" Už je Madlenka na světě? Jaká je?" "Tři kila šedesát, jí, spí, pláče a kaká," odvětil mladý otec. "Nic neví. A než z toho bude ženská..." Taťka se mýlí, stejně jako generace filozofů, kteří o tom dumají dva a půl tisíce let. Madlenka v prvních minutách po porodu už totiž rozlišuje hlas vlastní maminky od hlasu jiných žen. Pozná lidskou tvář od předmětů, které se jí podobají a tváří nejsou. Ve dvou dnech bude tvář vlastní matky sledovat déle než tvář jiných žen. V pěti až osmi týdnech po mámě napodobí vypláznutí jazyka. Když to máma udělá loutkou, Madlenka jazýček nevystrčí. V deseti týdnech předpokládá, že v jejím okolí budou pevné, v čase a prostoru souvislé předměty, jejich tvar, barvu i vlastnosti povrchu bude ale ignorovat. V pěti až šesti měsících pozná, zda počet úderů na bubínek odpovídá počtu předmětů, které se jí společně s údery předvádějí. V pěti až šesti měsících rozliší správné výsledky nejjednodušších aritmetických operací od výsledků nesprávných - ví, že 1 + 1 není 1. A také ví, že předměty nepřestaly existovat, když se jí ztratily z dohledu. Rozliší, zda pohyb rtů člověka, který na ni mluví, odpovídá tomu, co říká. Před koncem prvního roku života bude dokonale rozlišovat hranice mezi slovy. Bude vědět, že "malé dítě" není "ma-lédí-tě", kromě toho si bude pamatovat spousty slov, která neumí říci. Koncem prvního roku života začne sledovat směr pohledu jiného člověka, bude zkoumat, kam a na co se dívá. V 18. měsíci dokáže pochopit, že má tátovi dát jídlo, na které reagoval se zřejmou radostí a štěstím, spíš než to, na něž odpovídal znechucením. A to i tehdy, když Madlenka sama tuto "znechucující" potravu papá ráda. Přibližně ve stejném věku pochopí z jednoduché akce, kterou provádí někdo jiný, o co jde, i když je pokus neúspěšný. Z toho plyne úsvit pochopení, že lidské chování má záměr a cíl. Kolem druhého roku věku ze sebe může vypravit: "Ježíšek bude mít radost, když budu čurat do nočníku." Kdy si Madlenka uvědomí, že je Madlenka? Jakmile pochopí, že její přesvědčení o nějaké skutečnosti může být mylné. To bývá před čtvrtým rokem věku. Je na to pokus: Dětem se předvede krabička s obrázkem cukroví. Zeptáte se jich, co v krabičce je. Děti většinou odpovědí "cukroví". Krabičku otevřete - a jsou v ní pastelky. Pak se těchže dětí otážete: Co by si děti, které obsah krabičky neviděly, myslely, že v ní je? Ty čtyřleté nejčastěji odpovídají "cukroví". Mladší obvykle řeknou "pastelky". Nejsou totiž schopny rozlišit, co již vědí samy, od toho, co nemůže vědět dítě, které se do krabičky nepodívalo. Tříleté děti tedy ještě nechápou, že lidé mohou věřit mylnému obrazu světa a chovat se podle toho. Jiné uspořádání stejného pokusu však ukazuje, že už dvouleté děti sice nevědí, ale jejich mozky vědí - jen to ještě neumějí předat do proudu vědomí. Proč to povídám? Mrňouskové, co jedí, spí a kakají, toho vědí strašně moc, jen to neumějí říct. Nejsou tedy nepopsaný list papíru. Mají v sobě 3,5 miliardy let vývoje života. To jen my, velcí, nevíme, co všechno vědí, a tak jim často ubližujeme. A oni nám to dokážou vrátit, to si pište.
4. února 2000
