Co jste cítila, když jste se to dozvěděla?
Byla jsem strašně šokovaná, jak je něco takového možné. Taková mladá demokracie. Vzpomněla jsem si na pohádku o Popelce.
O Popelce?
Nechci říct, že jsem si připadala jako Popelka. Vybavila se mi ta scéna, kdy si ty Popelčiny nevlastní sestry řežou nohy, aby se jim vešly do střevíčku a mohly získat prince. To stejné dělal soud. Snažil se udělat všechno, aby své rozhodnutí "napasoval" na náš případ. Tak jsem to cítila. To není demokracie, to je politika.
Policie prověřovala všechny "šlechtické restituce". I vás?
Vím jen, že policie přijela na pozemkový úřad v Rychnově a vyžádala si spis.
Co říkáte tomu, že Ústavní soud vašeho otce považuje za Němce?
To je nesmysl, můj otec Němce nesnášel. Za války kvůli tomu přišel o majetek a byl perzekvován. Existuje o tom spousta dokladů.
Jak na otce vlastně dnes vzpomínáte?
Byl to výborný člověk, skvělý. Ale ne vše mezi námi bylo úplně ideální, já jsem jako dcera byla trochu temperamentní, on byl zase víc konzervativní.
Kdy jste odešla do Kanady?
V roce 1947, bylo mi sedm. Odjížděli jsme přes Švýcarsko. Já, otec s matkou, pes Čaučau, staré lyže a jeden kufr. Nepočítala jsem, že se vrátím. Otec řekl, že se vracet nebude, že si nechá krásné vzpomínky. V Kanadě jsme měli malou farmu. Všechny ostatní děti jezdily do školy na kole, já jezdila na oslu.
A pak jste se vrátila...
V roce 1991. Přijela jsem do Opočna s Tomášem Kolowratem, to je můj příbuzný. Před odjezdem do ciziny jsem chodila sice rok do české školy, ale později jsem všechno zapomněla, takže jsem měla problémy se domluvit. Později jsme se rozhodli požádat o vrácení majetku.
Pak vám zámek vrátili a nyní zase vzali...
Úplně přesně je to tak, že zámek v této chvíli ještě patří nám. Zatím. Tedy do doby, než soud doručí písemné rozhodnutí...
A pak?
Potom se bude řešit otázka, jak jej zase vrátit. Je to zapsané na nás, takže předchozí správce, památkový ústav v Pardubicích, musí dát příslušný návrh.
Nebojíte se, že přijdete o další zrestituované majetky?
Já se nebojím nikdy a o nic. Vůbec v životě jsem se nikdy nebála. A lesy byly restituovány podle jiného zákona, takže to by nemělo být ohroženo. Ale lesy především živí naši firmu. Zaměstnáváme dvaadvacet lidí. A vydělané peníze nevozíme někam do kasina. Z těchto peněz jsme asi milion dvě stě tisíc investovali do zámku, parku a letohrádku.
Budete ty peníze chtít zpátky od památkového ústavu? Třeba soudně?
Památkáři mají zámek pronajatý za část výtěžku na vstupném. To všechno musíme vzájemně vyřešit.
A co inventář a vzácné sbírky?
Tam nyní čekáme na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Uvidíme, není to stejné jako spor u Ústavního soudu.
Věříte, že vyhrajete?
Jestli je tady demokracie, tak věřím, že ano.
 Hraběnka Kristina Collorado Masfeld na nádvoří zámku Opočno. (14. ledna 2005) |
