkaz ekonomiky JAR, která je stále namířena proti černochům a je prolezlá korupcí. V černošské většinové části společnosti podle jeho obchodního partnera Bongi Vilakazi začíná růst napětí a pocit křivdy. „Sedíme tady na časované bombě. Každý, s kým se o tom bavím, má pocit, že bychom si měli vzít, co nám po právu patří,“ tvrdí Vilakazi. Větší nepokoje černošského obyvatelstva jsou podle některých expertů na JAR na spadnutí.
Téma novodobého apartheidu se v JAR řešilo i před dvěma lety, byť v poněkud jiné podobě. V Grahamstownu tehdy vzplálo xenofobní násilí. Zažehl ho král kmene Zulu Goodwill Zwelithini, který vyzval k honu na přistěhovalce z Bangladéše, Číny, Egypta, Somálska a Zimbabwe. Ti údajně Jihoafričanům berou práci (více o tehdejším napětí v JAR se dočtete v tomto článku).
