Filozof jako nejpovrchnější žurnalista
Ad. 1) Václav Bělohradský napsal: "Někdy v létě 2007 vyšel v Kavárně MF DNES článek o tom, že Nový prostor (…) je levicový, a hle, v září už byla redakce vyměněna. Jestli to spolu souvisí, či ne, na to ať si každý odpoví sám, mně ale ta ideologická ostražitost připomíná 'mnoho minulého'."
Nemám o panu Bělohradském iluze, ale i tak mi vadí, když o mně naznačuje, že jsem čuně. Jak každý ví, v dobách "minulých", které Bělohradský zmiňuje, se likvidační texty, podnícené "ideologickou ostražitostí", psaly na objednávku. Zeptám se tedy přímo: Myslí si pan Bělohradský, že jsem kritiku Nového prostoru vyrobil na něčí žádost či podnět? Pokud ano, ať se nechová jako zbabělec a řekne to naplno – já ho pak budu s gustem žalovat za nactiutrhání. Připadá mi příznačné, že Bělohradský si počíná jako nejpovrchnější žurnalista – nikdy se mne nezeptal, jak to bylo s recenzí NP, přitom stačilo poslat dopis do redakce MF DNES. Stejné je to s jeho "návodnou nabídkou" čtenářům "ať si každý odpoví sám" – jak asi ti lidé mají k odpovědi doputovat? Předpokládá Bělohradský, že se všichni stejně jako on vykašlou na fakta a začnou spřádat konspirační teorie?
polemikyČlánek Eriky Hníkové a Ondřeje Slačálka, na který Adam Drda reaguje, čtěte zde: Polemika nejen o jednom odstavci, který se týkal filozofa Václava Bělohradského. Článek Josefa Chuchmy, který vyvolal reakci Eriky Hníkové a Ondřeje Slačálka, najdete zde: Česká společnost: Ztráta soudnosti, permanentní panika a žvásty nové kvality. Článek Adama Drdy, který vyšel v Kavárně 14. července 2007 a o kterém psal Václav Bělohradský, čtěte zde: Zneužívaní lidé bez domova. |
Něco tu nedává smysl
Ad. 2) Erika Hníková píše: "V Novém prostoru panovaly již delší dobu neshody mezi redakcí a majiteli, které se týkaly zejména systému distribuce. Můj odchod z redakce byl plánován delší dobu, redakce však měla zůstat a pokračovat v koncepci časopisu, která byla schválena vedením. Po vyjití zmiňovaného článku v MF DNES ze 14. července 2007 bylo vedení znepokojeno naší ‚levicovostí‘, kterou předtím schválilo a nechtělo na text reagovat. Text se tak stal jakousi poslední kapkou, na základě které se rozhodla odejít celá redakce. V případě, že by tento text nevyšel, by pravděpodobně došlo k tomu, že by redakce pokračovala v koncepci časopisu."
Při nejlepší vůli to nedává smysl: jak může paní Hníková tvrdit, že můj text se stal "poslední kapkou", po níž odešla redakce – a současně psát, že kdyby text nevyšel, redakce by pokračovala v práci? Poslední kapka je něco, čím vrcholí vleklý konflikt. Z toho by logicky vyplývalo, že neshody mezi redakcí NP a majiteli listu byly zásadní povahy, že se už dlouho schylovalo k velké roztržce. Jak tedy může Erika Hníková vědět, že by redakce bez mého přičinění "pokračovala v koncepci časopisu"? Píše sice, že neshody se týkaly "zejména" systému distribuce, ale co znamená to "zejména"? Že byly i jiné spory? A jaké? Dělá to dojem, že situace v NP byla napjatá k prasknutí a že můj text (možná, nikdy jsem to nezjišťoval) posloužil vydavateli jako záminka, proč se redakce zbavit. Pak ovšem nechápu, jakou za to mám odpovědnost.
Co není moje starost
Ad. 3) Ondřej Slačálek píše: "Pokud jde o koncepci časopisu, tehdejší vydavatel ji několikrát schválil a několikrát nás pochválil za její uskutečňování. Až článek Adama Drdy vedl vydavatele ke snaze nás omezit, a když vystoupil proti tomu, abychom do MF DNES poslali svou reakci na Drdův útok (aby se kauza dál ‚nerozmazávala‘), pochopili jsme, že za námi nestojí, že už nebudeme moci dělat časopis svobodně a podle schválené koncepce, a z redakce jsme odešli. Nechtěli jsme způsobovat problémy časopisu… Nijak jsme ale neskrývali, že Drdův článek v něm svou roli sehrál, a dozvěděl se to i Josef Chuchma."
Pan Slačálek píše o "Drdově útoku", jako bych na něj někde vystartoval s kudlou v ruce, i z jeho textu stejně jako z Bělohradského citátu nepřímo vyplývá, že jsem se účastnil (spolu s MF DNES) nějaké likvidační akce. Nebudu se opakovat, platí totéž, co jsem napsal výše. Jestli měla redakce v NP spory s vydavatelem, pak si je měla s vydavatelem vyřešit a netahat mne do toho. Pokud se mezi sebou hádali o mou kritiku časopisu, pokud ji vydavatel použil, případně zneužil, není to moje starost.
Je, anebo není tu svoboda?
Musím říct, že mne fascinuje nabubřelost, s níž paní Hníková a pan Slačálek předpokládají, že pokud se někomu nezamlouvá jejich práce a napíše o ní kritický text, musí být darebák a likvidátor dopouštějící se amorálnosti. Protože co se stalo? Ve svobodné společnosti vyšla jedna svobodná kritika. Já jsem jich už za svou novinářskou praxi schytal nepočítaně, považuju to za normální - Slačálek má z toho, že s ním někdo nesouhlasil, zjevně zážitek na celý život.
A úplně na konec: na rozdíl od Bělohradského, Slačálka a Eriky Hníkové si nemyslím, že vydavatel NP zrušil báječnou a svobodomyslnou redakci – a příčí se mi, že ti tři vyrábějí mýtus skvělého a bohužel zničeného Nového prostoru. Na svém tehdejším textu nemám co měnit: ten časopis byl mizerný, byla to hlásná trouba stupidní ideologie.
Titulek, podtitulek a mezititulky jsou redakční
